Nařízení o digitálních službách: Mechanismus masové cenzury

Nařízení o digitálních službách (DSA, Digital Services Act) zacílené na „velmi velké online platformy“ (VLOP, very large online platforms), jako jsou X, Facebook, TikTok a Google, které bylo Evropskou unií přijato v roce 2022 a začalo platit v únoru 2024, není oficiálně prezentováno jako nástroj „organizované cenzury“. Údajně má jít o legislativní rámec, jehož cílem je regulovat digitální služby, a tak chránit uživatele před nezákonným obsahem, systémovými riziky a netransparentními praktikami platforem.

Rostoucí počet kritiků – zejména ve Spojených státech amerických, včetně Elona Muska a několika republikánských kongresmanů – však považuje DSA za mechanismus masové cenzury. DSA podle jejich názoru zatěžuje svobodu projevu přísným byrokratickým dohledem a umožňuje selektivní potlačování odlišných názorů.

Hned na začátku je třeba zdůraznit, že DSA se vztahuje na všechny digitální zprostředkovatele (platformy i poskytovatele hostingu a souvisejících služeb), ale na velmi velké on-line platformy, které jsou definované jako platformy s více než 45 miliony uživatelů měsíčně v EU, dopadá nejpřísněji.

Kdo cenzuruje? (Aktéři)

Cenzura – přejmenovaná na „moderování“ – není prováděna v první řadě Evropskou unií a národními vládami, ale je delegována na samotné digitální platformy a je podrobena přísnému regulačnímu dohledu národních správních orgánů. Výsledkem je decentralizovaný, ale vysoce regulovaný systém, který kritici popisují jako byrokratickou „industrializaci moderování“.

Hlavními vykonavateli jsou digitální platformy. Jsou povinny aktivně moderovat obsah a v případě velmi velkých on-line platforem formálně definovaných Evropskou komisí jsou jejich povinnosti obzvláště náročné. Tyto platformy musí provádět hodnocení „systémových rizik„, jako je šíření dezinformací, a zavádět proaktivní opatření, včetně detekčních algoritmů a velkých týmů lidských moderátorů. Platformy s méně než 45 miliony uživatelů měsíčně v EU podléhají mírnějším požadavkům, ale i ony musí reagovat na hlášení uživatelů.

Podle kritiků tento rámec v podstatě nutí americké digitální platformy, aby jménem EU pod neustálou hrozbou přísných sankcí vykonávaly funkci ideopolicie. Nařízení o digitálních službách (DSA) tak sahá daleko za hranice Evropy. Tento bod je zásadní: každý americký uživatel platformy X může být například sankcionován za to, že na X vyjádří svůj názor. Ve skutečnosti tedy DSA dopadá i na všechny Američany. Toto je jasný příklad normativního imperialismu, který je pro EU posledních 20 let tak charakteristický.

Technicky by se tento problém dal vyřešit jedině vytvořením samostatných platforem zvlášť pro USA a pro EU – X-USA a X-EU – což by ale popíralo ideu globální sítě a samotného internetu. V důsledku toho jsou digitální platformy systémově nuceny uplatňovat DSA nejen na evropské uživatele, ale také na Američany, a nakonec na uživatele po celém světě.

Ústředním orgánem dohledu nad velmi velkými on-line platformami je Evropská komise. Zajišťuje dodržování předpisů tím, že zahajuje vyšetřování, požaduje přístup k údajům a ukládá pokuty. V prosinci 2025 například uložila platformě X pokutu ve výši 120 milionů eur za údajný nedostatek transparentnosti v moderování. Případ se týkal uživatelských účtů označených „modrou fajfkou“, které byly obviněny z potenciálního šíření dezinformací. Modrá fajfka dříve znamenala ověření identity, ale později došlo ke změně a nyní jen indikuje to, že účet má aktivní placené předplatné (X Premium). Tento model prosazování vyvolává vážné obavy ohledně oddělení pravomocí: Evropská komise DSA navrhla a nyní jej také sama prosazuje.

Kromě toho EU ustanovila „důvěryhodné oznamovatele“ – obvykle nevládní organizace – jejichž upozorněním se musí digitální platformy věnovat přednostně. Na oficiálním seznamu důvěryhodných oznamovatelů jsou i organizace, které se řadí k levici a krajní levici, jako jsou německá HateAid a belgická UNIA.

Každý členský stát EU také jmenuje národního koordinátora digitálních služeb (DSC, Digital Services Coordinator) – například ve Francii vykonává tuto funkci ARCOM a v Německu BNetzA – jehož úkolem je dohlížet na digitální platformy, které nepatří mezi velmi velké on-line platformy, a koordinovat svoji činnost s EU. Tito národní koordinátoři vyřizují místní stížnosti a ukládají sankce. Výsledkem je decentralizovaná síť prosazování, v níž nejrestriktivnější země – zejména Německo a Francie – prostřednictvím svých radikálních vnitrostátních zákonů o „nenávistných projevech“ vyvíjejí disproporční tlak. Tato dynamika vede k omezování svobody projevu v celé Evropské unii: obsah označený jako nevhodný v jedné zemi je fakticky označen jako nevhodný pro celou EU.

Nakonec, každý jednotlivec může nahlásit obsah prostřednictvím funkce „oznámení“. Důvěryhodní oznamovatelé akreditovaní národními koordinátory digitálních služeb mají privilegované postavení: jejich hlášení jsou vyřizována přednostně a často vedou k rychlému odstranění obsahu, který považují za sporný nebo nepřesný. Spojené státy americké nedávno zašly tak daleko, že zakázaly vstup do země pěti Evropanům – bývalému evropskému komisaři Thierry Bretonovi a několika aktivistům – za jejich roli při vyvíjení tlaku na americké on-line platformy.

Americké platformy sociálních médií tvoří první linii cenzury, ale fungují v rámci jasného řetězce velení vycházejícího z EU a evropských národních vlád, které stanovují požadovanou míru transparentnosti a nařizují audity a neustálý dohled.

Výbor pro soudnictví Sněmovny reprezentantů USA tento systém odsoudil jako „organizovanou cenzuru“, v rámci níž EU účinně „vyzbrojuje“ nevládní organizace k tomu, aby nutily americké technologické společnosti odstraňovat obsah, který je v USA legální, ale v Evropě je považován za „problematický“.

Jak to funguje? (Mechanismy)

Nařízení o digitálních službách (DSA) zavádí vysoce strukturovaný proces, který má podle kritiků průmyslový charakter. DSA v masovém měřítku produkuje moderování obsahu způsobem připomínajícím byrokratickou montážní linku.

Za prvé, mechanismus oznámení umožňuje každému jednotlivci nahlásit údajně nezákonný obsah. Platformy jsou povinny taková oznámení „neprodleně“ přezkoumat, v naléhavých situacích často do 24 až 48 hodin. Pokud je obsah shledán nezákonným, je jeho odstranění povinné. U velmi velkých on-line platforem se k prohledávání obsahu používají také automatizované nástroje – umělá inteligence a algoritmické detekční systémy.

Za druhé, velmi velké on-line platformy musí povinně posuzovat systémová rizika. Tyto platformy musí provádět roční audity zaměřené na rizika, jako jsou misinformace, riziko narušení duševního zdraví a ohrožení demokratických procesů, a musí navrhovat opatření ke zmírnění těchto rizik – třeba omezením dosahu podezřelých virálních příspěvků. Například TikTok byl po vyhodnocení rizik pro nezletilé osoby povinen odstranit funkce považované za „návykové“. Evropská komise může kdykoliv požadovat přístup k interním údajům a zahájit formální vyšetřování, jak tomu bylo v případě platformy X ohledně reklamních praktik a přítomnosti botů.

Zatřetí, platformy podléhají rozsáhlým požadavkům na transparentnost. Musí zajistit jasné a konkrétní odůvodnění každého přijatého opatření (viz článek 17 DSA), zveřejňovat pololetní zprávy o moderování – jako je například informace o tom, že mezi lednem a červnem 2025 bylo v Evropě odstraněno 41,4 milionu částí obsahu – a nabízet interní i externí mechanismy pro odvolání, včetně mediace a soudního přezkumu. Ve skutečnosti jsou však tyto zprávy neprůhledné a odvolací řízení jsou pomalá, což platformy silně motivuje k preventivní cenzuře.

EU a národní koordinátoři digitálních služeb (DSC) také provádějí vyšetřování, včetně používání technik jako „mystery shopping„, k testování dodržování předpisů, jako v případě údajného prodeje nelegálních produktů v e-shopech a on-line tržištích, jako je Temu. Pokuty mohou dosáhnout až 6 % globálního obratu společnosti, což pro firmy jako Meta a Google může představovat potenciálně miliardy eur. Když nebudou platformy spolupracovat, tak jim hrozí i dočasný zákaz činnosti v rámci EU.

Toto prostředí přísného vymáhání silně motivuje platformy k nadměrnému moderování obsahu za účelem minimalizace regulačního rizika, což vede k odstraňování obsahu, který je zcela legální. Bavíme se zde přibližně o osmi milionech příspěvků smazaných měsíčně v Evropské unii, bez započítání úplných zákazů, jako jsou zákazy uvalené na ruská média.

Podle jakých kritérií? (Základy „moderování“)

Kritéria, na nichž je založeno moderování obsahu, nejsou jednotná ani jasně definovaná. Opírají se o stávající právní předpisy EU a vnitrostátní právní předpisy, což činí systém nejasným a velmi náchylným ke zneužití. Pojmy jako „nenávist“ nejsou nikdy přesně definovány a to umožňuje jejich široký a svévolný výklad.

Nejvyšší priorita je dávána nezákonnému obsahu. Podle definice EU a vnitrostátních právních předpisů nezákonný obsah zahrnuje nenávistné projevy (například podněcování k násilí na základě rasy nebo náboženství), teroristický obsah, materiály zobrazující sexuální zneužívání dětí, padělané zboží a nebezpečné výrobky. Vyšetřování se zaměřilo například na společnost Temu kvůli prodeji hraček vyrobených ze zdravotně závadných materiálů a erotických panen s dětským vzhledem (tzv. pedofilních panen).

Hlavní problém však zůstává: samotný pojem „nenávist“ není v právních předpisech definován. Za nenávistné by mohlo být považováno například označení politika za pravicového extremistu, ale takovými případy se DSA ani příslušné donucovací orgány nikdy nezabývají. Upozorňování na možný vztah mezi islámskou imigrací a antisemitismem nebo politickým násilím je naproti tomu jako „nenávistné“ běžně klasifikováno.

Ve skutečnosti nemá výraz „nenávist“ žádný koherentní právní význam a slouží především jako záminka pro cenzuru jiných než ortodoxně levicových názorů. Ve Spojených státech amerických „stát nesmí zakázat projevy podporující použití síly a protiprávní jednání, pokud tato podpora nesměřuje k podněcování nebo vyvolání bezprostředního protiprávního jednání a není pravděpodobné, že by k takovému jednání podněcovala nebo vedla.“ Svoboda projevu je v USA chráněna prvním dodatkem Ústavy.

Další kategorie se týká tzv. „systémových rizik,“ přičemž tato úprava dopadá výlučně na velmi velké online platformy. Jedná se o nejpružnější a nejnebezpečnější kategorii, která zahrnuje ochranu nezletilých před návykovým a násilným obsahem a tím, co se obecně označuje jako „dezinformace“. Příklady dezinformací zahrnují údajně nepravdivé informace o volbách nebo veřejném zdraví a algoritmickou manipulaci. Takový obsah není nutně nezákonný, ale jeho šíření je považováno za „škodlivé“, pokud má velký dosah – to vede k opatřením, jako je snížení dosahu příspěvků o COVIDu-19 a vakcínách, které jsou považovány za nepravdivé.

Je třeba zdůraznit, že dezinformace sama o sobě není nezákonná. Nařízení o digitálních službách (DSA) proto nařizuje aktivní cenzuru obsahu, který je legální, ale nelíbí se evropským vládcům a kohortám jejich cenzorů.

V roce 2025 sto odborníků na svobodu projevu varovalo, že nařízení o digitálních službách povede k „narušení“ globální svobody projevu.

Americká svoboda projevu nemůže přežít „Velkého bratra“ zhmotnělého v podobě DSA.

Drieu Godefridi, je právník a filosof, absolvent Saint-Louis University of Louvain. Má doktorát z teorie práva z Université Paris IV-Sorbonne. Je také podnikatel, generální ředitel skupiny evropského soukromého vzdělávání a ředitel společnosti PAN Medias Group. Je autorem knihy The Green Reich (Zelená říše).