Máme být součástí „západoevropské muslimské civilizace“, nebo ruské?

„Na jedné straně celkem správně vidí, kam se řítí západní civilizace, a na straně druhé dlouhodobě nemá pro protipól západní civilizace jediné pěkné slůvko. Myslím tím Rusko. A není to jen letos, kdy probíhá válka na Ukrajině.“

Pokusím se tedy vysvětlit, proč pro ten ruský protipól nemám pěkné slůvko. Je to právě pro ten „protipól“. Rusko je a vždy bylo dokonalá totalitní autokracie – jako protipól k vždy nedokonalé západní demokracii. Ten základní rozdíl mezi oběma je ten, že zatímco dokonalá totalita zůstává totalitou, nedokonalá demokracie stále skýtá možnosti zdokonalování, i když i ty bývají často ohrožovány totalitními choutkami různých aktérů zevnitř i zvenčí. Jednoho takového ohrožení jsme svědky dnes, jak neomarxistický dlouhý pochod institucemi dopochodoval do Bílého domu a do Bruselu, a já se o něm snažím podávat poměrně srozumitelný obraz.

Rusko mělo dvě šance přeměnit se z dokonalé totality v nedokonalou demokracii a stát se civilizací. Poprvé těch několik měsíců Kerenského vlády v roce 1917, podruhé těch pár let vratké Jelcinovy vlády počátkem 90. let minulého století. Tu první šanci utopila v krvi a zbídačila banda gangsterů zvaných komunisté. Tu druhou rozkradla banda gangsterů z komunistické KGB, jejímž je Putin jen onou příslovečnou špičkou ledovce.

A planý je argument, že ta první banda nebyla ruská, nýbrž „sovětská“. Celá ta „sovětskost“ byla jen zástěrkou a metodou pokračující ruské imperiální nadvlády nad sousedními národy, jejichž spřátelené gangstery využila k jejich ovládnutí. Centrum sovětské moci bylo v Moskvě, ruština byla povinná ve všech ovládnutých oblastech, čile osidlovaných ruským etnikem. Stejně naivní je argument, že dnešní Rusko není sovětské. Pojmy sovětský a ruský dávno splynuly v jeden společný význam. Rusku Putinovu se po té staré dobré sovětské slávě stýská a svým steskem se netají.

Tak se Československo už za Beneše proměnilo v do té doby netestovaný hybrid kapitalismu se socialismem a demokracie s totalitou, brzy přejmenovaným na demokracii „lidovou“. Pod vládou ruskou, ve sféře ruské, s vnucováním ruské kultury, která v té době navíc byla spíš anti-kulturou. Provázeno ožebračením tradičně tvořivého a prosperujícího národa.

Na tuto dobu můj diagnostik vzpomíná (ledaže je na vzpomínání moc mladý?) takto: „Ti starší si pamatují, jak to bylo, když jsme byli ve sféře vlivu Ruska. Největší omezení byla nemožnost cestovat, podnikat a náboženská svoboda. To pro současné Rusko již neplatí.“

Na tento dojemný pohled růžovými brýlemi z růžového obláčku vysoko na nebesích by měl místo mě emigranta odpovídat někdo, kdo zažil na vlastní kůži nebo v rodině vězení nebo pracovní lágr (bylo jich u nás několik set tisíc), vyhazov ze zaměstnání či zákaz studia (další miliónek), nemluvě o trvalém strachu ze špiclování a udávání, omezeném přístupu k informacím, potlačením tvořivosti, neustálé cenzuře a autocenzuře (další miliónky) a celkovém stavu národní i individuální degradace, imbecilizace a bezmocnosti. A to byl československý komunismus jedním z těch nejmírnějších. Tady bylo vždy aspoň co jíst. Na Ukrajině rusko-sovětský režim vyhladověl k smrti několik milionů. Kolik že to milionů povraždil, sdělují historici? Padesát? Sedmdesát? Nebo už se to ani nedá spočítat?

To vše sem přišlo z Ruska, i když s přičiněním našich komunistů. Nic z toho by se nám nestalo, kdybychom mírným vylepšením osudu (potažmo vlastním přičiněním) spadli do toho područí anglo-amerického imperialismu, jehož míru zločinnosti se dnes naši rusofilové snaží srovnávat s tou rusko-sovětskou. A po tom všem se zjevně mnohým stýská, teď když nás na ten Západ šťastnější osud (bez našeho přičinění) v roce 1990 opět zavál. Těžko bychom hledali lepší příklad národního masochismu. 

A že to pro současné Rusko neplatí? Jistě, hromadné popravy, udření k smrti v lágrech a milionové hladomory se nedějí. Jen tam pořád ve vězeních umírají osobnosti politické opozice, znemilostnění oligarchové a funkcionáři vypadávají z oken a páchají sebevraždu pěti střelami. Za uřeknutí, že Rusko vede válku, hrozí 15 let vězení, a bratrskému národu, označovanému pompézně za milovanou větev národa ruského, se vybombardovávají města a masakrují civilisté. V čem přesně je tedy dnešní Rusko jiné? O čem by se dalo říct nějaké to „pěkné slůvko?“

„Dřív nebo později si budeme muset u nás položit otázku, zda chceme být součástí západoevropské, tedy muslimské civilizace, nebo té ruské,“ předpovídá můj diagnostik, zřejmě ve víře, že Rusko je snad nějakou ochrannou hrází proti islámu. Žádnou takovou otázku si nepotřebujeme klást. Stačí si nagooglovat muslimské statistiky. V západní Evropě je nejislámštější zemí Francie s deseti procenty. Rusko jich má sedmnáct. A zatímco Rusů ubývá, muslimů přibývá. Je-li Západ odsouzen k populační islamizaci, Rusko jej předhoní.

Hezký počet ruských muslimů válčí na Ukrajině v ruských uniformách. Čečenští dobrovolníci to dokonce berou jako džihád proti bezvěrcům a jejich padlí jdou rovnou do ráje. Nedávno k nim přibylo několik tisíc džihádistických žoldáků Islámského státu ze Sýrie. O čem si tedy tu otázku, čeho být součástí, máme klást? Kdo tady trpí schizofrenií?

Máme ale jedno velké a vlastně docela komické štěstí. I kdybychom mermomocí chtěli přilnout k tomu civilizovanému Rusku, ta zatracená Ukrajina, co se od něho sveřepě dere na ten degenerovaný Západ, nás tam přes sebe nepustí.

PL