Otázka viny…

To jsou slova Karla Jasperse, která se dají vztáhnout i na vznik komunistického systému po konci války v Československu. Letos je tomu 70 let, kdy tento německý myslitel, „filozof existence“, vydal útlou knížku „Otázka viny – příspěvek k německé otázce“, v níž nastavil nemilosrdně zrcadlo bývalému nacistickému Německu. Většina německých občanů, kteří měli po konci války jiné starosti, tuto knihu nepřijala s nijak velkou radostí. Spíše naopak. Ještě před několika lety, když jsem se při návštěvě Berlína ptal několika Němců, znají-li tuto knihu, zavrtěli hlavou, že ne. Karl Jaspers píše o několika vinách, o vině politické, morální, kriminální a metafyzické.

Politická vina

Může existovat jako kolektivní vina, to znamená jako vina státních příslušníků, ale ne jako vina morální, metafyzická a kriminální. Podle Jasperse politicky jedná v moderním státě každý, přinejmenším tím, že odevzdá hlas ve volbách, nebo že se volebního aktu nezúčastní. Smysl politické odpovědnosti nedovoluje nikomu, aby se jí vyhnul. Jinak řečeno, že lidé viděli neštěstí, netajili se tím a varovali. Ale to v politice neplatí, jestliže to nevedlo k činům a jestliže tyto činy nebyly úspěšné. Je možné, že si člověk může myslet, že existují lidé, kteří žili stranou jako mniši, učenci, badatelé a umělci. Politická vina se vztahuje i na ně, protože i jejich život je umožněn státním řádem. V moderním státě není žádné „mimo“.

Morální vina

Morální vina jde vztáhnout na všechny, kteří popřávají místo svědomí a lítosti. Morální vinu mají ti, kdo jsou schopni pykat, kdo věděli, nebo mohli vědět, co činí, a přece šli cestami, které chápou při sebeprojasňování jako provinilé bloudění – ať už si pohodlně zastírali, co se dělo, nebo se dali omámit a svést, či ať se dali koupit osobními výhodami, nebo poslouchali ze strachu. Kdo měl jako zralý člověk v roce 1933 vnitřní přesvědčení, které nemělo kořeny jen v politickém omylu, nýbrž v pocitu života, vystupňovaném nacionálním socialismem, ten se může přeměnit jen přeměnou, která půjde hlouběji než každá jiná. Kdo se takto choval, zůstal bez této přeměny vnitřně křehký a nakloněný k dalšímu fanatismu. Kdo se zúčastnil rasového šílenství, kdo měl iluze o výstavbě, založené na podvodu, kdo se smiřoval se zločiny, k nimž docházelo již tenkrát, ten je nejen odpovědný, nýbrž musí se morálně obrodit. „Jestli to bude možné a jak toho dosáhne, to je pouze jeho věc a dá se zvenčí sotva posoudit.“

Metafyzická vina

Metafyzická vina je nedostatek absolutní solidarity s člověkem jako člověkem. Nestačí, že dávám obezřetně život v sázku, abych zabránil bezpráví a zločinu, když k němu dochází. Dochází-li k tomu a jsem-li při tom, a zůstávám na živu, zatímco druhý je vražděn, pak je ve mně hlas, díky němuž si uvědomuji: to, že ještě žiji, je moje vina. Karl Jaspers pak ve svém díle připomíná myšlenky z jeho řeči, kterou měl v srpnu 1945:

„Mohli jsme, zbaveni důstojnosti, hledat smrt – v roce 1933, kdy po zrušení ústavy byla zdánlivě legálním způsobem nastolena diktatura a kdy všichni, kdo kladli odpor, byli smeteni, zatímco velká část našeho obyvatelstva byla těmito událostmi opojena. Mohli jsme hledat smrt, když se v roce 1934 zločiny režimu staly veřejně známými, nebo ve dnech drancování, deportací a vraždění našich židovských přátel a spoluobčanů, když v roce 1938 hořely k naší nesmazatelné hanbě v celém Německu synagogy, domy Boží. Tisíce Němců hledalo, nebo i našlo, smrt v odporu k režimu, většina anonymně. My, kteří jsme zůstali naživu, jsme jí nehledali. Nevyšli jsme do ulic, když byli naši židovští přátelé odváděni, a nekřičeli jsme, aby zabili i nás. Zůstali jsme raději naživu se slabým, i když oprávněným důvodem, že naše smrt by stejně ničemu nepomohla. To, že žijeme, je naše vina… Když v listopadu hořely synagogy a došlo k prvním deportacím Židů, šlo ovšem především o vinu morální a politickou. Generálové přihlíželi. A přece mohl v každém městě velitel zasáhnout, když docházelo k zločinům. Neboť voják je tu k ochraně všech, když se páchají zločiny v takovém rozsahu, že jim policie nemůže zabránit, anebo že selhává… Vzdali se v této chvíli dříve slavné mravní tradice německé armády. Byli k tomu všemu lhostejní, řídící se rozkazy vojenské mašinerie a slepé poslušnosti rozkazů. Mnozí z našich obyvatel byli sice pobouřeni, mnohých se zmocnilo zděšení z přicházejícího zla. Ale ještě více bylo těch, kteří pokračovali bez vyrušení ve své činnosti, ve svých stycích a zábavách, jako by se nic nestalo. To je morální vina… Ti však, kteří tomu nemohli zabránit, úplně bezmocní, pobouření, zoufalí, učinili další krok ve své proměně díky tomu, že si uvědomili svojí metafyzickou vinu.

Kriminální vina

Jaspersovi v tomto díle nejde až tak o vinu kriminální, která je jasná, když člověk páchá zločiny. V podstatě na něho navázal Hubertus Knabe v eseji „Pachatelé jsou mezi námi“, kde žaluje především selhání tehdejšího poválečného spolkového sněmu i soudů, kdy bylo minimum pachatelů např. holocaustu, potrestáno. Stejně tak to vztahuje i na události po sjednocení Německa, kdy bylo též minimum pachatelů, organizátorů, vykonavatelů z doby komunistického režimu odsouzeno. V obou případech Knabe říká jasně, že bylo navždy zraněno právo. Ale i u nás po roce 1989 selhal parlament a soudy, i u nás dodnes potkávají oběti své pachatele, vykonavatele a organizátory… a i u nás bylo navždy zraněno právo!

V otázce „viny druhých“ připomíná selhání západních mocností, které po 1. světové válce jako vítězové chtěly mít klid a pouze přihlížely, co se ve světě děje, a stáhly se do své ulity. Připustily vpád Japonců do Mandžuska, Vatikán uzavřel konkordát s Hitlerem, Anglie uzavřela s Hitlerem námořní pakt, stejně tak jako vznikl pakt Ribbentrop-Molotov. Podle Jasperse nelze poukazovat na slepotu politických vůdců tehdejších velmocí, protože odpovědni byli i politikové menších a malých států, zejména však má každý občan svůj podíl odpovědnosti za politiky, za vládu a za to, co dělají, za to, co činí stát.

Zdeněk Hejdánek v úvodu tohoto útlého dílka říká naprosto jasně, že toto neplatí jen pro tehdejší Německo, ale znamená to, že odpovědni jsme byli také my sami (tj. naši předkové), a nejen tím, že jsme se nebránili po Mnichovu vojensky, ale zejména tím, jak jsme ještě dříve přispěli k tomu svým nevyřešením národnostní otázky především k českým Němcům (pozn. pisatele). A jsme také odpovědni i tím, co jsme připustili po válce, jsme spoluodpovědní za to, co se u nás stalo po roce 1945 a pak po únoru 1948, když stejně jako v předválečném Německu selhala armáda, která měla bránit občany proti násilnému převzetí moci komunisty (pozn. pisatele). Jsme odpovědni za to, k čemu v naší zemi docházelo po celou druhou polovinu 20. století. Jsme ale odpovědni za to, co se zde odehrávalo za posledních více jak 25 let, jsme odpovědni za minulost, ale také za budoucnost a zejména před budoucností. Historie není jen to, co se stalo, ale je vedle řady dobrých věcí také plná situací a jednání, k nimž nikdy nemělo dojít a za něž jsou lidé více či méně odpovědni, to znamená, že nesou svůj podíl viny. A my k těmto lidem náležíme, ať už nic „neděláme “ anebo jsme nic „neudělali“. Morální metafyzickou vinu nesou za rodiče jejich děti a děti dětí. Taková vina se nesmaže, ale může být jen přiznána, a pokud je to možné, odčiněna!

Očista

Podle Jasperse pro nás pro všechny – jako pro jednotlivce – platí: „Nechceme se jenom tak snadno cítit nevinní, nechceme litovat sebe sami jako oběti neblahého osudu, nechceme očekávat pochvalu za utrpení, nýbrž chceme se sami sebe ptát. A neúprosně se sami pro sebe ujasňovat: kde jsem cítil falešně, myslil falešně, jednal falešně – chceme hledat vinu tak dalece, jak jen je možno, u sebe, a ne ve věcech nebo u druhých.“

Jako bývalý komunista, za což se již 25 let omlouvám a omlouvám se hluboce i nyní případným čtenářům, moje vyznání je natrvalo zaznamenáno v projektu „Paměť národa“. Teprve po přečtení Jaspersovy „Otázky viny – příspěvek k německé otázce“, která svým významem není určena jen Němcům ale i nám, kteří jsme prožili ten „debakl“ zvaný socializmus, jsem si uvědomil a pochopil svojí politickou, morální a metafyzickou vinu. Až když jsem si přiznal svojí vinu, která je trvalá, až když jsem přijímal výčitky druhých jako dětskou hru a spíše se nad nimi zamýšlel, až když jsem útoky proti sobě spíše vyhledával, a i když mohly být urážlivé, nepronikaly do nitra mé duše, jsem mohl cítit očistu. Neboť pýcha a vzdor roztály. Očista mne osvobodila. Očista je cestou člověka jako člověka. Nedá se nařídit. Je to vnitřní pochod, který není ničím, co lze jednou provždy vyřídit, nýbrž neustávajícím procesem, v němž se člověk stává sebou samým. Očista je věcí naší svobody.

Epilog?

„Postupně vzlíná, skoro neslyšně a neviditelně, co v našich lidech bylo pořád kdesi dole, jen zatlačeno krátkou polistopadovou nadějí, že jsme lepší, než jsme. Nejsme. Nezpracovaná minulost nás dostihuje a sráží zase do zbabělosti!“

Anne Applebaumová to vyjadřuje jasně. Nedostatek vědomí, lítosti či diskuze o komunistické minulosti tíží dodnes mnohé národy postkomunistické Evropy jako balvan. Nadvláda bývalých komunistů a nedostatečná diskuze o minulosti nejsou v komunistickém světě náhodné. Když to řekneme bez přikrašlování, bývalí komunisté mají jasný zájem na zatajení minulosti, kazí jim lesk, podrývá je, poškozuje jejich tvrzení, že jsou nositeli „reforem“. V případě České republiky je toho dokladem Zákon č.198/1993 Sb. Parlamentu České republiky o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, když parlamentní stranou je KSČM, která si nechala ve svém názvu termín „komunistická“. Kdyby se důsledně postupovalo podle tohoto zákona, nemohli by být v čele Senátu bývalí komunisté Štěch a Škromach, nemohl by být ministrem financí a místopředsedou vlády Andrej Babiš. Nemluvě o řadě jiných, kteří zastávají vysoké posty nejen v politice, ale i v intelektuální a ekonomické sféře. Vojenský psycholog Daniel Štrobl to velmi dobře popsal v eseji v Lidových novinách v roce 2007 pod názvem „Nalomené národní sebevědomí“.

„Události, při nichž český národ přistoupil bez výraznějšího odporu na diktát agresora, nejenže výrazně nalomily národní sebevědomí, ale právě ona pasivita v kladení odporu (o čemž se zmiňuje i Karl Jaspers), či dokonce aktivita podporující činnosti agresora, způsobily nesmírný pocit viny, který však byl výrazně zatlačen do „národního nevědomí“. Aby se tato vina nemohla plně projevit, vstoupit do vědomí, a ohrozit tak ještě výrazněji český národ, musí zákonitě dojít k racionalizaci takových úkazů, jako byla například kapitulace v roce 1938, respektive 1939, účast desítek tisíc Pražanů na Heydrichově tryzně na Václavském náměstí 3. července 1942, nebo neschopnost postavit se v roce 1945-1948 bolševizaci země, aktivní či pasivní forma souhlasu se zločiny komunistického režimu v padesátých letech 20. století, nedostatek rozhodnosti při napadení Československa Varšavským paktem v roce 1968 a konečně větší či menší míra kolaborace s okupanty v letech 1968-1989. Všechny tyto činy jsou omlouvány historickými skutečnostmi a zdůvodňovány technickými a racionálními podmínkami dané situace. Při bližším prozkoumání a změně úhlu pohledu se však jeví zcela jinak. Je nesmírně obtížné připustit jakoukoli míru vlastní odpovědnosti za tyto zřejmé ústupky či otevřenou spolupráci s tím či oním nepřítelem, a Češi na podobné snahy reagují různě. Jednou z variant je i tichá sympatie s bývalým SSSR (což je evidentní právě v dnešní době – pozn. pisatele) a sentimentální vzpomínky na minulý režim. Jedno je však většině úvah o minulosti společné.“ Jen mizivá hrstka Čechů je ochotna si připustit vlastní míru odpovědnosti na „ostudných“ historických událostech. Většina odpovědí je typická svým individualismem a nechutí připustit, že i já jsem příslušníkem národa, který tuto vinu (ležící v emoční, nikoli racionální rovině) nese“.

V roce 2008 musela kambodžská vláda vydat několik tisíc učebnic, které popisovaly období zločineckého systému Pol Pota. Ani učitelé, ale ani rodiče nebyli ochotni, vědomi si toho, že tento systém zažili, se žáky i dětmi o tom mluvit. Hlavním záměrem kambodžské vlády bylo, aby to děti braly jako memento, které se nesmí nikdy opakovat. Ani u nás v podstatě není ochota mluvit ve školách o období po konci 2. světové války až do roku 1989. I v tomto případě by museli jak rodiče, tak učitelé, odpovídat na otázky dětí, žáků a studentů, neboť v tom systému žili. Většina musela s režimem svým způsobem kolaborovat, aby mohla přežít, vykonávat svoje zaměstnání.

Bez poznání a vyrovnání se s minulostí, to znamená bez přiznání své spoluviny mnohými z nás, bez pokání a žití v pokoře není možné se obrodit ani jako člověk, ale ani jako národ. Očista osvobozuje a bez očisty není ani politické svobody. Jinak minulost bude jako balvan tížit státy, které prožily totalitní systém, ať už je to naše země, nebo ostatní satelity bývalého SSSR včetně samotného Ruska. Bez obrození se nemohou zařadit mezi normální vyspělé demokratické státy.

• Bohumil Řeřicha, FB