Koloběh dějin – válka s lidskou hloupostí
DAVID GRUBER 13|10|2014
Na začátku je lidská hloupost. Prostě – příroda naděluje lidem mozkové inteligence a bystré vnímavosti velmi různě. Jsou lidé vnímaví a jsou lidé tupí. Také během vlastního života lidé se svojí větší či menší hřivnou různě zacházejí – v různé míře ji rozvíjejí a kultivují v rodině, škole a vůbec jinde.
[ad#hornisiroka]
Hloupost a tupost znamená, že dotyčný některé okolnosti a souvislosti kolem sebe vnímá málo nebo vůbec. Například hlupák bývá velmi málo vnímavý k tomu, co jeho úspěšnější spoluobčan udělal, vypracoval, obětoval navíc oproti němu. Extrémně dobře vnímavý však bývá hlupák k tomu, co si jeho úspěšnější a pracovitější spoluobčan vydobyl, získal. I velkému hlupákovi stačí jeho minimální IQ k tomu, aby viděl a vnímal nápadné znaky – spoluobčanovo větší auto, hezčí dům, vyšší plat. A když má k tomu všemu neschopný hlupák natolik zbytnělé ego, že chce pro sebe za horší práci stejné požitky jako spoluobčan, rodí se závist.
Závist nezadržitelně přerůstá v nenávist a chuť úspěšnějším škodit. Tam, kde stát nedá lidem prostor ke konstruktivní závisti (která vyúsťuje v pracovitou snahu vyrovnat se schopnějším), tam je volné pole působnosti pro destruktivní závist.
Jak ale škodit, když zákony právního státu trestají poškozování druhých? Inu, musí se najít nějaká příležitosti a nějaký způsob, jak tyto zákony obejít nebo jejich moc oslabit. A zde neschopný hlupák, když neumí vsadit na kvalitu, sází na kvantitu. Tj. hledá situaci, kdy těch hodně hloupých bude mnoho. A v historii lidstva často mnoho hloupých a neschopných přebíjí menší počet těch inteligentních.
Neschopný hlupák vsadí na podporu nějaké menšiny lidí ještě neschopnějších než je on sám. Je to princip P – PP – NP, o kterém už jsem v obecné rovině blogoval asi před dvěma roky. „Průměrní pomocí podprůměrných útočí na nadprůměrné.“ Průměrní apelují na nejhorší lidské pudy – a u těch podprůměrných se jim to často daří.
Nadprůměrní a chytří se brání svým obvyklým způsobem – nikoliv hrubou silou, ale chytrostí, třeba chytrými burcujícími analytickými články. Jenže ty chytré články s plným pochopením čtou zase hlavně jen ti chytří, a množina chytrých tedy nevzrůstá. Hrubá síla kvantity chytrým ani tak moc nepřibývá. U průměrných naopak občasná četba chytrých analýz vyvolá zuřivost, že je někdo odhalil („král je nahý“).
Zuřících průměrných tak přibývá. Vzájemně se ujišťují o tom, že když jich určitým způsobem smýšlí mnoho, tak je to více pravda. Jen si přečtěte něco například od Františka Koukolíka o tzv. groupthinku (= skupinové hlouposti), o vzpouře deprivantů. Boj se přiostřuje.
Hrubá síla vítězí, průměrní uchvacují moc. A pak to zase historicky velmi, velmi dlouho trvá, než se s tím něco pozitivního stane. Kladu si například otázku, zda třeba obyvatelé současné Itálie a současného Řecka dnes po dvou tisíciletích už dosáhli špičkové světové myslitelské intelektuální úrovně starého Říma a starého Řecka.
Takže – takový je to koloběh: hloupost a tupost – zkreslené vnímání – závist – nenávist – zneužití podprůměrných proti nadprůměrným – zkáza…
A teď trochu naděje: není to tak pesimistické všude. Například v dnešním Švýcarsku těží tamní obyvatelé z toho, že ti chytří a schopní si ubránili vládu práva a dodržování pravidel; jistě po tvrdých historických bojích a velké snaze. A je po světě více takových skvělých států a regionů podobných Švýcarsku. Chce to jen neustat v obraně správných hodnot, i když jakákoliv obrana se může setkat s protivenstvím a odporem.
ZDROJ A CELÝ ČLÁNEK: David Gruber (Titulek redakčně upraven)
[ad#velkadolni]