Liberální demokracie jako systémová chyba

Situace na poli svobody slova, národní suverenity, ekonomické prosperity, podpory válečných konfliktů nebo nejrůznějších progresivních ideologií je již pro mnoho občanů nadále neakceptovatelnou, což dávají ve volbách stále více a zřetelněji najevo. Děje se tak celosvětově a mají k tomu důvody víc než pádné. Politika „liberálního“ progresivismu již začala tak nemilosrdně zasahovat do jejich každodenních životů a ukrajovat jim z osobních svobod, že i mlčící většina už nadále mlčet nechce.

V souhrnu se pak nacházíme v absurdní situaci, kdy má občanům hrozit za pouhé shromažďování veřejně dostupných informací až patnáctileté vězení, dle navrhované novely Trestního zákoníku a paragrafu 318a, zatímco pachatelé vražd a znásilnění mají, krom směšných sazeb a ještě směšnějších soudních verdiktů, zákon na své straně a mluví se dokonce o trestech alternativních. Kdo se pak o tutlání závažné kriminality odváží přeci jen informovat, je pokryteckým „liberálním“ systémem zdecimován podobně, jako Tommy Robinson ve Velké Británii. Ten byl, za informace o činnosti muslimských gangů a podivného přístupu policie v jejich postihu, doslova osobně mediálně zlikvidován.

Podivné mlčení

A nebyly to jen informace o skandálu pákistánských zásilňovačů v Rotherhamu. Ačkoliv, v tomto případu jsou ta čísla doslova šílená. V průběhu patnácti let bylo, dle úřední zprávy, zneužito okolo 1400 dětí, v naprosté většině rodilých britských bílých školaček, a odsouzených k dnešnímu dni víc než 63 pachatelů, s nejčastějším jménem Mohammed. Ale podobných skandálů má Británie daleko více. Jsou to Aylesbury, Banbury, Bristol, Derby, Halifax, Huddersfield, Keighley, Newcastle, Oulu, Oxford, Petersborough nebo Rochdale. Jednotlivé případy znásilňujících muslimských gangů jsou si v důsledku podobné jako vejce vejci. Ale mlčelo se a neinformovalo.

Přesněji, ne zcela, ale tak napůl, jakousi podivnou, zvláštní, spikleneckou formou. Multikultura byla prezentovaným žádoucím cílem a podobné informace ji mohly v očích veřejnosti ohrozit. A nejen ve Velké Británii, ale i v našich médiích věděli, o čem radši moc nepsat. Šíření informací tak zbylo na občanech samotných, na sociálních sítích a sdílením textů a videí, ale nakonec se mlčelo i tady.

Ne, že by se chtělo, ale muselo. Ostatně, komunitně progresivní Youtube maže informace o tomto skandálu ještě dnes, po dvanácti letech. Pokud sledujete Elona Muska na síti X, tak v neděli zveřejnil část textu ze soudního slyšení s popisem, jak toto znásilňování probíhalo. Šílené čtení. Udělat podobný čin kdokoli jiný než příslušník chráněné minority, nepíší média půl roku o ničem jiném. Místo toho ale zavládla taková cenzura, že Facebook pozastavoval účty už za samotná dvě písmena TR vedle sebe.

Tohle jsme přece nevolili

Tato situace se netýká jen anglofonních uživatelů, ale nás všech. Když jsem připravoval silvestrovský fejeton o Řeporyjích, Slušovicích a mělkých paralelách, bylo součástí jedné z nápověd i známé video řeporyjského starosty, jak sprostě nadává českým občanům. Jenže, zmizelo ze světa. Nikde jsem ho už nemohl najít, tak jsem ho nahrál na tuto platformu znovu, ze svého soukromého archivu, abych na něj v článku mohl odkázat. Obratem bylo zablokováno. Nabízí se tak otázka, jak vlastně může občan problémy takto pokřiveného zřízení řešit, pokud o nich nemůže ani svobodně informovat, v duchu základního práva, garantovaného ústavou země.

A slovo pokřiveného píši ohledně režimu záměrně. Copak jsme si někdo tuto formu cenzury zvolil? Kandidovala snad ve volbách nějaká strana s takovýmto programem? Cenzurou sociálních sítí, otevřenými hranicemi, migračním paktem, Green Dealem, podporou válečných konfliktů ve třetích zemích a neustálým zvyšování daní? Ani omylem. Tento politický program nikdo nevolil, ale stejně jej tu máme. Navzdory nesouhlasu většiny občanů je státní zřízení něčím, co si nikdo nevybral.

Jak je to ale v demokracii možné? Odpověď je, bohužel, taková, že v demokracii nikoliv, ale ve stávajícím režimu, který demokracií již zjevně není, lehce. Takzvaná liberální demokracie západního typu totiž umožňuje, aby politické rozhodování ovlivňovaly subjekty, které nikdo nevolil, a žádný mandát voličů nemají. Jedním z příkladů jsou politické neziskovky, které zpravidla z veřejných zdrojů, a tedy peněz všech, protlačují zcela úzkospektrální agendu, toliko v zájmu konkrétní menšiny. Že jsou tyto zdroje navíc často od voličů zahraničních, je jen smutnou tečkou za výše zmíněnou navrhovanou novelou Trestního zákoníku a neoprávněnou činností pro cizí moc.

Měkká progresivní totalita

Druhým příkladem jsou pak média. Ta také nikdo nevolil. A u těch veřejnoprávních platí zrovna tak, že za peníze všech poskytují službu pouze některým, ačkoliv jim zákon nařizuje respektovat celé politické spektrum a názorovou pluralitu. Tímto porušováním zákona se ale nikdo dlouhodobě nezabývá, Pražákova stížnost byla smetena ze stolu, aniž by kdo vysvětlil, proč. Třetí sférou je pak osobní aktivismus a zneužívání pracovních pozic mladými aktivisty, kterým přijde normální zrušit někomu účet nebo vyzradit osobní data, pokud s ním politicky nesouhlasí. A firma, kterou tak v očích zákazníků poškozují, namísto aby je usměrnila, se za takové jednání často ještě postaví, jako v případě debankingu Nigela Farage.

Čtvrtým je pak politicky zkorumpovaná a zcela nefunkční moc soudní, která stávající, původně neutrální zákony, vytrvale aplikuje natolik jednosměrně, že jejich sílu ohýbá vůči svým politickým oponentům, a to již zcela bez příkras. Liberální demokracie je podle všeho, co o ní dosud víme, liberální zejména k vlivům narušujícím demokratičnost jako takovou, a žádnou demokracií se tak ve svém důsledku už ani nejedná.

Zřízení, ve kterém nyní žijeme, je tedy spíš systémovou, léta prohlubovanou a záměrně neřešenou chybou, která z něj učinila měkkou, progresivní totalitu. Tu, kterou teď bude nutné, v roce 2025, začít postupně napravovat. Některé škody a křivdy jsou však, bohužel, v tuto chvíli již nevratné. Většinový názor a vůle voličů zde byla po léta pošlapávána a nerespektována, a jejich oprávněné zájmy poškozovány. Že se tak dělo za jejich vlastní peníze, je už jen výsměchem navíc.

Ale napadá mne takové jedno přísloví. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A liberální džbán nám té vody do našich životů nanosil už dost. Další přísloví pak praví, že žádný strom neroste do nebe, a týká se to, bezesporu, i implementace progresivních, liberálních ideologií. Ta se nějak zadřela. Ostatně, jejich vnitřní rozpornost a sebepopírající východiska ani nemohly jinak skončit. No a když už jsem zmínil ten výsměch, tak do třetice ještě jedno, milí progresivní liberálové. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.

A rok 2025 veselý, jak pevně doufám, bude…