22.10.2018
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Od Zemana k rozdělené společnosti a zpět

Sdílejte článek:

JIŘÍ JANEČEK

Minulý týden podráždil prezident Zeman úctyhodné liberály vulgárním vyjádřením na adresu Zdeňka Bakaly, kterého v éteru označil za ekonomického zmrda. Na jednu stranu pravdou je, že taková vyjádření skutečně nepatří do slovníku prezidenta. Nelze je omluvit ani překladem názvu kapely. Na druhou stranu v dnešní společnosti se člověk prakticky dočká pozornosti pro svá slova pouze v okamžiku, doprovodí-li je nečím kontroverzním. V opačném případě zaniknou v mainstreamovém mediálním šumu. Ani to však omluvou není, jen to mohu do určité míry pochopit. Nicméně o tom tenhle zápis být nemá, to jen na okraj.

[ad#textova1]

Debata na toto téma nás s kolegou přivedla na tradiční byť trochu vyčpělé a lehce umělé téma rozdělené společnosti. Tvrdím, že každý člověk svým názorem rozděluje společnost, přesně podle rčení „Není na světě člověk ten, aby se líbil lidem všem.“ Nicméně pro další úvahy připusťme, že míra polarizace společnosti je skutečně vysoká a zamysleme se nad tím, co by se s tím dalo dělat a kde toho vlastně leží příčina.

Podle mnohých Zeman rozděluje společnost. Jsem přesvědčen, že to není přesné. Prezident Zeman je důsledkem rozdělené společnosti. Společnost byla již před jeho nástupem rozdělena a jeho prezidentování je v podstatě důsledkem tohoto rozdělení. Jeho volba byla defacto vzpourou proti liberálním intelektuálům razícím svou jedinou pravdu a nevybíravě moralizujících až urážejících všechy a všechno, co jen zavání jiným pohledem na svět, než mají oni sami. Stačí se podívat na jakoukoliv debatu na sociálních sítích.

Jsem toho názoru, že jsme nejspíš za bodem zlomu, že návratu již není, že pomalu ale jistě spějeme k občanské válce. Mnozí se snaží najít sjednocující společenské téma nebo osobnost. Nicméně jak lze hledat sjednocující téma nebo společnost, nachází-li se onen spor v samé oblasti fundamentálního fungování společnosti, čili na daleko nižší úrovni? Jedna skupina je konzervativní, tedy klade důraz na národní stát, tradice, tradiční rodinu, nezávislost. Druhá, progresivní, je internacionální, chce naopak demontovat národní stát a stát se součástí většího celku prakticky za jakoukoliv cenu. Voda a oheň. Je naprosto přirozené, že žádné společenské téma ani osobnost, která by sjednotila nebo řekněme umírnila spory mezi těmito skupinami, nemůže existovat, protože spor je v podstatě bázový. Jeden chce doleva a druhý doprava. Téma, pokud tedy existuje, musí svou podstatou přesahovat spor o představě fungování společnosti neboli společnost samu. Takové téma bude s největší pravděpodoností negativní. Válka, přírodní katastrofa, pandemie. Může být ale i pozitivní. Řekněme např. vesmírný výzkum. Ta pozitivní témata však mají jednu zásadní slabinu. Ne každý je schopen se takového tématu chopit, čímž vzniká izolace. 

Celá tato dosavadní úvaha má ale zásadní slabinu. Bavíme se totiž neustále o tom, že potřebujeme nějaké placebo, abychom zapomněli na to, v jak zásadním sporu se nacházíme. A toto placebo, i kdybychom ho našli, nebude nikdy fungovat donekonečna. Je tedy třeba se zamyslet nad tím, co je skutečnou příčinou rozdělení společnosti, jak jsme k němu dospěli.

Odpověď je z pohledu konzervativce jednoduchá. Odklonem od konzervativismu. O čem je vlastně konzervativismus? Konzervativismus neneguje vývoj jako takový, jak si mnozí progresivisté myslí, jen říká, že „veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest“. Konzervativismus klade důraz na kontinuitu. Na rodinu. Mezigenerační kontakt. Nelze si nevšimnout, že každá totalita naplňuje jeden základní znak. Byly popsány tuny papíru o tom, co to je totalita a jak vzniká. Přitom základní znak je vlastně jeden. Každá totalita útočí na děti a to, o co jí vždy jde, je přerušit nebo alespoň omezit mezigenerační kontakt tak, aby si další generaci mohla přetvořit podle svých (většinou progresivních) představ.

Každá totalita defacto krade děti rodičům. A to je přesně důvod, proč jsme dospěli k rozdělené společnosti. Vzájemná kalibrace totiž prospívá oběma stranám. Děti může ochránit od silně progresivních excesů a novodobých politruků typu Rozumka a dalších, bezostyšně lozících na základní školy, kam politika rozhodně nepatří. Rodičům naopak umožňuje neztratit kontakt s dobou a přirozeným vývojem. Tady ale nestačí, aby se toho chytil politik, toto musí řešit každý rodič. A co tedy? To, aby měl na své děti čas, aby s nimi mluvil, neztrácel s nimi kontakt a nenechával je přiliš napospas systému a jeho moderním politrukům, vždy připraveným mezi rodiče a děti vrazit klín tak, aby došlo k naplnění jejich progresivních cílů. Každá totalita to tak dělala, Hitler měl Hitlerjugend, komunisté SSM. Co z toho plyne, ponechám na úsudku laskavého čtenáře.

Nabízí se jedna zásadní otázka. Není už pozdě? Možná ano, možná ne. Jsou dvě možnosti. Buďto nedokážeme hodit zpátečku nebo ano. Pokud ano, je otázkou, zda-li k tomu budeme potřebovat zmíněné hořké placebo nebo jestli to zvládneme bez něj.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Jiří Janeček

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (7 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky