
Když se dobrovolnost potká s peněženkou!
D. D. KRAJČA
Musím říct, že Babišova myšlenka, se kterou chce vstoupit do druhého čtení zákona o koncesionářských poplatcích, se mi opravdu líbí. A dokonce velice! Kdo chce, ať platí dobrovolně, kdo nechce, platit nebude. Současně má být garantována určitá částka na fungování veřejnoprávních médií. No není to nádhera? Vždyť spokojení by měli být úplně všichni! A já už se nemůžu dočkat, kolik těch dnešních hlasitých obránců České televize a Českého rozhlasu, kteří tak statečně vykřikují na náměstích, se skutečně dobrovolně přihlásí k placení. Protože jedna věc je mávat transparentem, zachraňovat demokracii a druhá věc je každý měsíc otevřít vlastní peněženku.
A tady se dostáváme k jedné nesmírně zajímavé vlastnosti našeho milovaného ovcoidního národa. Dokud se po člověku chce, aby něco podporoval slovně, je hrdinů plné náměstí. Transparenty nad hlavou, hesla na rtech, odhodlání v očích a pocit, že právě zachraňují demokracii před samotným koncem světa. Stačí správně zvolená hesla, trocha emocí, pořádná dávka strachu a šikovně vytvořený dojem, že kdo nesouhlasí, je automaticky nepřítelem svobody. A stádečko poslušně nastoupí, protože přemýšlet vlastní hlavou je přece mnohem namáhavější než opakovat, co právě prohlásil oblíbený bača.
Manipulace totiž nemusí spočívat v tom, že lidem někdo přímo lže. Někdy úplně stačí předložit jim svět tak, aby existovaly pouze dvě možnosti. Buď podporuješ naše řešení, nebo jsi proti demokracii. Buď platíš povinné poplatky, nebo chceš zničit veřejnoprávní média. A že by snad mohl existovat i jiný způsob financování? Ale prosím vás, takové nebezpečné myšlenky přece nemůžeme našim ovečkám motat do hlavy! Ještě by si začaly klást otázky, a to by byla teprve katastrofa.
Přitom dobrovolnost je krásná věc. Dává člověku možnost ukázat, co skutečně považuje za důležité. Ne podle toho, co vykřikuje před kamerami, ale podle toho, co je ochoten podpořit ze svého. A právě proto by mě nesmírně zajímalo, kolik dnešních bojovníků za povinné koncesionářské poplatky by se po zavedení dobrovolnosti skutečně přihlásilo. Kolik by jich s hrdostí platilo dál a kolik by najednou objevilo kouzlo věty „já bych samozřejmě rád, ale momentálně se mi to nehodí“.
A aby bylo jasno, ovcoidní myšlení rozhodně není výsadou jedné politické strany. Ovce se najdou nalevo, napravo i uprostřed. Jen každé stádo má svého oblíbeného baču, jinou barvu transparentu a skálopevné přesvědčení, že právě ono jediné vlastní patent na pravdu. Největší problém totiž není v tom, že lidé mají různé názory. Problém nastává ve chvíli, kdy svůj názor přestanou vytvářet a začnou ho pouze přebírat. A ještě jsou na to náležitě pyšní!
Samozřejmě bych zachoval i sankce pro ty, kteří by na sebe dobrovolně převzali právně závaznou platební povinnost a potom ji neplnili. Přihlásil ses? Souhlasil jsi? Výborně, tak plať! Žádné výmluvy, žádné couvání. Ať má ta dobrovolná láska k veřejnoprávním médiím také nějakou odpovědnost.
A teď si představte tu nádhernou situaci, pokud by tato myšlenka skutečně prošla. Sednu si, uvařím pořádné kafe a budu s neskrývaným zájmem sledovat, jak se pomyslné váhy začnou naklánět. Na jedné misce skuteční dobrovolní plátci, na druhé ti, kteří sice dokážou celé hodiny vysvětlovat, proč mají platit všichni ostatní, ale sami najednou začnou přepočítávat každou korunu. Samozřejmě, že garantované financování by se muselo nějak zajistit a ani veřejné peníze nepadají z nebe. Ale právě počet dobrovolných plátců by byl nesmírně zajímavým ukazatelem toho, jak hluboká je ona tolik proklamovaná podpora.
A možná bychom se nakonec nestačili divit. Třeba by se přihlásily statisíce nadšených dobrovolníků a všichni kritici by museli smeknout. Anebo by se ukázalo, že nejhlasitější láska k veřejnoprávnosti končí přesně tam, kde začíná vlastní peněženka. A právě na to jsem opravdu zvědavý! Protože podporovat nějakou instituci z povinných příspěvků všech ostatních je jedna věc, ale dobrovolně jí každý měsíc posílat vlastní peníze, to už je úplně jiná disciplína.
Takže milí obránci veřejnoprávních médií, pokud tato změna projde, dostanete báječnou příležitost ukázat, jak vážně to se svou podporou myslíte. Nikdo vám nebude bránit platit, nikdo vám nebude bránit přispívat a nikdo vám nebude bránit být na svou podporu patřičně hrdí. Jen možná odpadne ta příjemná jistota, že stejnou povinnost musí mít úplně všichni.
A já? Já se budu královsky bavit. Ne proto, že bych někomu chtěl zakazovat podporovat Českou televizi nebo Český rozhlas, ale protože mě vždycky fascinovalo, jak rychle se dokážou velkolepé principy proměnit v drobné účetní komplikace, jakmile přijde řeč na vlastní peníze. A pokud se následně ozve kvikot a kňučení, bude to jen další připomínka, že někteří lidé milují svobodu volby především tehdy, když ostatní nemají na výběr.
Daniel Danndys Krajča, FB

Podle síly manifestací a plácâní vykuků to vypadâ, že tak 80% lidí by chtĕlo platit, tak do toho, těch 20% aŧ garantuje stât a zbutek dobrovolní dârci, kdy díky tomu, že křičí že by platili více, tak nevidím žádný problêm a Čt by se v penězích topila a měla by hnedle na další Hřebejky a jiné přísavky na svêm cecku.
Dopadlo by to jako s tombolou ve filmu Hoří má panenko
Domnívám se, že u zastánců poplatků jde o efekt stáda. Uvedu příklad hlášek, které efekt u slabších jedinců vyvolávají:
1) Inteligentní člověk nemůže jako prezidenta volit nikoho jiného než XXXXX YYYYY …
2) Ten, kdo nesouhlasí s očkováním, je ……..
3) Republiku si rozvracet nadám!!! (Pardon, to psali v Rudém právu za totality). Nyní – Svobodná média si vzít nedáme. Nebo „Pryč ruce od svobodných médií“. Zkrátka hesla jako za tvrdého socialismu.
4) atd.
Jak by asi dopadlo, kdyby vládní zastupitelé podněcovali stejnou měrou své sympatizanty. Asi jako ve Francii. A o to opozice usiluje.
Na nejmenované univerzitě byla kvůli manifestaci zrušena výuka a kdo nešel, musel mít omluvenku.
Brusel TV a rozhlas si na nestrannost jen hraje. Zcela jistě stojí na straně nasranosti. Takže by postačilo změnit slovíčko povinné za dobrovolné. Podle deklarované popularity Brusel TV a radia by se měly takto sejít obrovské peníze, že by se jimi topili… Anebo, což je mnohem více pravděpodobné, by požebrávali jako Václav Moravec nebo Nora Fridrychová. A to by bylo dobře. Jedno chapadlo progresivistické Hydry by bylo uťato. Pak bych pokračovat zákonem FARA, který už je na stole. Pak bych pokračoval snížením výdajů na umění. Jen ať se umělci snaží vydělat peníze jinak. To je také umění
A pak … JEDEME DÁL
Nikoliv vydělat peníze jinak…, ale vydělat si je svým uměním. Za měsíc by stáli na pracáku. Jejich umění už nikdo nezná, ač je jich jako much kolem piva.