7.7.2013
Redakce
0
Kategorie: Politika

Komu opravdu slouží “sociální stát”?

Sdílejte článek:

KAREL KŘÍŽ (A) 07/07/2013

Dle novinových zpráv, televizních reportáží a neúnavných prohlášení vůdců i podržtašků všech politických stran, které mají to správné mediální “krytí”, je v současné době pro “obyčejného” člověka zcela nemožné žíti bez pomoci sociálního státu a moudrého vedení osvícených inženýrů lidských duší, kteří pro blaho lidu dřou dnem i nocí jako koně, by přinášeli stále nové a nové zákony, vyhlášky či nařízení regulující život každého jedince od kolébky až do hrobu. 

 

[ad#hornisiroka]

 

Říká se, že pokud dáte žábu do hrce s vodou a pomalu ji ohříváte až k bodu varu, obojživelník nepozná nebezpečí a nechá se dobrovolně uvařit aniž by se pokusil o únik. Nevím, kolik je na této teorii pravdy, ale zdá se, že je velmi populární ve vládních palácích, kde se snaží o její aplikaci na styl řízení státu. V poslední době navíc asi politická reprezentace zpanikařila natolik, že ze strachu, aby nakonec o svoji potravu ve formě vařeného masa nepřišla, začala pod kotel přikládat nebývalým způsobem. Konec tohoto experimentu se blíží a je jenom na nás, zdali z hrnce vyskočíme, nebo se dobrovolně odevzdáme společenské smrti.

 

Celý tento pokus dostal krycí název “sociální stát”. Původní myšlenka pomoci slabším, nemocným a dočasně společensky vyloučeným lidem, aby tito mohli důstojně prožít svoje životy bez nutnosti ponižující žebroty či spánku pod mostem, se v podání současné vládnoucí oligarchie přeměnila v bezostyšné okrádání produktivního obyvatelstva, upřednostňování parazitického způsobu existence a kriminalizování jakéhokoliv odlišného názoru.

 

Jak známo z nedávné historie, soudruzi z NDR někde udělali oproti “západoněmeckým soudruhům” chybu. Vize sociálního státu po bolševicku skončila v propadlišti dějin a ačkoliv na ní ještě usilovně pracují lidumilové vládnoucí dynastie z KLDR, nevypadá to, že by se jim někdy podařilo dohnat a předehnat vyspělý svět.

 

Nicméně, socialismus zakořenil v podvědomí zlenivělého voliče natolik, že se stal skrytou modlou všech předvolebních kampaní i současné společnosti a plody učení jeho tvůrců, utopistických snílků či ekonomických diletantů sklízejí po každém volebním klání v naší frašce o demokracii čím dál více populističtí farizejové, jejichž jedinou “předností” je absolutní absence charakteru a odpovědnosti, ale nekonečná dávka sebestřednosti, drzosti, demagogie, mocichtivosti a schopnosti udělat cokoliv, či podrazit kohokoliv, pro vlastní prospěch.

 

Po sametovém předání moci komunistů komunistům jsme chvíli žili v mylné naději, že se konečně budeme moci svobodně nadechnout a žít svoje životy jako jedinečné osobnosti v prostředí rovných šancí a zaručených práv pro všechny bez rozdílu. Jak naivní a hloupá premisa! Už věty: “Nejsme jako oni!” a “Musíme udělat tlustou čáru za minulostí!” měly býti jasným znamením, že něco není v pořádku. Když se pak začalo “bojovat” za sociální smír pod vedením ekonomických expertů, jejichž nejvyšším vzděláním byly marxleninské poučky a VUML, měly se naše holé ruce změnit v pořádné dubové hole.

 

Nestalo se. Z hnusné šedé klece bez možnosti styku s normálním světem jsme sice pokročili o úroveň výše, ale nemůžeme zavírat oči před faktem, že ačkoliv je nyní naše kobka natřena novým nátěrem, občas má dokonce i otevřená vrata a bachaři mají nařízeno se usmívat, stále jsme jen na úrovni nesvéprávných muklů, kteří maji povinnost makat, platit a bez odporu přijímat jakýkoliv rozmar svých věznitelů.

 

To všechno jen za kousek hnusného žvance, který občas přinese kápo svým nejvěrnějším. Ostatní můžou klidně chcípnout. Neboť pokud se vrátíme z tohoto podobenství do reálného života, vidíme kam jsme vlastně cestou “výstavby sociálního státu” vlastně došli.

 

Máme volby. Snad svobodné, snad regulérní. Vyhrávají však strany, které toho nejvíce naslibují na straně nicnedělání a pofiderních životních jistot. Vítězí pastelkovné, porodné, sociální dávky, dotace, granty, regulace, zdanění “bohatých”, či báječné projekty za pomoci strukturálních fondů EU. Všechny partaje drží tuto populistickou socialistickou rétoriku, ačkoliv některé z nich se nazývají pravicovými, jiné středovými a další levicovými. Ve skutečnosti toto rozdělení dávno neplatí, neboť se jedná o jednu bandu zkorumpovaných individuí, kterým někteří lidé stále věří, že se musí nechat pořád více okrádat a buzerovat, aby jim nějaký “moudrý” pastýř nasypal do žlabu něco na přežití.

 

Máme zákonodárný sbor. Shluk nekompetetních figurek, které si ani neumí vypočítat vlastní výplatu a rozhodují o kvalitě života všech občanů naší vlasti. Velká část jejich výtvorů při uvedení do reality vykazuje parametry absolutního zmetku. Produkují jich však takové množství, že se v nich nevyzná nikdo. Často si i vzájemně odporují, či se mohou vykládat tolika způsoby, že se můžete dostat do vězení jen špatným pohledem na šikovného právníka.

 

Máme vládu vzešlou ze svobodných voleb. Střídají s v ní různé party kluků, co spolu mluví. Natěšeni z toho jak jim vyšla předvolební reklamní masáž chodí před televizními kamerami obtěžkáni stohy papírů, kde prý ukrývají stále lepší a lepší recepty na řízení společnosti, její posun vpřed a všeobecný smír, blahobyt a lásku. Mirek Dušín by se před nimi mohl stydět. Máme tedy co jsme chtěli?

 

Bohužel ano. Alespoň ona “demokratická” většina, které jsou přednější naslibované jistoty sociálního státu, který prý nás chrání před bídou, vykořisťováním a dokonce snad, jak na blogu i-dnes vášnivě rozumoval jistý psavec, i před kálením na ulici a broděním se mezi lejny. Jiný jej zase vidí jako ochranu proti nechutně bohatým podnikatelům, kteří nemají celý den nic jiného na práci než dřít svoje zaměstnance z kůže a jimi vytvořené hodnoty pak prohýřit s lehkými ženami, na golfu či na exotických dovolených. A to považte i v dopoledních hodinách! Tedy ta většina, která má hrůzu z toho, že by někdy musela žít jen za to, co opravdu sama vyprodukuje a nemohla by parazitovat na hmotných i nehmotných statcích vybudovaných těmi, kteří se snaží uživit vlastními silami a jsou v současné době stavěni jen do role dojných krav, kterým je navíc ještě dnes a denně spíláno, že dávají málo.

 

Možná by bylo někdy dobré těmto a podobným vášnivým zastáncům utopistických vzdušných zámků poodhrnout závěs, za kterým se demagogické sociální inženýrství vymýšlí. Samozřejmě, že už vůbec nejde o nějakou pomoc v nouzi. Můžeme si uvést mnoho případů, kdy opravdu potřebný člověk, často se značným zdravotním handicapem, musí doslova škemrat a prosit na úřadech o pomoc, která by mu pomohla vést alespoň trochu slušný život. Přitom se jedná z hlediska státního rozpočtu o částky naprosto zanedbatelné. Kam tedy plynou peníze od daňových poplatníků a komu a jak vlastně slouží?

 

 

Produktivní daňový otrok, ano nemám jiné pojmenování, musí dnes zaplatit na daních, poplatcích či povinných odvodech do státního rozpočtu neuvěřitelných 70-80% svých těžce vydělaných peněz! Tedy z každé tisícovky téměř 800,- Kč. Zdá se to jako nemožné, ale opravdu si někdy dejte tu práci a spočítejte si všechny daně přímé i nepřímé, zdravotní a sociální pojištění či další skryté daně ve formě různých dálničních nálepek, poplatků a podobných plateb státním úřadům. Pokud nezaplatí, je jeho existence likvidována buď “jen” ožebračením exekutorem, nebo dokonce odsouzením za trestný čin postavený téměř na úroveň vraždy. Takové jsou zákony, které musíme dodržovat, takové zákony nám připravují z našich peněz placení “volení zástupci lidu”.

 

Na druhé straně se pak musíme dívat jak je s těmito penězi zacházeno a nemáme sebemenší možnost to nějak podstatně ovlivnit. Desítky až stovky miliard ročně končí v kapsách vládnoucích oligarchů, jejich kamarádů, milenek, milenek kamarádů, kamarádů kamarádů. Na to, na co by mělo být však není. Infrastruktura ve stavu žalostném, investice do budoucnosti nulové, potřebné rozumné projekty se odkládají. Zato můžeme vidět “nepostradatelné”, královsky placené, poradce a mladinké poradkyně, tisíce dotačních projektů, které nikdo nepotřebuje, záhadně předražené nákupy “nepostradatelného” vybavení, stovky famózních “podnikatelů” s napojením na státní penězovod a ještě famózněji vydělávajících bývalých či současných politiků, kteří v “mezích platných zákonů” z ničeho nic bohatnou na neprodejných knihách, jinak bezcených akciích nebo jim záhadně strkaji do kapes či trezorů miliónové částky často neznámí dobrodějové. Ano, to jsou ti praví “nemohoucí”, o které se sociální stát v současném podání stará.

 

To jsou ti, kteří jej budou bránit do roztrhání těla, ti, kteří budou dehonestovat jakéhokoliv jeho odpůrce, ti, kteří budou do poslední kapky krve bránit jeho “výhody”, ti, kteří se budou vždy snažit zesměšňovat jakýkoliv odlišný názor. Budou strašit Somálskem, vykořisťujícím kapitalismem, nenažranými nechutnými boháči, hladovějícími dětmi, umírajícími důchodci na chodbách nemocnic, sebevraždami nešťastných matek či alkoholismem nezaměstnaných otců. Vše jen pro to, aby mohli přístě zase utáhnout šrouby svobody a daňové zátěže. Jak dlouho jim ještě může někdo věřit?

 

Hrůzné vyvrcholení jejich snahy přichází v dnešní době. Už jim nestačí jen ukradené peníze z daní, musí si na svoje požitky půjčovat. A ono tak nějak už není kde. Tak se tisknou peníze, které mají cenu jen papíru do sběru. Za poslední 3 měsíce takto přišlo v EU do oběhu, ať fyzického nebo virtuálního, 1 bilión 300 miliard euro. Znamená to jediné, ceny všeho zboží půjdou nenápadně nahoru, daně se budou nenápadně navyšovat, budou posilovat silové složky státu. Eurosocialismus, který právě prožíváme, se dějinnou smyčkou vrací někam k soudruhům z NDR.

 

Jen proto, že jsme dovolili několika nenasytným demagogům vnutit davu myšlenku “sociálního” státu, jakéhosi socialismu s lidskou tváří plných obchodů a volného pohybu. To, že za tímto pláštíkem společnost vytunelovali po stránce materiální i morální se nějak říkat nenosí, neboť většinový volič je spokojený se svými “jistotami”. A dokud bude mít co jíst, stále bude.

 

Možná až bochník chleba bude stát to, co dneska “oktávka f tédéíčku”, krásné nové domy, postavené za hypotéky, budou vlastnit partičky okolo soudní a exekutorské mafie, současní vládní panáci se budou smát z azylů na Bahamách a v ulicích se budou pohybovat bandy rabujících, pak možná pochopí i ten poslední zastánce “sociálních jistot”, že daleko důležitější je ta dnes podceňovaná svoboda, rovnost šancí a volnost neregulovaného trhu.

 

Neboť nejlepší pomocnou ruku najdeme vždy jen na konci vlastní paže a k prosperitě se nikdy neprodaníme a neproregulujeme. Dopad propagandistické masáže o nutnosti sociální solidarity a moudrých přerozdělovačích je myslím zcela zřetelný už teď. Sociální stát v jejich podání je zcela zrůdným systémem parazitického vysávání zbytku tvořivé populace pod kuratelou trestně ani jinak nezodpovědných, psychopiaticky narušených osobností, přesvědčených o vlastní dokonalosti, nedotknutelnosti a vyjímečnosti. A to jsme snad určitě nechtěli.

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (14 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky