Koronavirus ukázal na totální selhání bezpečnostního systému ČR

Proč tedy vděčnost za pandemii? Ukázala totiž v plné nahotě, jak nestabilní a zranitelný je „globalizovaný“ svět, v němž jsme nuceni žít a jak zbytečné, prázdné a bezzubé jsou instituce, které se tváří jako naši vůdci a ochránci. Ukázala také, jak ničivé dopady mělo na naši společnost uplynulých 30 let cílevědomé likvidace našeho kulturního dědictví, intenzivní multikulturní eroze křesťanských tradic, politická korektnost a upřednostňování fiktivních „práv menšin“ před demokratickou rovností před zákonem pro všechny občany.

Situace, v níž jsme se ocitli, byla totiž vcelku očekávatelná. Bylo jen otázkou času, kdy se objeví ona pověstná „černá labuť“, spouštěč velké krize, která ukáže slabost našeho světa i naší země. Mohlo to být cokoliv – epidemie, povstání muslimského obyvatelstva v zemích západní Evropy, jaderná válka, nebo výbuch některé z velkých islandských sopek. Například Katly, která k tomu má už pěkně „našlápnuto“. Povodně, které její výbuchy v důsledku globálních změn počasí na naší polokouli vždy pravidelně doprovázejí, jsou podle tvrzení paleovulkanologů opravdu veliké, a bývají následovány celoevropskými hladomory.

Pandemie koronavirové infekce odkryla absolutní nepřipravenost našeho státu na krizové situace. Zatím jen v oblasti zdravotnictví, kde se v plném rozsahu projevila neschopnost státních a krajských institucí předvídat a plánovat reakce na podobné situace, i fatální nepřipravenost zdravotnické infrastruktury, zásob zdravotnického materiálu a jeho distribuce na státní, regionální i místní úrovni. Ukázala také katastrofální dopady „stranicko-záslužného“ systému obsazování lukrativních „postů“ ministrů, náměstků, nebo třeba hlavních hygieniků, vyžadujících vedle politické protřelosti i skutečné odborné znalosti.

Kontrast mezi neskutečnou obětavostí lékařů, zdravotnického personálu a dobrovolníků, s níž se snaží zvládnout nastupující vlnu onemocnění, a prázdným žvaněním neschopných politických nabobů, kteří se měli o funkčnost a připravenost tohoto systému ze zákona postarat, jejich snahou “hodit to” na někoho jiného, je ještě podtržen neskonalou tupostí lidí, vědomě mířících na “levné” sjezdovky do zasažených oblastí Itálie a Rakouska. A také “distancování se” od pomoci lidem v ČR neziskovek jako je “Člověk v tísni”, kterých se to, jak jinak, přece vůbec netýká, protože musí vybírat penize na chudé děti v Africe!

Tím výčet kritických selhání bezpečnostního systému ČR ani zdaleka nekončí. Karanténa, do níž se naše země na několik příštích týdnů a možná i měsíců „ponoří“, bude vyžadovat razantní a nekompromisní přístup policie. Opuštěné firmy, prázdné budovy a obchody – to začne rychle lákat různé nenechavce. Velmi brzy se ukáže, jak nevycvičená a nedokonale vybavená je státní policie i „měšťáci“, které nikoho ani nenapadlo cvičit ve zvládání krizových situací tohoto typu. Jen málo jejich příslušníků je vůbec schopno v takových případech aktivně zasahovat.

Velmi brzy se ukáže, že stejně jako personál v nemocnicích, ani policejní složky nejsou vybaveny potřebným zdravotnickým materiálem a nejsou vycvičeny v jeho používání. Procento nemocných policistů bude navíc umocněno vysilující službou, která se logicky projeví na poklesu akceschopnosti i u těch, kteří neonemocní.

Pokud se do bezpečnostního systému nepodaří velmi rychle zapojit agentury a společnosti zajišťující ostrahu objektů, případně i „opovrhované“ domobrance, může celá jeho struktura, jejímž úkolem je ochrana života, zdraví a majetku občanů, velmi rychle, v řádu několika měsíců, totálně zkolabovat. Chaos a „braní zákona do vlastních rukou“, které bude logicky následovat, určitě ničemu nepomůže.

Pokud se někdo domnívá, že nás „vytrhne“ česká armáda, je na velkém omylu. ČR vlastně ani žádnou armádu nemá, naše “miniarmádička” je tvořena jen smluvními ozbrojenými bojovníky a pár na drsné vojáky si hrajícími členy tzv. aktivních záloh. Její příslušníci sice navenek deklarují “hrdost na službu své vlasti“, ale u mnoha z nich jde pouze o pseudohrdost na příslušnost k těm několika málo elitním jednotkám, které za velké peníze „rotují“ v zahraničních misích. Navíc vojáci, stejně jako policisté, nejsou vycvičeni k zvládání úkolů, souvisejících například s uzavřením a ostrahou hranic a nemají pro tyto úkoly ani lidi, ani potřebné vybavení, ani organizační strukturu.

Nikoho z politických hlavounů, volajících po „plnění povinností vůči spojencům v NATO“ a nadšeně hýkajících nad hanebným „výpalným za ochranu“ ve výši 2 %, odváděným do pokladen amerických zbrojařských firem přitom ani nenapadne, že připravenost vojáků na obranu území ČR a nás, občanů, skutečně nevzniká ani v afghánském Lógaru, ani v africkém Mali, ale jen na “domácí” půdě a ve známém prostředí. Navíc podle interních sociálních průzkumů není vůbec jisté, že by „čeští vojáci“ (na rozdíl od jejich dědů) byli ochotni svou vlast skutečně bránit. Například v případě, že se situace na řecko-turecké hranici ošklivě zvrtne se všemi z toho plynoucími důsledky.

Bohužel pro nás, české občany, se ukazuje, že ačkoliv stohy papíru, popsaných „zásadami krizového řízení“, sahají často až k samotným nebesům, na žádné krize nejsme ve skutečnosti vůbec připraveni. Nechali jsme si našimi politickými „profesionály“ na nátlak a za peníze zahraničních korporací zlikvidovat potenciálně konkurenční průmysl a zemědělství, rozprodali jsme své zlato, aktuálně „za hubičku“ rozprodáváme „zbytečné“ strategické zásoby materiálů, které mohly znamenat v nadcházející ekonomické recesi šanci na restart národních výrobních kapacit.

Normálně bych na závěr napsal, že je nejvyšší čas přejít od slov k činům. Obávám se však, že náš čas už vypršel. Třicet let cílené likvidace národního bezpečnostního systému nedoženeme za tři měsíce, i kdybychom se na hlavu postavili. Rád se budu mýlit, ale je otázkou, zda k jeho obnově a záchraně našeho světa vůbec ještě dostaneme šanci. Průšvihy totiž mají v souladu s třetím Murphyho zákonem tendenci řetězit se tak, aby vzniklá škoda byla co největší.