Nečekaný rozměr války s Íránem. Debata o cizích základnách v Česku je rozhodnuta

Na miskách vah je zvažování, jestli mezinárodní právo platí vždy a pro všechny, jestli jedna útočná válka je agresí, jiná operací a úderem.

Co se týká repatriací, je pravdou, že stát se musí postarat o své občany v nouzi. Na druhou stranu, pokud někdo do ohrožených míst odletí na dovolenou ještě nyní, je to na jeho ctěné úvaze. O klienty cestovek se mají postarat cestovky, zde nemá veřejný sektor z peněz daňových poplatníků suplovat soukromníky. Je dobře, že se vláda postarala, na druhou stranu mají ministři řešit také jiné věci a po nastavení systému delegovat operační organizaci státnímu aparátu. Výčitky, jestli se komunikuje málo či příliš, jsou tradiční pěna dní, kdy vláda nebude spokojená s opozicí a opozice s vládou už z principu.

Co napadeného nezajímá

Co se týká ceny pohonných hmot, je to klasika. Jakmile je záminka, aby se zdražovalo, je to hned, zatímco sleva na světových trzích se neprojeví. Argumentace části pumpařů, že prý kompenzují zdražení z února, které ovšem v půlce února nepromítli, je úsměvná a nebylo by od věci, aby se kontrolní orgány státu na danou problematiku podívaly blíže. Ministryně financí Alena Schillerová již oznámila preventivní kroky „proti zneužívání konfliktu na Blízkém východě k neúměrnému navyšování marží u paliv. Zahajujeme detailní monitoring cen a marží čerpacích stanic.“ Bude zajímavé sledovat, jak to bude dále se zdroji energie, hlavně odkud je budeme brát.

Vždyť zásoby jsou tvořeny minimálně na měsíc. S tím souvisí také argumentační akrobacie velké části politické scény. Rozpor útoku USA a Izraele na suverénní stát s mezinárodním právem si evidentně všichni uvědomují, ale přidávají různá „ale“. Výjimku z vrcholových politiků představují předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura, Libor Vondráček (Svobodní na kandidátce SPD), dále Kateřina Konečná a Jindřich Rajchl (PRO na kandidátce SPD). Andrej Babiš řekl, že stojíme za spojenci, ale nejlepší je mír.

Úvaha „buď platí mezinárodní právo vždy a všude, nebo vůbec a nikdy“ nás přivádí k nejpodstatnějšímu. Mezinárodní právo a princip suverenity neplatí, rozhoduje právo silnějšího. Jako příklad uveďme argumentaci Jana Lipavského: „Samozřejmě podle mezinárodního práva nenajdete oporu pro vykonání některých kroků (USA a Izraele), ale…“. Načež rozebírá co a jak, aby došel k tomu, že se mezinárodní řád změnil.

V současnosti vidíme, že Írán útočí na vojenské základny USA v zemích, které se k útočení nepřidaly, což ale Írán evidentně nezajímá. Španělsko své základny poskytnout odmítlo, Donald Trump prohlásil, že kdyby chtěl, tak je prostě využije, ale nechce. Velká Británie původně poskytnout nechtěla, pak ustoupila s omezením, že jen pro útoky na vojenské cíle.

Nakonec se předmětem útoku stal i Kypr. Na tomto ostrově má Velká Británie základny rovnou dvě. K ostrovu, jehož řecká část je v EU, už zamířilo námořnictvo francouzské (podle Francie je útok USA a Izraele také nelegální), německé, řecké (i stíhačky F-16), španělské. A u toho běží kritika, že jediný, kdo nepřispěchal, je uživatel základen Velká Británie, která si je nechala poté, co přestala Kypr kolonizovat.

Argument se dostavil

V České republice byly základny Sovětského svazu do počátku devadesátých let. Pak patnáct let klid, následně debata o radu USA v Brdech. Vše kulminovalo, když vláda ODS Mirka Topolánka navzdory mínění tří čtvrtin obyvatel kývla (veřejné mínění bylo většinově proti i přes písničku nazpívanou ministryní obrany Vlastou Parkanovou). Debatovalo se, rozohňovalo, aby se nakonec v půl jedné ráno českého času z podvečerního Washingtonu rozhodl Barack Obama zavolat, že radar nebude, USA už ho nechtějí.

Vše utichlo do let 2022/2023, kdy přišla vláda Petra Fialy se smlouvou o obranné spolupráci s USA (DCA). Smlouva nakonec přes velký boj v Poslanecké sněmovně byla schválena.