Kdo dnes politikaří proti komu?

Rádo se dnes říká, že tradiční demokratický souboj mezi levicí a pravicí vyčpěl, vyšuměl, nebo – jak říkává Václav Klaus – se vyprázdnil. Výrazně (a absurdně) nám to předvádí česká pětikoaliční vláda jako slepenec rádoby pravice s ultralevicí.Výsledkem je jakési „zprůměrování“ politiky na cosi rozblemcaného kdesi neurčitě uprostřed (nebo úplně mimo?), prováděného tak, že udržuje část pravicově myslících voličů v iluzi, že pod nálepkami „liberální demokracie“ a „evropské hodnoty“ se pořád i pod viditelnou levicovou politikou ještě skrývá něco pravicového.

Připomeňme si, že tradičně pravice fandí nadřízeným, levice podřízeným. Pravice se zaměřuje na tvorbu bohatství, levice na jeho rozdělování. Pravice je individualistická, levice kolektivistická. Pravice zdůrazňuje povinnosti, levice práva. Jenomže ono se to v posledních desetiletích zamíchalo a obrátilo vzhůru nohama. Levice se proměnila v klub zazobaných intelektuálů a přidružených utopistů za podpory megakorporací a novozbohatlíků. Takže pravici nezbývá než se věnovat těm opuštěným a zanedbaným dezolátům.

A ještě absurdněji – levice se ze samé nenávisti ke kapitalismu a demokracii (tedy k vlastní zazobanosti a svobodě) pod heslem liberalismus bratří s těmi nejtvrdšími totalitami, jaké dnes svět nabízí, od čínské komunistické strany po Hamás.

Vyprázdněním pojmů levice a pravice vzniká prostor pro jinou metodu dělení. Podle jejích metodiků se dnešní politický boj odehrává mezi globalismem a lokalismem, alias nadnárodním progresivismem a národním konzervatismem. Tuto klasifikaci vymyslel izraelský filosof Yoram Hazony, když vzal na vědomí, že mezi národními konzervativci mohou být i lidé smýšlející tradičně sociálně demokraticky (tedy nepravicově), ale ne globálně progresivně. A že tedy konzervatismus a pravice nejsou nutně pojmy identické.

Tak můžeme dnes v konzervativních řadách potkat i pár „konzervativních socialistů“, za jaké se označují zakladatelé debatního spolku Svatopluk politolog Drulák a ekonomka Švihlíková. To samotné „pravo-levě“ znějící pojmenování nám mnohým může připadnout cáklé. Nebýt toho, že jejich krédem, které sdílejí s konzervativnějšími spoluzakladateli jako katolický konzervativec Semín, je (jestli jsem to správně pochopil) ubránit, zabezpečit a rozvíjet svobodu všech a teprve pak se v bezpečí opět v demokratické debatě levicově a pravicově rozhádat.

Zatím to vypadá tak, že se všichni stačí rozhádat, ještě než se spolu začnou bavit. Často kvůli dříve projeveným drobným odchylkám v pohledu na nějaké téma, v němž se i povšechně shodují. Nebo za uvěření nějaké informaci, která se dodatečně ukáže být dezinformací. Nebo naopak. Někdy i jen kvůli nějaké negativní nálepce či pomluvě od někoho jiného.

A tak se nám nabízí klasifikace ještě aktuálnější a mnohem jednodušší. Bez ohledu na pravo či levo, globálno či lokálno, se skutečný politický boj vede mezi těmi, kdo chtějí ovládat a umlčovat druhé, a těmi, kdo nechtějí být ovládáni a umlčováni, ale ani ovládat a umlčovat. Pro přehlednost říkejme jedněm „kontroláři“, druhým „svobodáři“.

Kontroláře nacházíme pod honosnými hlavičkami jako OSN, WHO, WEF, EU, Čína, Rusko, islám, nebo komicky přezdívané „neziskovky“. Jsou dobře organizovaní, protože jsou svou podstatou organizátoři. Svobodáři jsou všelijak roztroušení a svobodně dezorganizovaní, protože jsou svou podstatou dezorganizátoři.

Zorganizovat dezorganizátory k vítězství nad organizátory je zatraceně těžký úkol. Málokdy se úplně daří. Ale začít by se mohlo tím, že nevolíme žádného kontroláře, až nám zbudou jen samí svobodáři a jim nezbude než se volky-nevolky jakž-takž zorganizovat. Až vyšoupnou kontroláře, budeme se zase moct svobodně rozhádat.