27.5.2022
Kategorie: Multikulturní soužití

Netvařme se, že „rodina“ třeba s dvěma tatínky je normální

Sdílejte článek:

RICHARD NÁDVORNÍK

V dnešní době může člověk mající větší než malou životní zkušenost pozorovat úpadek tzv. západní civilizace na různých frontách dnes a denně. Samozřejmě, pokud je vám nějakých dvacet plus, můžete tentýž úpadek vnímat jako kýžený pokrok. Bohužel pro jiného jde kolikrát o takovou erozi hodnot, jako když vám pod nohama do slova a do písmene ujíždí pevná zem. A opravdu to není věc úhlu pohledu.

Takovým opravdu výmluvným příkladem překrucování reality a současně exemplárním příkladem zmíněného úpadku je snaha určité části společnosti rozšířit nejen z pohledu práva termín „manželství“ i na svazky osob stejného pohlaví (tedy ne nutně jenom homosexuálů, to opravdu nevím, jak by se prokazovalo).

Jedná se o dlouhodobý trend, kdy je metodou tzv. Overtonova okna menšinovou ale vlivnou a hlavně mediálně velmi aktivní částí společnosti podsouvána nám ostatním tradičně smýšlejícím představa, že manželství mohou uzavřít např. dva muži, a že dokonce mohou vytvořit funkční rodinu.

To je ve skutečnosti tak absurdní záležitost, že člověk má skoro pocit, že psát o tom je přeci naprosto zbytečné. Vždyť už termín „rodina“ souvisí se slovem „rodit“, což se navzdory pokroku v medicíně, genetice a příbuzných oborech stejnopohlavním párům nepodařilo a troufnu si s jistotou prohlásit, že nikdy nepodaří, rozhodně ne bez brutálního redesignu lidského těla někdy v budoucnosti pomocí chirurgických zákroků. To ale aktivistům všeho druhu nebrání, aby objektivní realitu alespoň verbálně překrucovali a pokud možno každého, kdo si troufne proti tomuto „pokroku“ vystoupit, více či méně ostrakizovali.

Tolerantní člověk by řekl, že pro potřeby svazků osob stejného pohlaví by měl stačit institut registrovaného partnerství. To už samo o sobě je velká novota, zkuste to vysvětlit svojí prababičce. Nejsem právník, ale dovedu si představit, že právní úprava registrovaného partnerství by v zásadě měla zahrnovat a snad i zahrnuje totéž, co je dopřáno manželům, pochopitelně s výjimkou adopce dětí.

Netvařme se, že „rodina“ třeba s dvěma tatínky je normální

Ona to vůbec není rodina. Je to naopak dost ulítlá představa, že by dítě mělo mít dva otce nebo dvě matky, je to jaksi proti přírodě, což i Lojza z vesnice s pěti třídami základky chápe a nechápou to naopak hlavně na Letenské pláni. Nějak mi připadá, že to musí potvrdit každý rodič z normální funkční rodiny, už jen proto, že vnímá přínos partnera nebo partnerky k výchově dětí.

Role matky i role otce je totiž při výchově synů a dcer tak odlišná a tak nezastupitelná, že ji nelze ničím nahradit. Matka není nic jiného než bezpečný přístav, v němž se malé dětské lodičky kolébají a dovádí u mola, jenž jim poskytuje bezpečí, jistotu a domov. Kdežto otec je vítr, který zpočátku každý večer zahání lodičky do přístavu, zejména když se samy odváží dál než měly, ale později jim naopak pomáhá napínat plachty, aby měly sílu a odvahu přístav opustit a vyplout vstříc své budoucnosti a svému osudu. Lodičky dětí si pamatují celý život, kde je jejich domovský přístav a kam se mohou kdykoliv vrátit do bezpečí, zatímco ke větru se vracet nějak nejde, pořád někde poletuje.

Uvedený příklad je samozřejmě hrubě zjednodušující, protože role manželů se vždy do jisté míry překrývají, ale podle mého soudu demonstruje velmi dobře rozdílnou úlohu obou pohlaví při výchově dětí. Funkční manželství si je vědomo silných stránek každého z partnerů a naopak, každý z nás heterosexuálů někdy zcela jistě narazil na své vlastní limity ve výchově či pomoci vlastním dětem a byl rád, že má vedle sebe toho druhého, který je naštěstí pohlavně a tedy i mentálně úplně jiný. Úplně namátkou třeba když jde dcera ve třinácti letech poprvé v životě v nových balerínách do divadla a máma jí doporučí vzít si do nich silonky, zatímco otec nejen že netuší proč, on vůbec neví, co jsou to baleríny a kde je dcera vzala. Obdobně když přijde syn s požadavkem na nákup nějakého pořádného zavíráku, přičemž matka na první dobrou netuší, co je to zavírák, zatímco otec ihned chápe, že by měl být z damascénské oceli, a je ochoten to zaplatit navzdory splatné faktuře za plyn.

Takových příkladů vzájemného přínosu funkční (rozuměj v první řadě heterosexuální) rodiny je spousta. A fakt, že se u nás spousta manželství bohužel rozpadá, není argumentem pro to, povolit degradaci této instituce tím, že rozšíříme, na koho se vztahuje. To bychom také mohli třeba říci, že když je drahá elektřina, dáme podporu i těm, co jí nepotřebují.

Dát dítěti dvě matky znamená (zjednodušeno) vychovat z něj úzkostného a nesamostatného jedince. Dát dítěti dva otce najednou mi připadá jako slušná noční můra samo o sobě. Člověk je rád, když se zvládne nehádat s jedním tátou, protože když vám fouká do plachet ze dvou a nedejbože více stran a vy chcete navíc plout podle svého, tak se daleko nedostanete. S mámou je to tak nějak jednodušší, protože správná matka se i ve vašem pozdním věku zajímá vlastně jenom o to, zda jste teple oblečen a nemáte hlad, což zajistíte celkem snadno, zatímco správný otec má pocit, že by vám měl pořád pomáhat napínat plachty a dá mu někdy dost práce ten vítr v sobě tlumit. A je to tak dobře! Z vlastní zkušenosti mohu například napsat, že navzdory svému věku jsem si při společné práci s tátou zatím ještě nikdy nevzal ten správný typ šroubováku do ruky, vždycky mi přinese jiný. Ale naštěstí pak oba vždycky vychladneme a sejdeme se u toho skvělého koláče, na který maminka zadělává ihned, jak pochopí, že budeme s tátou něco společně dělat.

A co na to politici?

I kdyby tomu navzdory zjednodušení výše tak ale nebylo a já bych se mýlil, protože opravdu nemám vlastní zkušenost ze života s dvěma rodiči stejného pohlaví, je stejně podle mého soudu povinností protagonistů té konzervativní a tradiční části politické scény chránit principy, na který je naše křesťanská civilizace postavena. O čem jiném je konzervatismus? Člověk není vůbec překvapen, když například takoví Piráti horují pro stejnopohlavní manželství a jejich političtí exponenti pobíhají v duhových barvách při Prague pride a dělají si selfie s exhibicionisty všeho druhu. Už jen název této partaje implikuje, že nám (rozumějte vám) dříve nebo později všechno seberou, budou-li mít tu možnost, samozřejmě včetně tradic. Začali krádežemi elektřiny v „poslaneckých bytech“ při těžení bitcoinů a skončí kdo ví čím.

Když se ale představitelka a předsedkyně strany TOP09, což mělo znamenat Tradice-Odpovědnost-Prosperita, paní Pekarová-Adamová, vysloví pro stejnopohlavní manželství, začnete přemýšlet, jak to s těmi tradicemi vlastně otcové zakladatelé mysleli. Je pravda, že pan Kalousek se ozval ze svého doupěte. Ale co je to platné, když tento kovaný pragmatik české politické scény už nemá žádný formální vliv a topka nejen pod vedením progresivistky Markéty, která se v rozporu s tradicemi ani nedokázala rozhodnout, jaké příjmení má po sňatku nosit, zamířila někam, kde ji konzervativně smýšlející volič za plentou volební místnosti už dávno nemůže ani zvažovat. Jsem si celkem jistý – soudě minimálně podle svého okolí, že tak jako se změnil elektorát ANO za dobu bezuzdného drancování této země panem Babišem, musel se změnit i elektorát TOP09. Sám jsme topku kdysi volil, což se vlastně dneska bojím přiznat, asi to bylo v nějakém poblouznění mysli (sex s tím neměl co dělat).

Skoro se zdá, že panu Kalouskovi je souzeno každou dekádu udělat nějakou parádní botu, která jeho politickou kariéru nebo její produkt vrhne o pěkných pár let zpátky anebo mimo trať. Napřed to byly ty slavné padáky (a to bez ohledu na to, kde je pravda), potom ten lapsus s bolševikem v roce 2006, což jej stálo místo předsedy KDU-ČSL, a naposled vyklizení pozic ve vedení TOP09 kvůli naivní představě prezidentské kandidatury, což v dlouhodobém horizontu naneštěstí znamená totální změnu orientace tohoto politického subjektu a doufejme tedy i hamáčkovsky laděný propadák v následných volbách. Ale obávám se, že se mýlím, právě proto, že elektorát TOP09 už je někde úplně jinde. Škoda takových lidí, kteří měli intelektuální a organizační (ne nutně lidský) potenciál sjednotit to, co zbylo poté, co se ODS rozhodla pravou část spektra opustit.

Myslel bych si také, že proti nápadu na stejnopohlavní manželství jako první vystoupí a bude systematicky vystupovat strana, která má křesťanství přímo v názvu. Jako že pořád, ne jenom chvíli, než se na jižní Moravě odvolí. Ale zdá se, že i pan Jurečka z KDU-ČSL pochopil, která v Evropě bije.

Takže jak to dopadne?

Evidentně se co nevidět dočkáme stejnopohlavních manželství, což je oxymorón s prominutím jako kráva, a od toho je k adopci dětí těmito manželi nebo manžely jen krůček. A až nás napadnou nějací barbaři z východu, bude jeden táta s dětmi prchat na západ (což mu vůbec nezávidím, dál než do Chebu bych opravdu nejezdil) a druhý půjde do domobrany. Mělo by být aspoň nějak dopředu definováno, který zastává kterou roli, minimálně armáda by to asi potřebovala vědět. U tradiční rodiny to tak nějak tušíte.

Je přitom zcela evidentní, že moje lpění na uvedeném je okrajový postoj, který v médiích moc nerezonuje. Jsem vlastně extremista. Jinak by u moci nebyly strany, které do toho tak pěkně šlapou. Můžu se maximálně utěšovat, že normální (=heterosexuální) společnosti je to vlastně tak nějak celé jedno, protože se jí to primárně netýká. Teď vskutku ne, tyto společenské změny se projeví teprve dlouhodobě, podobně jako se mohou projevit třeba nežádoucí účinky některých nedostatečně testovaných vakcín. Jen se obávám, že až přijde prvňáček ze školy se slabikářem, kde místo ABCD bude LGBT, že už bude pozdě.

Maně přemítán, co by tomuto vývoji říkali archetypální stejnopohlavní hrdinové mého dětství, kteří také měli rádi jeden druhého. Nemusí to nutně být zrovna Vinnetou a Old Shatterhand, i v Čechách máme z čeho vybírat. Namátkou Havranpírko a Sokolí Oko nebo třeba Jirka a Vilík, někteří čtenáři určitě vědí, odkud to je. Těch příkladů je samozřejmě více.

Nedávno jsem zaznamenal jásavé texty na téma, že nás česko-polská nebo spíše polsko-česká politická aliance začala svým aktivním přístupem bránit proti šílencům z východu a udávat tón v EU. To je samozřejmě fajn. Neexistuje ale někde nějaká nemaďarská vláda, která by nás aktivním přístupem bránila také proti šílenství ze západu? Jestli tu je, má můj hlas, vylezte konečně!

Parafrázujíc nesmrtelný výrok z filmu Svatý rok, chce se mi při pomyšlení na stejnopohlavní manželství zvolat: „Jsme v bruseli, monsignore!“

 

Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (20 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
https://pravyprostor.net/wp-content/uploads/2022/05/JAROBANNER2.jpg
39 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-)