Píchejte aspoň třikrát denně

„Už?“ ptám se. Zabedněně. Samozřejmě neřekne, že jo… vidím to sama, ranní medikamenty, aplikované ráno sestřičkou v nemocnici těsně před odjezdem domů, přestávají působit. Leží, mrtvolně bílý, bolestí zkřivený obličej, se stékajícím potem. Stydí se za jakoukoliv bolest, znám ho. Zapřel by mi i useknutou nohu.

Ruka se mi klepe jak před největším fetem. O ulomenou ampulku se sérem si pořežu prst. Vem to čert oproti tomu, co mě čeká. Stříkačkou natáhnu omamnou látku a vydesinfikuju kousek kůže hýžďové. „Máš pěknej zadek,“ chci manžela odreagovat. Oči má pevně přivřené. Od bezvědomí ho dělí jen minuty, musím rychle bodnout. Hlavně nenapíchnout sedací nerv. Nebo žílu. Bože, jsou vůbec na zadku žíly?

Pomalu… nebo rychle? Asi pomalu… asi ne. Jehla zůstala trčet v půlce cesty a ohnula se. Vytáhla jsem novou stříkačku. „Zítra to bude určitě lepší!“ utěšuju, ale honem rychle bodnu. Pomalu stlačuju injekci a říkám si, jak jsem šikovná. Kupodivu po vpichu naskočí ohromná boule. „Bolí tě to, viď?“ Seznam zbytečně položených otázek je delší o jednu větu. Naštěstí medikament za pár minut působí, a tak odjíždím, abych ho zastoupila v práci. Volá za mnou, ať jsem klidná. Prý mu postačí jedna injekce za den, žádné tři! Asi raději vydrží bolest než pocity pokusného zvířátka. Přesto mu říkám, ať určitě brnkne, bude-li hůř či nejhůř. Přijedu, píchnu, odjedu.

Zavolá nebo vydrží? V práci je fofr, uběhla jedna hodina, druhá. Jsem trochu nervózní z mé píchací premiéry. Copak já a cizí zdravotnictví. Cizí. V chatrné mysli mi vytane jedna nezašlá vzpomínka. Taky zdravotní, ale z ruské zubní pohotovosti.

Tehdy naší šéfové zájezdu otekla pusa jako balón od bolavé stoličky. Rusky uměla mizerně. Já poměrně dobře, tak jsem ji doprovázela nočním metrem na zubní pohotovost. V čekárně vzhledu zanedbané nádražní haly naříkalo několik desítek pacientů. Z jedněch dveří vyšel ven chlapík v holínkách a v gumové zástěře, pocákané krví. Zařval: „Další!“ Vycházející mladá Ruska se se bezzubě usmála. Jakýsi děda nás postrčil dopředu se slovy, že jsme z Československa. Prozřetelně jsem mu to vyžvanila. Československo, to bylo jako mít vytetované VIP na čele. Doktorský řízek nás okamžitě přednostně vtáhl do pseudoordinace. Zarazily jsme se. Vedle křesla kýbl s vytrženýma zubama, na odplivnutí sloužila jakási zacementovaná trubka. Na polepeném okně ležela kovová vana, v ní naházeny spousty nástrojů. Vedle asi desetilitrová láhev plná žlutého čehosi. Asi desinfekce nebo nějaké anestetikum. Šéfová se do křesla se svými stodvaceti kily téměř nevešla. Pusu otevřela jako vrata k fotbalovému stadiónu.

Lékařovo: “Vyrvať!“ jsem překládat nemusela. Přistoupil ke kovové vaně a zašmátral mezi nástroji. Vybral jednu obrovskou injekci a podíval se proti oknu. Jestli je nepoužitá nebo co. Nabral tekutinu z láhve a naznačil, že šéfovou umrtví. Tedy její zub. Začala vyvádět. Bylo v tu chvíli líto spíše doktora, který měl usměrnit stodvacet kilo nervů. Zvládl to a celou giga mega injekci vyprázdnil. Divím se, že ho nepřizabila. Na deset minut nás poslal za dveře. Šéfová si ihned zapálila cigárko, čekárna nečekárna, a vytáhla ho na tři šluky. Pak se chytla za krk: „Ty vole, Marto, já se dusím. Mně ten sajrajt sjel do krku, a ne na zub. Já na to kašlu. Jedu na hotel. Já se bojím!!“ Táhla jsem ji zpět k ordinaci se slovy, ať se teda udusí s lékařskou asistencí, a ne někde bezejmenně v metru. Naštěstí v tu chvíli lékař rozrazil dveře a nebylo úniku.

„Budu vám držet ruku jako u porodu, nebojte,“ utěšovala jsem ji. Řekla něco hodně vulgárního o kosočtvercích, ale za ruku mě čapla. Lékař se ještě omluvil, že nemá žádný ochranný brynďák, ale šéfové to bylo jedno. Klečela jsem z druhé strany než byl lékař, a nechala si od té statné ubožačky drtit prsty. Jako u porodu. Doktor trhal, sekal a řezal. Porod zubu trval jen několik minut. Hotovo. Lékař neměl antibiotika, ale doporučil vyplachovat ústa vodkou.

Vypotácela jsem se z ordinace, bledá, brýle zacákané krví. Šéfová se zakrváceným hrudníkem byla v lepší kondici než já. Podpírala mě. V čekárně nepadl ani špendlík, jen agilní dědoušek se ke mně vrhnul a začal mě poplácávat po ramenou: „Vot maladěc!“ Podle mého stavu usoudil, že pacientkou jsem byla já.

V nočním metru nám podivní zlodějíčkové a potenciální vrazi ihned uvolnili místo k sezení. Anestetikum přestalo postupně působit. Šéfová s výstřihem od krve začala nahlas vrčet. Bolestí. Já se vedle ní klátila s krvavými brýlemi a rozmačkanou rukou. Rázem byla cesta nočním metrem pro nás dvě naprosto bezpečná.

O čtrnáct dní později ocenili na zubní kontrole v Čechách velmi dobré provedení extrakce i brzké zhojení. Aby ne. Vodka spolehlivě vydesinfikovala nejenom zuby, ale i myšlenky, a to až do odjezdu.

To bylo před dvaceti lety, patnácti kily, osmi dioptriemi, třemi dětmi, jedním manželem a osmdesáti vráskami, čili nedávno. Tak mě snad nějaké píchání do zadku bližního nepoloží…

Tři hodiny… a manžel nevolá? Jupí, budeme píchat jen jednou denně. Nebudeme. Zvoní telefon, mám jet okamžitě domů. Doktor měl pravdu, co jednou, minimálně třikrát.

Napodruhé se píchnutí podaří až napotřetí. Kolmo a rychle. Jestli to takhle půjde dál, v neděli nebude čím bodnout. Taky že nebylo. Neděle večer. Zalomila se mi jehla. Musím použít již použitou stříkačku. Jsou sice jednorázové, ale z nouze… desinfikuju a bodám. Nejde to, tak tlačím. Jde to ztuha.

Bodejť. Jednorázová injekce se používá jednorázově. Podruhé je tupá, jako zadek. Aplikovala jsem manželovi tupou jehlou poslední dávku. Myslím, že ta bolest přebila i bolest pooperační. Požádal mě, ať mu příště rovnou zatlačím oči…

[ad#clanek-respo]