Kam kráčíš, Evropská unie? Doleva, ostře doleva!

Kupředu levá, zpátky ni krok! Slova budovatelské písničky jako meluzína nenápadně víří vzduchem. Už zase ta rudá častuška zní na pozadí dějů.

Ještě před deseti, patnácti lety se zdálo, že Evropu čeká jen zářná budoucnost. Už tehdy byla ale ve strukturách EU skryta rakovina levičáctví, která nyní propukla naplno.

Stav a úspěch evropské západní společnosti připomíná vrcholnou etapu Římské říše. Ta, ještě v prvních dvou stoletích našeho letopočtu, byla také silná politicky i vojensky, úspěšná ekonomicky, a zdála se být nevyvratitelnou. A pak během několika desítek let byla západní Římská říše rozvrácena a spěla k svému zániku. Je tohle i osud současné Evropy?

Podobnost není náhodná. Evropská společnost současnosti se také vyvíjela několik století, také má za sebou posledních 200 let prudkého růstu a rozvoje. I navzdory dvěma světovým válkám je to společnost úspěšná, která poskytla svým občanům svobodu, demokracii a růst životní úrovně – kvalitní zdravotnictví, školství, dopravu, rozvinutý průmysl, dostatek potravin, pestré umění a kulturu. A je to jen pár let, kdy se evropské země začaly měnit. Evropská ekonomika slábne, místo aby sílila, naše svoboda dramaticky oslabuje. Občané degradovali ze suverénů politiky na pouhé objekty politiky.

Co je příčinou oné degradace? Co nás připravuje o svobodu? Co devastuje naši ekonomiku?

Odpověď je nasnadě – je to samozřejmě politika EU, jsou to politici. Politici přestali společnost spravovat, protože zjistili, že méně pracné a pro ně výrazně výhodnější, především finančně, je společnost ovládat. To samozřejmě není nic nového, tohle věděl a praktikoval každý diktátor. Nové je to, že dnešní politici svoje zájmy skrývají za demokracii a tvrdí, že vše dělají pro naše dobro.

Ta „nová“ politika (a ona tak moc nová není) je politika levicová. Tvrdě ideologicky politici EU mění náš svět. Jejich politika se vydává za dobro pro všechny, přesto, že je především sebestředná. Je to politika bezohledná, která se tváří přátelsky a vstřícně, ale přitom nenápadně okrajuje až odstraňuje naši svobodu. Je to levičácká EU.

Typickým jevem levičáctví je, že posiluje moc státu. Stále více pravidel a předpisů, stále rigidnější zákony, stále přesnější a podrobnější podmínky, které musíme plnit. Zákazy, příkazy a omezení, nejčastěji zaváděné salámovou metodou. Nekonečný proud doporučení, zpočátku nezávazných pokynů, z kterých se během pár let stanou pokyny závazné, aby se pak rychle změnily v zákony. Zveličování a zobecňování mimořádných událostí, aby se na nich vybudovaly další předpisy a omezení. Postupná kontrola veškerého života občanů, ale i podnikatelů a firem. To je politika EU, to je její taktika moci. Existuje řada indikátorů, podle kterých poznáme, na čem jsme.

Peníze jsou pod kontrolou státu, a to i s přístupen na bankovní účty. Banky jsou zcela absurdně zmocněny komukoli a kdykoli zmrazit jeho peníze! Je tlak na to, aby měna byla jednotná, protože to je pouto, kterým mohou být státy svázány a ovládány. Majetek má být kontrolován státem, a soukromé vlastnictví chtějí levicoví politici regulovat a omezit. Jeho nabytí musí být prokazováno, a stát zdaňuje vše, co si občan pořídí, a to i z již zdaněných peněz. Daně jsou obrovské a stále rostou. Většinou už činí přes sedmdesát procent ceny občanovy práce.

Stát je především moc. Je to mocenská síla, která rozhoduje, namísto, aby sloužila. Rostou počty úřadů a úředníků, a současně s tím rostou i jejich mzdy (o politicích nemluvě, ti na sobě samozřejmě nešetří). Průměrná mzda ve státní službě dokonce převyšuje průměrnou mzdu v privátní sféře. Dochází tedy k paradoxu, že ten, kdo živí, má méně než ten, kdo je živen. Zákony a předpisy jsou především ve prospěch státu, vždy takové, aby posílila státní moc na úkor občanů.

Svoboda slova, svoboda projevu, jsou jen zdánlivé. Je nenápadně zaváděna cenzura, stále více se pod kdejakou záminkou omezuje prostor „nežádoucím“ názorům. Transparentní chování státu je chimérou. Poctivé a rovné jednání státu s občanem je minulostí. Zaměňují se pojmy, tak, aby nebudily odpor. Cenzuře se říká boj proti dezinformacím, rasismu se říká boj proti rasismu, lži o klimatu se vydávají za vědecké výzkumy. Informovanost, svobodný přístup k informacím jsou jen frází. Nastupuje silná, už neskrývaná propaganda. Stát ovládl mainstreamová média a určuje jimi, co si mají a musí občané myslet. Naplno se vrátilo goebbelsovské stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Jednostranné informování podle potřeb establishmentu je normou.

Podnikání přestalo být na státu nezávislým. To velké, korporátní, to má dobré, to se napojilo na stát, nebo stát ne něj. Malému podnikání se však utahují šrouby. Výrok ze zákona, že podnikání má být na státu nezávislé, se stal jen trapnou floskulí. Stát určuje, rozhoduje, kontroluje a trestá. Více podmínek, jež je třeba dodržovat, více povinností, jež je nutné plnit. Už samotný fakt, že někdo podniká, se stává podnětem k podezření, podnětem ke kontrolám, důvodem k pokutování a trestání. Každým novým zákonem, každou novelou zákona se posiluje moc státu, potažmo politiků a úředníků nad podnikateli.

Zopakuji otázky položené v úvodu tohoto textu: Co je příčinou degradace Evropy? Co nás připravuje o svobodu? Co devastuje naši ekonomiku?

Je to bezbřehá touha po moci. Je to věčná touha levičáků ovládnout společnost a nastolit socialismus – společenský řád, který se tváří, jako by byl rájem pro všechny, zatímco je rájem jen pro kastu vyvolených, vládnoucích soudruhů, a stává se peklem pro všechny ostatní. Zlikvidovat svobodu jedince, zrušit nedotknutelnost soukromého vlastnictví, mít vše a všechny pod kontrolou – sen a cíl všech současných levičáků.

Máme naději, že uhájíme kapitalismus, že uhájíme demokracii a svobodu? Naději máme, ale jen velmi malou. Už kloužeme po kluzkém svahu, a to se špatně zastavuje.