Čekala nás práce v nefalšovaném kapitalismu. Snažili jsme se předem něco vypátrat, abychom byli připraveni. Já jsem se ke své hrůze dozvěděla, že budu v oddělení bílá vrána, protože v Holandsku vůbec nejsou a nikdy nebyly žádné ženy, litografky. Byl to obor zcela ovládaný muži a já si představila, jak teď všichni čekají, co ta ženská z Československa bude umět. No nazdar. S potěšením jsme uvítali informaci, že se v oddělení, kde budeme i my, začíná pracovat v 8.30. Nádhera. V Praze jsme totiž museli být v zaměstnání už v šest hodin ráno. To znamenalo vstávat v půl páté a nejpozději v pět už sedět v autobuse, či tramvaji. Jak nepříznivě to ovlivňovalo náš život a zejména mé večerní studium, to si jistě dovedete představit.
.
Byli jsme nesmírně zvědaví a rozčilení. Firma Smeets Offset byla v té době největší tiskárna v Evropě, sídlila v nových budovách, postavených v roce 1964. Ve třech podlažích ohromného komplexu byla reprodukční a přípravná oddělení, display s vlastními návrháři, reklamní studia, dole pak ofsetové tiskařské stroje, ohromné ofsetové rotačky, expedice, bůhvíco ještě. A také přepychová kantýna. Ta nás dost zklamala. Podávaly se tam zase jen vatové bílé chleby, naštěstí s výborným sýrem či šunkou a k tomu káva, čaj a mléko nebo chocokomelk, čili kakao. Jednu velkou výhodu to tedy mělo: bylo to zdarma. Fakt. Ale pozor: Nikde žádné pivo. Ostatně by bylo nikoho ani ve snu nenapadlo, aby během zaměstnání pil alkohol. Vůbec byli Holanďané tehdy proti Čechům abstinenti. Nyní všechno zameškané statečně dohánějí.
.
Napřed nás Piet zavezl k podnikovému lékaři, který se na nás vrhnul, protože se ve své krásné ordinaci s dvěma ošetřovatelkami zjevně nudil. Nikdo k němu totiž nechodil, každý zaměstnanec měl svého tzv. domácího lékaře. Také tu neexistovaly (a dosud v Holandsku neexistují) žádné neschopenky, nebylo třeba, aby byl člověk “uznán” nemocným. Prostě zůstal doma, byl nemocen a nejméně tři dny nemusel dokonce nikomu nic dokazovat. My jsme tedy byli proklepáni i zrentgenováni, vzali nám krev, obrátili nás málem naruby. Výsledek celé procedury lékaře zjevně nejen uspokojil, ale i překvapil. Zeptal se totiž, jestli jsou všichni Češi tak zdraví, jako my. Radostně jsme mu odpověděli, že opravdu nevíme, protože je všechny neznáme.
.
Objevil se Piet a prohlásil, že teď budeme představeni panu Harry Smeetsovi. Vyjeli jsme elegantním výtahem do druhého patra a šli přes velikánský show room odkud byl výhled na střešní zahradu s vodotryskem a plochým bazénkem, vyloženým krásnou mozaikou. Přes malý předpokoj, sídlo sekretářky, jsme se dostali do velké kanceláře. Tam pobýval majitel firmy, nazývaný všemi mijnheer Harry, tedy pan Harry. Náš první opravdový kapitalista a ještě ke všemu milionář. Ve skrytu duše jsme čekali někoho takového, jako bývalo možno vidět na kresbách v Dikobrazu. Sympatický starší pán ale neměl cylindr a doutník, ani tlusté břicho ozdobené zlatým řetězem. Též postrádal ten klasický škleb vládnoucí kapitalistické třídy. Překvapivě mile nás uvítal, popřál hodně úspěchu v práci a slíbil, že bude bedlivě sledovat, jak nám to jde. A že mu příště musíme o sobě víc povědět. Jeho sekretářka, která nám přinesla kávu na nás povzbudivě pomrkávala. Byla mi hned velmi sympatická, ale já v tu chvíli opravdu nemohla tušit, že se za čas stane mou nejmilejší přítelkyní.
.
Pak jsme konečně přišli do oddělení litografie, kde jsme měli pracovat. V obrovském světlém sále bylo několik sklem oddělených místností a v nich asi 40 litografů a nějací učedníci. Nikdo neměl na sobě pracovní plášť, což mne dost překvapilo. Měli jen nedbale ohrnuté rukávy u většinou bílé košile a kravatu zastrčenou mezi třetí a čtvrtý knoflík. Už jsme se viděla, jak si cmrndám chemikálie, kterými se leptají filmové výtažky, po šatech. Oni, jak jsem zjistila později, také cmrndali, ale nedbali. Já dbala, a plášť nosila. Manžel také.
.
Nastalo všeobecné okukování a představování. Určili nám místa v blízkosti toho pána, co pocházel z Československa, aby mohl v případě potřeby tlumočit. Představili nás vedoucímu oddělení panu Reverdovi, který od nás hned dostal přezdívku Brambora. Proč, viz dole. Dali nám potřebné nástroje, štětce, nějakou práci a my začali.
.
Teď musím jen krátce vysvětlit, co je to vlastně ta litografie. Je to reprodukční technika, kterou se reprodukují obrazy, obrázky do knih a časopisů, plakáty, atd. Vynalezl ji Alois Senefelder, který se narodil 1771 v Praze, ale žil a pracoval v Mnichově. Kdysi to bylo opravdu umělecké řemeslo. Plakáty zhotovoval například i Henri de Toulouse- Lautrec, viz obrázek vlevo. Kreslil je osobně na litografické kameny přímo v tiskárně. Postupem času ale zasahovala do tohoto krásného a těžkého oboru stále více technika, až ho docela pozřela a všechno přebraly scannery a místo litografů jsou scanner operátoři. My jsme tento přerod zažili a jen o fous ušli tomu, že bychom museli dělat něco zcela jiného. Já především tím, že jsem měla za sebou, kromě jiných škol i tři roky večerního studia historie umění na UK – a tím pádem… ale o tom později.
.
Malý problém měl manžel. Ten totiž hrdinně prohlásil, že pro něj není vůbec problém pracovat v litografii, ačkoliv tuto techniku znal v praxi jen z grafické školy UMPRUM. Uměl sice dobře všemožné grafické reprodukční techniky, prošel několika školami a závody v Praze, jenže v posledních letech byl technickým vedoucím v malém chemigrafickém reprodukčním ateliéru. Bývalé známé firmy Stenz. A tam se dělaly štočky, pro knihtisk. Ale nelhal. Opravdu se rychle a bez obtíží zapracoval. Hned zpočátku jsme viděli, že litografická reprodukce je tu nesmírně usnadněna tím, že je všechna technika ve značném předstihu. Fotografické výtažky, které tvořily základ pro naši práci, byly takové kvality, že se opravdu nedalo moc zkazit. Člověk musel spíš vědět, co udělat nemá, aby to nezničil. A také se nepracovalo na normy. Takovou věc by si tu nikdo nedovolil, odpověděli na můj udivený dotaz, jak dlouho že na tu práci co mi dali, mám vůbec času. Brzy jsme si všimla, že někteří kolegové jsou značně pomalí a ještě tu litografii, s prominutím, dost kazili.
.
Tak zvaný nátisk mé první práce, nosil ředitel celé reprodukce a přípravných oddělení, pan Linnartz, po odděleních a ukazoval všem, že “tohle dělala ta dáma z Prahy”. Byl to skvělý člověk, první z těch, kteří mi opravdu pomohli získat otřesené sebevědomí. Lehce mi otrnulo. Byli jsme přijati na zkoušku, ale už po měsíci jsme byli zaměstnáni natrvalo, a také nám oběma dost zvýšili plat. Bylo to moc potřeba, měli jsme dluhů jako kvítí. Jenže to předbíhám událostem.
.
Kolegové okukovali, co a jak děláme, zejména já, exotická žena, litografka. Také se k nám postupně chodili ptát na různé podrobnosti o životě v Československu. Moc toho o naší zemi nevěděli. Někdy jsme měli dojem, že jim někdo zakázal podívat se na mapu. Mysleli si totiž většinou, že Československo leží někde na Balkáně a dalo se jim to jen těžko vymluvit. Kde se nalézá ten zmíněný Balkán také nevěděli. Ptali se na nejpodivuhodnější věci. Všichni kupodivu vypadali jako vědátoři, pohlíželi na nás přes zlaté obroučky svých brýlí a my jsme museli postupně odhalovat jejich mimikry. Bylo to jako všude. Někteří lidé byli chytří, někteří zase méně. Aby neodhalili, že mluvíme o nich, když jsme se bavili česky, dali jsme každému přezdívku. Podle toho, koho nám připomínali, anebo podle jejich charakteristických vlastností. Jednoho kolegu, maličkého lysého človíčka, jsme ošklivě nazvali Slepičí prdelka. Já vím, že to není hezké, ale když on pořád chodil všechno říkat vedoucímu. Naštěstí na nás neměl co.
.
Ještě několikrát jsme přespali u našeho dobrodince, personálního šéfa Pieta a jeho pohostinné rodiny, ale už jsme si moc přáli být sami. V bytě nám mezitím položili koberce a pověsili záclony, měli jsme tam postýlky s dekami a polštáři, stoleček a židle, a dokonce i starší plynový sporák, který jsme si mezitím koupili, a tak jsme řekli, že už tam je všechno, co nutně potřebujeme k životu a s díky se rozloučili. Bylo toho ale ještě moc, co chybělo. Nádobí, utěrky, prostě tisíce drobných i větších věcí, které tvoří zařízení domácnosti. To všechno zůstalo v Praze. Tady jsme začínali znovu, od nuly. Naštěstí nám nějací dobří skřítkové přichystali malé překvapení. Když jsme ten den vyšli do našeho čtvrtého patra, uviděli jsme přede dveřmi bytu jakousi rostlinu v květináči, dva talíře a dva příbory, hrnky na kávu a trochu větší hrnec na vaření. Balíček trvanlivých potravin, těstoviny a Heinzův ketchup. A ceduličku se slovy: “Vítejte v Holandsku”. Hned nám bylo lépe – a k první samostatné večeři jsme měli nudle s tím kečupem. K snídani pak darované sušenky a čaj.
.
Druhý den, sotva jsme přišli odpoledne z práce domů, což nám trvalo jen 20 minut pěšky, někdo dole silně zvonil na náš zvonek. Vyhlédli jsme z balkonu a uviděli Pieta s nějakým kusem nábytku a dvěma pány. Prý nám nesou kýmsi darovaný televisor. Pánové byli novináři a chtěli s námi udělat rozhovor pro limburské provinční noviny. Vysupěli nahoru i s tím předmětem, byla to docela hezká, ale těžká almárka z leštěného dřeva, na nožičkách. Nahoře anténka, jako dvě uši. Ukazovalo nám to pěkné černobílé obrázky, dost dlouho, asi tři roky. Viděli jsme na tom dnes museálním přístroji ještě i přistání amerických astronautů na Měsíci.
.
A tak se také stalo, že ten první rozhovor s námi v provinčních holandských novinách, měl tento titulek:
Manželský pár uprchlíků z Československa má už i televisor.
(20 votes, average: 4,80 out of 5)
Loading...