[ad#hornisiroka]
Malé řeznictví nedaleko klatovské nemocnice, na jehož výlohu nalepil oznámení Babišovy výrobky nevedeme, neprodáváme a ze dne na den se dostal do hledáčku ministra i médií, provozuje Pavel Havlíček teprve čtyři roky. Řezničinou ale žije prakticky celý život. „Můj děda byl řezníkem, a i když jsem jej nikdy nepoznal, dokázal jsem dělat řemeslo vždycky s láskou jako on. Zemřel v Jáchymově na uranu na nemoc z ozáření dřív, než jsem se já narodil,“ vypráví rodinnou historii Havlíček.
O práci řezníka vlastně ani nikdy nesnil. Původně chtěl studovat elektroniku. „Už na základce jsem vyráběl všelijaké elektronické obvody a udělátka. I na přihlášce jsem měl napsanou elektrotechniku a na druhém místě řezničinu. Jednoho krásného dne však přijeli náboráři ze Západočeského průmyslu masného, dodnes si pamatuju, že dorazili až k nám domů, protože jsem byl „marod“. Podepsali jsme smlouvu a bylo rozhodnuto,“vzpomíná řezník na okamžik, který rozhodl o jeho budoucím životě.
Dlouhá léta pracoval v klatovském masokombinátu na porážce. Podnikavého ducha měl ale vždycky. První pokusy o samostatnou výdělečnou činnost měl už před revolucí. Vyzískal tehdejší možné Povolení městského národního výboru k poskytování služeb a zřídil si půjčovnu. „Půjčoval jsem všechno možné, vrtačku, elektrickou pilku, videa a kazety VHS, to bylo tehdy moderní. S manželkou jsme měli video, samozřejmě na dluh, a tak jsem ho zabavil a dal v plen podniku. Jel jsem tehdy ještě starou škodovkou do Prahy do Lucerna Filmu, kde jsem nakoupil kazety se starými filmy. Všechny peníze, které jsme měli, jsme do toho pseudopodnikání pustili,“ směje se dneska při takřka třicet let staré vzpomínce. Videopůjčovnu provozoval po práci, a nenudil se. Ve chvílích volna pak po Klatovech roznosil malé letáčky, které mu navrhla sestra. „Odpoledne jsem přišel domů, hodil video do brašny, a roznášel ho lidem domů. Moc výdělečné to nebylo, spíš nula od nuly. Často se stalo, že mi ani video nevrátili,“ ušklíbne se a je víc než zřejmé, že mu mysl přehrála zřetelný obrázek konkrétních tváří. Ale jde od toho dál. „To už je dávno.“
Svobodu podnikání chytl za pačesy, jakmile to šlo. V devadesátém druhém odkoupil na dluh vybavení podnikové prodejny klatovského masokombinátu a začal konečně dělat na sebe. „Jedinou podmínkou bylo, abych zachoval funkci jakési podnikové prodejny pro zaměstnance. Takže jsem si pořídil živnostenský list, vzal si půjčky a pustil se do práce. Půjčil jsem si tři sta tisíc, to bylo tehdy jako dva miliony dnes. A v té době přišla moje dnes už bývalá manželka s tím, že miluje někoho jiného,“ vzpomíná Pavel Havlíček, který měl v té době s manželkou pětiletou dceru Lenku a život bez ní si nedokázal ani na okamžik představit. „Nezbylo, než požádat o svěření do výchovy a výživy a po ročním jednání soud rozhodl v můj prospěch. V prodejně jsem zkrátil otevírací dobu, abych se o malou mohl starat,“ vzpomíná řezník a je na něm vidět, že ačkoliv to tehdy jistě nebylo to nejlehčí období v jeho životě, na chvíle s malou dcerkou vzpomíná rád.
Dnes je dávno dospělá. „Ale často za mnou chodí, dělá mi radost,“říká pyšně. Řemeslo po něm už pravděpodobně nezdědí. „Já jsem ji k řezničině nikdy nevedl, spíš jsem ji od své práce izoloval. Chtěl jsem, aby měla školy, které jsem já mít nemohl, aby studovala jazyky a věnovala se tomu, co ji baví. To se, myslím, povedlo,“ tvrdí. Nemá ale tušení, komu svoje řeznictví jednou předá.„Klidně to prodám, ale jestli bude komu. Kdo by taky chtěl dřít od pěti ráno do noci a bez pořádného výdělku. Dnes je moderní brát dotace, snad nejfrekventovanější slovo je čerpání a kdo nečerpá, je neschopný. Obávám se, že provozy, jako je ten můj, budou postupně zanikat. Jsem už plně smířený s tím, že za 23 let soukromničení mi díky třídnímu boji vyhlášenému socialisty a Babišem nezbyde nic. Holka se o mě bude muset jednou postarat,“ z jeho hlasu je při těchto slovech cítit zklamání.
Zatímco v devadesátých letech si mohl dovolit zaměstnance, dneska je na celé řeznictví úplně sám. „Už si zaměstnance nemůžu a ani nechci dovolit. A to jsem svého času zaměstnával sedmnáct lidí. V době, kdy minimální mzda byla 4 tisíce korun, u mě děvčata brala osm. Od té doby se ale drasticky zvedly náklady, vznikly nové a nové daně. Teď jsem sám sobě zaměstnancem, každé ráno si do zrcadla řádně vynadám, rozdělím si práci, v poledne si strhnu prémie a řeknu sám sobě opět před zrcadlem, že na žádný oběd se nepustím. A ve chvílích opravdu vypjatých pohrozím sám sobě, že založím odbory a odvoláme mě,“ špičkuje s úsměvem Pavlík.
Divit se mu nelze, v prostorách své prodejny tráví celé dny včetně víkendů. “Otvírám v osm. Během dne mezi obsluhou zvládnu i nějakou tu výrobu. V pět zavřu krám a někdy si připravuji na další dny nebo hlídám udírnu. Momentálně jiná cesta není, ale živnostník krize přežít musí. Víte, v době, kdy se nedaří, živnostník nestojí před úřadem vlády s nataženou rukou >> dej mi vládo<< a v době, kdy se daří, nerozhazuje peníze rozmařile nazdařbůh, protože ví, že přijdou zase horší časy. Vládní a parlamentní socialismus z nás chce vyždímat i ty prostředky, které my už nutně potřebujeme na přežití…“ krčí rameny s tím, že nějaká dovolená v jeho případě nepřipadá v úvahu. Není divu, že ho současná politická rétorika, která nahrává pocitu, že pomalu každý druhý živnostník musí být zákonitě zloděj, dokáže zvednout ze židle.
“Že my živnostníci krademe a kdo z nás nekrade, tomu EET vadit nebude. To přece ale popírá základní princip práva presumpce neviny. Andrej Babiš manipulativně využívá voliče, aby mohl panovat. Jeho pravé důvody jsou ale někde jinde. Pro něj je likvidace živnostníků jednoznačnou prioritou, protože drtivá většina malých živnostníků se živí kolem potravin, ať už jsou to hospody nebo malé krámky. A ti všechni mu tvoří konkurenci, nehledě na obrovské množství zobchodovatelných dat, které se shromáždí na jednom místě.“
[ad#velkadolni]
Aniž by to plánoval, stal se jakýmsi mluvčím českých živnostníků, které současné legislativní kroky stále silněji tlačí ke zdi. A to si Pavel Havlíček, chlap jako hora se srdcem na dlani, nechce nechat líbit a za živnostníky se bije jako lev!
Současná politická rétorika, která ze živnostníka dělá zloděje non plus ultra, jemuž prakticky nejde o nic jiného, než okrádat stát na daních, vede k jednoduché úvaze: Jak a o kolik by malý živnostník vlastně mohl při nejlepší vůli státní pokladnu ošidit? Zeptali jsme se tedy pana Havlíčka, jak by ve své praxi mohl okrást tuhle zemi tím, že zkrátka zapře nějakou tu tržbu. Přiznává, že kdyby chtěl, tržby krátit může. Ale i kdyby to dělal v maximální možné míře, za jeden prodej by mu současná legislativa nedovolila okrást tuto zemi na dani o více než šedesát haléřů ze stokoruny.
[ad#velkadolni]
A tak si položil jednoduchou otázku: “O kolik musí živnostník zkrátit tržbu, aby ošidil stát na dani tak, že pro něj bude úspora na dani smysluplná, jestliže při čistém příjmu kolem cca 13 – 15 tisíc mu ani daňová povinnost nevzniká a daň se platí ve výši 15 % z čistého zisku právě až z té částky NAD oněch cca patnáct tisíc zisku (nikoli tržby)?”
A teď ta úvaha: „Pokud živnostník zkrátí tržbu o dejme tomu stokorunu, odečte 80 % nákladů na zboží, materiál a provoz, od hrubého zisku 20 korun pak odečte odečitatelné položky na osobu, děti a podobně, zbývají mu ke zdanění nějaké čtyři koruny a z nich ušetří na dani patnáct procent, což je daň ošizená o zhruba šedesát haléřů!!! A to ještě musí být ty čtyři koruny vydělané v čistém až nad patnáct tisíc korun!!! Má to logiku? Proto na dani z příjmu fyzických osob jsou úniky minimální. Peníze mizí na korporátních daních a madam Hornochová, Babišova pravá ruka, takové „optimalizace“ dělala v minulém zaměstnání jako na běžícím pásu,” vypočetl klatovský řezník.
Takže pokud těch šedesát haléřů od jednoho řezníka stojí ministerstvu financí za zavádění nákladného systému elektronické evidenci tržeb, pak se holt nedá svítit. Ale co se svítilo na obrkorporace … ?
ZDROJ: Kateřina Kotalová, ŽL
Loading...