12.8.2017
Redakce
0
Kategorie: Historie

Nová levice (3.): Frankfurtská škola

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Zničí západní civilizaci kulturní neomarxistická revoluce? Aneb spolek marxistických, komunistických renegátů.

Hlavní zdroj revoluce, který uchvátil kulturní instituce Západu, sahá hluboko před 60. léta 20. století. Konkrétně začíná 1. světovou válkou.

[ad#clanek-respo]

Komunisté a marxisté byli ohromeni. Dlouho předjímaná válka měla být jejich dobou. Byli naprosto přesvědčeni, že v případě války dělníci spíše povstanou a vzbouří se proti svým vládcům, než aby bojovali proti dělníkům sousedních národů. Historička Barbara Tuchmanová k tomu říká:

„Když se dostavila výzva dělník, o němž Marx prohlásil, že nemá vlast, se identifikoval se zemí, a ne s třídou. Projevil se stejně jako každý jiný člen národní rodiny. Síla jeho antagonismu, o níž se předpokládalo, že svrhne kapitalismus, objevila lepší cíl v cizinci. Dělnická třída, stejně jako třída střední, nebo horní, a stejně jako lidstvo ochotně, dokonce dychtivě odešla do války. Marxisté se ukázali jako hlupáci.“

Nové vzněty se dostavily na konci války. Komunistické převraty v Berlíně, Mnichově vyřídily Freikorps. Komunistický budapešťský režim Bély Kuna trval pouze několik měsíců. Trockij byl s Rudou armádou zahnán od Visly zpět polskými vlastenci. Nic z toho, co marxisté a komunisté předvídali, se neuskutečnilo. Jak to, že se Marx tak mýlil?

Dva Marxovi žáci — Lukács, Gramsci našli své vysvětlení.

„Kapitalismus dělníky nezbídačil. Jejich osud se ve skutečnosti zlepšil a revolučně nepovstali proto, že jejich duše byly po dva tisíce let syceny křesťanstvím, které je oslepilo v jejich opravdových třídních zájmech. Dokud křesťanství a západní kultura, imunitní systém evropské společnosti, nebudou vykořeněny z duše západního člověka, marxismus se nemůže zakořenit a dělníci, v jejichž jménu se mělo v revoluci bojovat, budou revoluci zrazovat. Sázka marxistů a komunistů na dělnickou třídu, byla sázkou na špatného koně.“

Maďar György Lukács — agent Kominterny, jehož dílo Geschichte und Klassenbewußtsein (Dějiny a třídní vědomí) mu přineslo uznání v jemu blízkých kruzích, dále tvrdí:

„Spatřoval jsem v revoluční destrukci společnosti jediné řešení. Změna hodnot nemůže v celém světě proběhnout bez zničení starých hodnot a vytvoření nových revolucionáři.“

Lukács byl za režimu komunisty Bély Kuna zástupcem komisaře pro kulturu. Své ideje popsal, jako „démonické“ a shrnul je pod pojmem: kulturní terorismus.

Druhým výtečníkem z této party byl Ital Antonio Gramsci, který po Mussoliniho pochodu na Řím v roce 1922 uprchl do Ruska. Na rozdíl od mnohých ostatních, však byl Gramsci nadán pozorovacím talentem a došel k závěru, že bolševismus nefunguje. Rusové nebyli obráceni ke komunismu, hnusil se jim. Pro Rusy znamenala půda, víra, rodiny, ikony a matka Rus daleko více, než jakákoli mezinárodní dělnická solidarita. Dokonce i car vyvolával více loajality a lásky, než nenávidění bolševici. Sověti oklamali sebe samé, režim byl pouze s to terorem donutit k poslušnosti — zněl Gramsciho závěr.

Gramsci dospěl k závěru, že Rusům bránily v přijetí jejich komunistické revoluce křesťanské duše:

„Civilizovaný svět zcela prostoupilo křesťanství, a systém založený na židovsko-křesťanských naukách a hodnotách nelze svrhnout, dokud tyto kořeny nebudou přerušeny. Tvoří-li křesťanství tepelnou ochranu kapitalismu evropské společnosti, potom komunisté, aby se zmocnili Západu, ho musejí nejprve odkřesťanštit.“

Gramsci tvrdil, že marxisté musejí na Západě spíše nejprve změnit kulturu, protože poté jim moc spadne do klína jako zralé ovoce, než se chopit a zavést kulturní revoluci shora. Změna kultury však vyžaduje „dlouhý pochod institucemi“ — uměním, filmem, divadlem, školami, vysokými školami, semináři, novinami, časopisy a novým elektrickým médiem, rádiem.

Jedna za druhou musí být dobyta, proměněna a zpolitizována v revoluční agenturu. Poté by měl být lid pozvolna vzděláván k tomu, aby revoluci „pochopil“, a dokonce uvítal. Komunistický sovětský režim otřásal světem 70 roků, nakonec však neměl úspěch a jeho systém se zhroutil. Komunistická strana v SSSR zůstala tím, čím od počátku byla — spiknutím politických zločinců, kterým ve skutečnosti šlo o jediné — absolutní moc. Gramsciho revoluce, potažmo revoluce Frankfurtské školy, tato zhoubná rakovina, však běží dál a do dnešního dne neustále proměňuje lidi.

V r. 1923 založili Lukács a členové Německé komunistické strany na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem tzv. Institut marxismu podle Marx-Engelsova institutu v Moskvě. Poté byl obměněn kvůli menší provokativnosti na Institut sociálního výzkumu. Ten brzy vešel ve známost, jako Frankfurtská škola.

V roce 1930 se jeho ředitelem stal marxistický odpadlík, a obdivovatel markýze de Sade, Max Horheimer. Za jeho vedení začala frankfurtská škola marxismus převádět do kulturních pojmů. Pro staré marxisty bylo cestou k moci násilné svržení režimu, pro nové marxisty byla cesta k moci nenásilná a vyžadovala desetiletí trpělivé práce. Pro staré i nové marxisty však definice morálky zůstávala tatáž: to, co napomáhá revoluci, je mravné, co jí překáží, nikoli.

Přibližně ve stejné době se k Frankfurtské škole připojují další marxističtí grázlové — hudební kritik Theodor Adorno, psycholog Erich Fromm, sociolog Wilhelm Reich a student Herbert Marcuse. V roce 1933 však zasáhly dějiny. K moci se dostal Adolf Hitler, a protože vůdčími postavami byli marxisté a převážně Židé, do konceptu Třetí říše příliš nezapadali. Frankfurtská škola i svou zvrácenou ideologií uprchla do Ameriky a tam nasměrovala své síly a talenty na podkopání kultury země, která jim poskytla útočiště. K novým zbraním vyvinutým v kulturním konfliktu Frankfurtskou školou patřila kritická teorie.

Například za použití kritické teorie kulturní marxisté neustále opakují, že Západ nese vinu za zločiny genocidy proti každé civilizaci a kultuře, na niž narazil. (Má se snad Západ omlouvat za to, že byl silnější, vyspělejší? Chápali vůbec tito „učenci“, že život = konkurence? A co kdyby byla Evropa kolonizována asiaty, černochy? Myslíte, že by se omlouvali?)

V rámci kritické teorie se neustále opakuje, že západní společnosti jsou v dějinách největšími nositeli rasismu, sexismu, nativismu, xenofobie, homofobie, antisemitismu, fašismu, nacismu a bůhví čeho ještě. V rámci kritické teorie se tvrdí, že zločiny Západu vycházejí z charakteru Západu, jak ho utvářelo křesťanství. Jedním moderním příkladem, je útočná politika, za níž „zástupci“, a „lidé určení ke komunikaci s médii“ nikdy nebrání vlastního kandidáta, ale neustále útočí na opozici.

Kritická teorie pak ve svém konečném důsledku vyvolává tzv. kulturní pesimismus — pocit odcizení, beznaděje a zoufalství, za něhož lidé, přestože žijí v blahobytu a svobodě, pohlížejí na svou společnost a vlast naprosto absurdně, jako na utlačující a nehodnou loajality a lásky. Noví marxisté pokládají kulturní pesimismus za nutný předpoklad revoluční změny.

Knihy jako Strach ze svobody od E. Fromma, Sexuální boj mládeže, či Autoritativní osobnost od W. Reicha jsou odrazem této kritické teorie. V nejvlivnější knize, kterou tato FŠ vydala — Autoritativní osobnost nahrazuje kulturní determinismus ekonomický determinismus K. Marxe. Doslova se v ní tvrdí, že je-li rodina křesťanská a kapitalistická, vedená otcem coby hlavou rodiny, dá se očekávat, že se z dětí stanou rasisté a fašisté!

Tam kde Marx kriminalizoval kapitalistickou třídu, Frankfurtská škola kriminalizovala střední třídu. Nezáleželo na tom, že střední třída stála u zrodu demokracie a že střední třída Západu bojovala s Hitlerem. Nezáleželo ani na tom, že americká střední třída poskytla Adornovi a jeho kolegům azyl, když prchali před nacisty. Na pravdě nezáleželo, neboť šlo o marxistické ideology a ti sami definují, co je pravda.

Dalším „příspěvkem“ Frankfurtské školy bylo, že si uvědomili, že cesta ke kulturní hegemonii vede přes psychologické formování, a nikoli přes filosofický argument. Děti lze ve škole formovat k odmítnutí sociálních a mravních přesvědčení svých rodičů jako rasistických, sexistických a homofobních a k přijetí nové morálky. Škola otevřeně prohlašovala, že pro děti je podstatnější, jestliže si ve škole zformují správné postoje, než zda se naučí faktům a zda si osvojí dovednosti.

Američan Allan Bloom v knize The Closing of the American Mind napsal, že absolventi středních škol v USA patří k nejútlocitnějším negramotům na světě s nejnižšími výsledky testů na světě ve srovnávacích zkouškách, avšak s nejvyššími výsledky v citlivosti k problémům, jako je životní prostředí — jen tím dosvědčil „úspěch“ Frankfurtské školy.

V 50. letech postrádala Frankfurtská škola osobnost, která by popularizovala ideje skrývající se v Horkmeirových a Adornových „pracích“. Stal se jím Herbert Marcuse, který odpověděl na otázku, kdo že sehraje roli proletariátu v nastávající kulturní revoluci, když dělnická třída selhala!!!

Marcuseovými kandidáty byla radikální mládež, černošští bojovníci, homosexuálové, odcizení, asociálové, revolucionáři třetího světa, všechny rozhněvané hlasy pronásledovaných „obětí“ Západu.

V minulosti rozvracely společnosti slova a knihy, Marcuse byl však přesvědčen, že sex a drogy jsou lepší zbraně. V díle Eros and Civilization (Éros a civilizace) Marcuse naléhal na univerzální přijetí principu slasti. Zcela odmítněte kulturní řád, nabádal Marcuse. A jak miliony členů poválečné generace — baby boom zaplavovaly vysoké školy a univerzity, přišel jeho okamžik. Četly se Marcuseovy knihy. Když v roce 1968 v Paříži revoltovali studenti, nesli transparenty s nápisem — „Marx, Mao a Marcuse“. V knize Jednorozměrný člověk hájil diktaturu ve vzdělání!

V „represivní toleranci“ (jak nesmyslný protimluv!) volal po nové „osvobozující toleranci“, která vyžaduje „netoleranci k pravicovým hnutím a toleranci k levicovým hnutím“!!!

Pro kulturní marxisty nestála žádná věc výše, než zrušení rodiny, kterou pohrdali jako diktaturou a inkubátorem sexismu a sociální nespravedlnosti. Erich Fromm tvrdil, že rozdíly mezi pohlavími nejsou vrozené, ale že jsou funkcí západní kultury (jakoby to byl výmysl západní civilizace!) Vystupování proti tzv. pozitivní diskriminaci (produktu kulturního terorismu nových marxistů) se posuzuje tak, že člověk je rasista. Zastáváte-li názor že ve společnosti existují role, které se pro ženy příliš nehodí, jste označen za sexistu. Jste-li přesvědčen o tom, že počet přistěhovalců je příliš vysoký, aby se udržela soudržnost společnosti, jste nativista a xenofob. Jste-li přesvědčen, že homosexualita není přirozená, jste homofob.

Slova jsou zbraně — řekl Orwell. Nazvete-li oponenta rasistou nebo fašistou, nemusíte již více odpovídat na jeho argumenty. Musí totiž bránit svůj charakter. U soudního přelíčení je obviněný nevinen, dokud se neprokáže jeho vina. Spočívá-li obvinění v rasismu, homofobii nebo sexismu, existuje dnes presumpce viny. Obviněný musí mimo veškerou pochybnost prokázat, že je nevinen.

Kulturní pesimismus, antikoncepce, sterilizace, interrupce, hédonismus je pět činitelů „kultury smrti“. Zpráva papežovy Pontifikální rady pro rodinu z r. 1998 spojila kulturní pesimismus přímo s neplodností:

„Návrat k vyšší plodnosti v evropských zemích, jež v současnosti klesá lze očekávat pouze tehdy, dojde-li v těchto zemích ke změně nálady, k posunu od současného pesimismu ke stavu srovnatelnému s obdobím, během éry rekonstrukce po druhé světové válce.“

Taková změna nálady však na „starém kontinentě“, kde porodnost neustále klesá, vůbec není patrná. Frankfurtská škola podporou podkopávání rodiny a vyvolávání kulturního pesimismu si může nárokovat rozhodující díl zásluhy na stále pravděpodobnější civilizační sebevraždě Západu.

Na závěr báseň Emily Dickinsonové, která se tak hodí na dnešní vládnoucí neomarxistické „elity“:

Přisvědč — jsi soudný tvor,
vzdoruj — jsi nebezpečný všem
a přijdeš pod dozor.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Petr Závladský

ZAVLADSKY

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (18 votes, average: 4,78 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky