Kdo se má přizpůsobit komu?

Téma je aktualizováno neustále. Jedním z historicky největších bojů v Norsku byl ten za zrovnoprávnění žen. Nástupem islámu se ustupuje a ústupky neminou ani královské rodiny při návštěvách mešit v Norsku, či parlamentní zástupkyně lidu, též nazývaní poslankyně, zavítá-li do Norska některý představitel muslimské země. Odmítnutí muslimských žen podávat si s nemuslimy ruce korunnímu princi Haakonovi a projevy téhož «respektu» poslankyň vůči nohsledům temných režimů jako iránského anebo saúdského, či odmítnutí jednotlivých řádových muslimů podávat si ruce s řádovými Norkami vychází nastejno. Nejde pouze o to, že v Norsku je považováno za nezdvořilé nepodávat si ruce, je-li to vám nabídnuto a vytváří to trapné, rozpačité a nepohodlné situace ponižování, urážky a mocenskou hru kultur o tom, kdo je více. Na vzestupu je nedostatek úcty k zrovnoprávnění s oporou a zakotven v náboženství, a to navíc v sekulární zemi.

V setkáních s islámem musí všichni nemuslimové měnit způsoby, jakými vycházíme se sebou navzájem. Norské hodnoty jsou v naší vlastní zemi druhořadé a více jako kdykoli dříve vyrůstá umělé dělítko mezi pohlavími, a především mezi muslimy a nemuslimy, jenže odpovědí většiny je ještě více tolerance netolerantním postojům, jež si zaslouží veškerý odpor, jakého jsme schopní. Jenže respekt k Islámu trumfne vše, včetně zrovnoprávnění, vlastní hodnoty, vlastní historii a kulturu. Boj za ně končí tam, kde začíná konzervativní islám, jemuž co nejpilněji umeteme cestu vyhovováním požadavků tu na mešity, tam na školy a pečovatelské domovy, či výuku tělocviku a plavání zvlášť pro kluky a pro holky.

Není to jejich země a není to žádné lidské právo, aby se někdo zde usadil a aby se mu přizpůsobili ostatní. Chtějí-li zažívat čistě kultury svých zemí a vidět jen souvěrce, no pak se tam vrátí. Každý z nich má přes své příbuzné a předky svou vlast, jež je jen a jen jeho/její, kde bude mezi svými. Přesto je kolem dokola slyšet, číst a vidět, jak nepřetržitě oponují, jsou nespokojení a pošlapávají naše hodnoty a náš životní styl.

Svolávání k modlitbám, kde je vykřikován stálý text v arabštině přes reproduktor mešity, toho se dosud s ohledy na sousedy a společnost muslimové v Norsku zdržovali, neboť to nebyla aktuální problematika. Ovšem nyní se muslimská obec v městě Drammen nedaleko Osla, kde městská rada dříve mimochodem zvažovala turecké názvy nových ulic, rozhodla, že je spustí. A padne-li Drammen, má řada Norů důvodné podezření, že bude následovat celá řada dalších měst.

«Však pokaždé má jít pouze o dvě minuty v pátek»: takhle se zastánci snaží svolávání bagatelizovat. Pakliže dovolí dvě minuty každý pátek, potažmo bude požadavek rozšířen o dvě minuty denně a posléze konečně dvě minuty denně tak, jak praví pravidla islámu.

Další příznivci svolávání k modlitbám se pokoušejí je srovnávat se zvoněním kostelních zvonů, avšak toto je nesrovnatelné. Ve zvonění jsou tradice po staletí a ve zvonění prý není poselství, jde pouze o signál. Zvonění zvonů lze podle některých srovnávat se školními zvonky, zato svolávání k modlitbám mají nanejvýše zřetelné a poručnické náboženské poselství a jsou tím pádem něčím zcela jiným, co významné části obyvatel působí rozdělující, nepříjemně, rušivě a odcizující.

V oblastech, kde se nachází nejvíce mešit, také žije nejvíce migrantů. Dlouho je a zůstává problémem, že se do takových oblastí stěhují pouze migranti, zatímco se Norové stěhují pryč. Jedním z důvodů bývá ten, že se cítí být čím dále cizí ve vlastních městech, zatímco se z menšiny stává většina. Mnozí se shodnou na tom, že takovýto vývoj je nešťastný a není ku prospěchu. Mají-li být takové komunity ještě k tomu poznamenávány svoláváním k modlitbám v cizím jazyce, pak odlučování zrychlí ještě více. Žít na takových místech bude pro lidi kromě migrantů ještě méně atraktivní, než je tomu dnes, nemovitosti v oněch lokalitách budou ztrácet na hodnotě, a ještě rychleji budou vznikat čistě migrantské městské části. Segregace je opakem integrace a velice zhoubná.

Tvrzení, že nám nezbývá než toto přijímat kvůli svobodě vyznání, je prý mylné, jelikož neopravňuje k tomu, aby si jeden dělal co chce a praktikování něčí náboženství nemá být na úkor svobod a práv ostatních, vč. práva nebýt vnucován cizí náboženství hlučnými svoláváními k modlitbám, jež v sobě obsahují kázání. Neangažovaným nemá být ubližováno a jejich práva a svobody porušovány.

Povolit, či ne – stalo se z toho ryzí politická otázka. Proto vznikla petice, jež zatím podepsáno mnoho tisíce lidí. Záměr prosadit svolávání k modlitbám kontrastuje třeba s výpovědí, jež dostal etnický Nor-řidič autobusu za to, že si dovoloval pouštět v autobusech křesťanskou hudbu.

Bezvýhradná a radikální podpora rozpínavému islámu mezi představiteli norské státní církve je velikým paradoxem. Na co je víra s takovými duchovními vůdci? Přestali si uvědomovat, že svoboda vyznání znamená i svobodu být od něj zproštěn. Islám, jeho útisk a neslučitelnost s právy a svobodami, zvyky a obyčeji nejen v Norsku je na obtíž mnoha Norům. Islám v Norsku nezdomácněl a snad nikdy nezdomácní tak, jak třeba další páteční záležitost: mexický pokrm tacos pravidelně každý pátek.

Prodavači řeznictví vyprávějí třeba prostřednictvím serveru deníku www.vg.no o tom, jak někdo počmáral prodejnu nápisy /vyhrůžkami/ v arabštině, rozbil okna, či bezpočet muslimů, kteří se dostaví jen proto, aby personálu vynadali kvůli tomu, že prodávají i slaninu a dožadují si pro vepřové vlastní chladící a mrazící pulty. Nakonec musely tyto prodejny zavřít.

Další lidé, mnohdy dívky/ženy na procházce samy se psy zažívají nepříjemná setkání s muslimy, jimž vadí psi a plivou na ně či rovnou do nich kopou.

Vetřelci nemají co poučovat, přikazovat a poroučet ani o hodnotách, toleranci, respektu, rovnosti, spravedlnosti, demokracii, svobodách a právech. Ovšem usiluje-li dokonce i policie mermomocí o to, aby byla svoboda projevu, a to zejména kritika islámu, trestná, tak jsou brány k řízenému hladkému vymýcení vlastní kultury a identity otevřeny dokořán. Nejvíce je to vidět při demonstracích proti islámu, jak velký je potenciál a náchylnost k násilným reakcím odpůrců kritiky islámu, jež se snaží utlačovat kohokoliv, kdo ji přednese. Násilí nás umlčuje: Víte, že Norsko je pod útlakem islámu, napíšete-li knihu o ženách v islámu a musíte mít kvůli tomu policejní ochranu, jak uvádí www.nettavisen.no.

Islám znamená «podřizovat se». Pakliže ani královská rodina, církev ani nejvyšší představitelé státu nefungují jako instituce tmelící národ, národ přichází o svou houževnatost a půd sebezáchovy. Předvoj chválících a ustupujících tvoří ti, jejichž hlavy padnou jako první. Nechápou, že svými činy a výroky přinášejí dříví na vlastní hranici. Jak říkal jeden politik za stranu Venstre, s nímž jsem se kdysi bavil: Budeme-li k nim hodní, budou oni, až budou ve většině, hodní k nám.

O směrování Norska není pochyb. Vše je otázkou času. Samozřejmě je možné směřovat k muslimské společnosti i přesto, že muslimové jsou ve většině. Své o tom vědí třeba Francouzi, Belgičané, Angličané, ale i Švédové. Islamizace se neděje plíživě, nýbrž zcela otevřeně.