Miloš Zeman: Prezident rozdělovač

Prezidentské volby vstupují do rozhodujícího druhého kola, před kterým je nutno se ohlédnout za obdobím dosavadního prezidenta. Média do detailu popisují přehled všech jeho kroků a aktivit, proto zde vyberme pouze klíčové momenty nejlépe definující Zemanovo prezidentství.

Klíčovým spojujícím prvkem byla bezesporu snaha vyrovnat si účty za jeho dlouhou politickou kariéru. Hlavním nepřítelem byli ti sociální demokraté, kteří mu v roce 2003 zabránili stát se prezidentem: Zeman využil každé příležitosti, aby ČSSD a zejména jejího předsedu systematicky oslaboval. Od organizace neúspěšného Lánského puče až po hořké ponížení Sobotky na jeho poslední audienci. Rolí prezidenta není se angažovat ve vnitrostranických bojích, a už vůbec ne způsobem, jakým bývalému premiérovi škodil právě Zeman.

Nešlo však jen o politiky, na něž prezident zaměřil svou pomstu. Každý Zemanův dlouhodobý či nový kritik se stal terčem nevybíravých útoků. Odmítal jmenovat „nepřátelské“ profesory; odmítal „nepohodlné“ rektory univerzit i další domnělé nepřátele zvát na oficiální akce. Podobný filtr uplatňoval u státních vyznamenání i v jiných příležitostech. Vrcholem bylo pak jeho chování při pohřbu kardinála Miloslava Vlka, kam odmítl přijít.

Zeman a pravidla

Prezident si zásadním způsobem upravoval výklad ústavy ve svůj prospěch a nejednou tak čelil hrozbě ústavní žaloby, přičemž tak činil pouze pro osobní politický prospěch. Nejde jen o neúspěšný pokus s Rusnokovou vládou, takových kroků bylo více. Úmysl odvolat premiéra bez demise celé vlády naštěstí zůstal jen ve stádiu pokusu, což však nesnižuje jeho nebezpečnost.

Podobnou kreativitu projevuje Zeman i nyní, během vrcholící kampaně. Prohlásil, že žádnou kampaň nepovede: jakkoliv po celou dobu svého funkčního období věnoval většinu svých sil systematickým volebním mítinkům napříč republikou na náklady státu a krajů. Před druhým kolem voleb republiku zaplavila vlna billboardů a inzerátů; ty však Zeman údajně neplatí ani neorganizuje. Zdroje financování své kampaně odmítá i komentovat, natož zveřejnit. Styl kampaně, tedy dezinformace, podpásové útoky a manipulace, plně souzní s jeho tradičním politickým stylem.

Tím se dostáváme k samotné reprezentativnosti výkonu funkce prezidenta. K ní velká část voličů navzdory jejím malým pravomocem vzhlíží až s monarchickou vážností. Například Václav Klaus (navzdory mnoha svým excesům) dokázal Hradu a svému úřadu udržet dostatečnou úroveň. Funkci vykonával reprezentativně a mimo několika problematických případů i víceméně nadstranicky. Za prezidenta Zemana se z Hradu stal hlavní vysílač nenávisti a ostrých sporů ve společnosti, z nějž vycházely většinou jen bonmoty laciné kategorie i vulgarismy.

Prezident oligarchů a extremistů

Miloš Zeman nedodržel svůj slib, že bude vykonávat úřad prezidenta v zájmu „dolních deseti milionů“. Většina jeho aktivit byla ku prospěchu zcela konkrétních domácích i zahraničních byznysmenů a podnikatelských skupin. Tomu odpovídal i Zemanův vliv na zahraniční politiku. ČR jistě potřebuje dobré vztahy s Ruskem i Čínou, nicméně Zemanovy aktivity byly v hlubokém rozporu jak s tehdejší vládou, tak i s dlouhodobou orientací země. Svými výroky poškozoval pověst ČR jako člena NATO a navzdory okázalé podpoře D. Trumpa si dveře do Bílého domu zavřel.

Oproti tomu zvládl navštívit téměř všechny země bývalého Sovětského svazu, kde asistoval podezřelým obchodům svých spřátelených podnikatelů. Zakázka pro firmu Linglass v Kyrgyzstánu dokonce přerostla v mezinárodní skandál.

V roce 2015 uzavřel Zeman mimořádně nebezpečné spojenectví. Při klesajících preferencích začal jako obranu spoluvytvářet iluzi „muslimské invaze“ a spojoval se s těmi, kteří k tomuto složitému tématu přinášeli nic neřešící, ale o to bojovnější odpovědi. Díky svému postoji k přijímání uprchlíků i islámu začal sbírat voličské hlasy jak extremistů, tak i těch lidí, u nichž hra na emoce vyvolala strach.

To z něj udělalo neformálního patrona protiislámských spolků na našem území. Hra na nejnižší lidské emoce kulminovala: začaly vznikat paramilitantní proruské organizace, na Hradě si podávali dveře antisemita Adam B. Bartoš s cholerickým extremistou Jiřím Černohorským.

Zemanovo zdraví

Viditelné chřadnutí Miloše Zemana vytvořilo z jeho zdravotního stavu politikum, jenž se stalo silným argumentem proti obhajobě mandátu prezidenta. Jedni tvrdili, že prezident je smrtelně nemocný. Druzí, že kromě zhoršené chůze je zcela zdráv. Ponechme stranou nepotvrzené zvěsti o rakovině, ignorujme spekulace o tom, že před každou náročnou akcí má prezident ozdravný proces v nemocnici Na Homolce, a neřešme nedůstojné diskuse o nutnosti užívání inkontinenčních plen. Zaměřme se na nezpochybnitelná fakta.

I bez detailní znalosti Zemanova zdravotního stavu musí každý vidět, že se prezidentovo zdraví systematicky zhoršuje a efektivně mu brání ve výkonu jeho funkce. Návštěva Pekingu a společná fotografie světových státníků čekající na Zemana v golfovém vozíku je klasickou ukázkou. O pár dní později na důležitém summitu NATO v Bruselu při projevu Donalda Trumpa, Angely Merkelové a Jense Stoltenberga chyběl úplně. I aktivity na domácí půdě jeho zdraví omezuje; zejména během oslav 28. října minulého roku.

Funkce prezidenta je ze své podstaty veřejná. Očividné lhaní o Zemanově stavu a snaha věci maskovat pak problém jen prohlubuje; zvláště když případná nemoc ovlivňuje i jiné věci než jen chůzi. Nikdo by neměl Zemanovo zdraví brát jako nástroj k osobním útokům, nicméně debata o tom, zda zvládne dalších pět let na Hradě, je naprosto relevantní. I kdyby voliči se zbytkem Zemanových aktivit souhlasili, sám zdravotní stav jej z plnohodnotné práce na dalších pět let vylučuje.

Zeman znovu?

Miloš Zeman za posledních pět let zcela obrátil význam prezidentské funkce: místo aby on sloužil zemi, sloužila tato funkce jemu. Umožnila mu srovnat účty s vlastními nepřáteli, udržet ho v politice a zajistila mu servis i skvělou zdravotní péči. On naopak zemi nic pozitivního nepřinesl: namísto zájmů vlastních voličů preferoval potřeby domácích i zahraničních finančních skupin. Lidi nespojoval, ale rozděloval. Prestiž zvolené funkce neposiloval, ale naopak srážel a zneužíval. Vypustil do společnosti ohromné množství negativních emocí, které stále silně rezonují.

Přesto má velmi vysokou podporu části občanů a jeho šance na znovuzvolení jsou nadpoloviční. Bohužel, nenávist a strach jako program fungují. To je o to horší, že tito lidé své názory nezmění ani v případě, že Zeman volby prohraje. Z tria Havel, Klaus a Zeman se ten třetí do české politiky zapíše možná nejvýrazněji: jizvy, které po sobě (nyní či za pár let) zanechá, budou obrovské. Souboje „pravdy a lásky“ s „trhem“ jsme se v české politice zbavovali léta. Závisti, nenávisti a strachu, tedy esence Zemanismu, se budeme zbavovat ještě hůř. Je proto nejvyšší čas s tím začít.