28.1.2026
Kategorie: Politika3278 přečtení

Když prezident pouze čte a pak mizí …

Sdílejte článek:

D. D. KRAJČA

O improvizaci bez not, o mediálním kouři a o tom, proč tato „kauza“ působí spíše směšně než vážně.

V posledních hodinách se veřejným prostorem šíří příběh o údajném vydírání prostřednictvím SMS zpráv, který je prezentován s vážností hodnou státní krize, ačkoli při bližším pohledu připomíná spíše nepovedenou epizodu politického divadla než skutečný problém, jímž by se měl soudný člověk seriózně zabývat. Ústředními postavami této epizody jsou Petr Macinka a prezident republiky Petr Pavel, přičemž pozornost médií se, zcela předvídatelně, upnula především k emotivnímu vystoupení hlavy státu.

Hned na úvod považuji za nutné říci, že mě v této věci vůbec nezajímá, zda šlo o vydírání v právním slova smyslu, zda byla překročena nějaká formální hranice, nebo zda se pouze někdo rozhodl nafouknout banální výměnu zpráv do rozměrů, které mají zakrýt jiné, podstatnější otázky. To, co mě zajímá, je forma, způsob a především dojem, který celé vystoupení zanechalo, protože právě ten o fungování moci vypovídá mnohem víc než samotný obsah několika SMS.

Prezident republiky svolal tiskovou konferenci, přednesl krátké, zjevně připravené prohlášení, v němž zazněla jedna jediná nosná pasáž, a následně bez jakéhokoli pokusu o dialog oznámil, že na otázky odpovídat nebude, protože spěchá. Tento postup vyvolává silný dojem, že nešlo o otevřený výstup člověka, který má situaci pevně v rukou, ale o mechanické odrecitování textu, jenž byl napsán někým jiným a jehož účel byl jediný, totiž dostat určité sdělení rychle, kontrolovaně a bez rizika konfrontace do médií.

Celé vystoupení působilo, jako by prezident neměl připraveno nic víc než tuto jedinou pasáž, jako by neměl žádné další noty, žádný plán B, žádné instrukce, jak reagovat ve chvíli, kdy by se někdo začal ptát na detaily, souvislosti nebo logiku celé konstrukce. Únik z tiskové konference pod záminkou spěchu tak nepůsobí jako náhoda, ale jako vědomý krok, jehož cílem bylo zabránit tomu, aby se pečlivě připravený mediální obraz rozpadl při prvním vážnějším dotazu.

Právě v tomto bodě je zásadní připomenout chování Petra Macinky, protože i on svolal tiskovou konferenci, i on vystoupil před novináře a i on musel počítat s tím, že jeho slova budou zpochybňována, analyzována a napadána. Na rozdíl od prezidenta se však po svém úvodním vystoupení nezvedl a neodešel, ale zůstal stát, čelem k novinářům, odpovídal na otázky, reagoval na doplňující dotazy a nesnažil se diskusi ukončit ve chvíli, kdy se přestala vyvíjet podle jím připraveného scénáře. Ať už si o jeho motivech myslí kdokoli cokoli, tento přístup je v demokratickém prostoru jediný obhajitelný, protože dává veřejnosti možnost slyšet nejen připravené věty, ale i reakce na nečekané a nepohodlné otázky.

Z tohoto kontrastu je podle mě zcela zřejmé, že celá „kauza“ nebyla ze strany prezidenta míněna jako snaha něco skutečně vysvětlit, ale spíše jako pokus rychle a bezpečně vypustit do veřejného prostoru jedno silné sdělení, ideálně tak, aby se ho média okamžitě chytila, což se také stalo. Jakmile totiž zazní slova o vydírání prezidenta, není pro většinu redakcí rozhodující, zda je věc skutečně závažná, ale zda je mediálně vděčná, a tato byla vděčná dokonale, protože kombinuje emoce, dramatický příběh a zdánlivé ohrožení nejvyšší ústavní funkce, a to i za cenu zjevné disproporce mezi formou a obsahem.

Právě proto na mě celá záležitost působí spíše směšně než vážně, nikoli proto, že by nebyla vážná funkce prezidenta republiky, ale proto, že způsob, jakým byla prezentována, z ní dělá karikaturu skutečné politické odpovědnosti. Pokud má být toto ukázka toho, jak se řeší údajně zásadní útoky na hlavu státu, pak se nelze divit, že důvěra veřejnosti v instituce postupně eroduje, protože místo klidu, jistoty a připravenosti vidí improvizaci, únik a pečlivě dávkované emoce.

V této věci proto stojím na straně Petra Macinky, nikoli kvůli obsahu sporných zpráv, ale kvůli přístupu, který zvolil.

Mezi člověkem, který je ochoten zůstat, vysvětlovat a reagovat, a člověkem, který přečte jednu připravenou pasáž a zmizí dřív, než padne první otázka, je zásadní rozdíl, jenž nelze zakrýt ani patosem, ani slzami, ani mediálním rámováním.

Celá aféra tak v konečném důsledku nevypovídá ani tak o údajném vydírání, jako spíše o tom, jak snadno lze pomocí jedné napsané pasáže a ochotných médiích vytvořit dojem krize tam, kde by za normálních okolností stačilo několik klidných odpovědí. A právě proto je na místě tuto „kauzu“ spíše zesměšnit, než ji brát smrtelně vážně, protože čím vážněji ji budeme brát, tím více budeme legitimizovat styl politiky, který stojí na útěku před otázkami místo na odpovědích.

 

Daniel Danndys Krajča, FB

Redakce

Sdílejte článek:
3278 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (33 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
33 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)