Invaze na zkoušku

Zkrátka invaze na zkoušku. Demoverze, ukázka možných věcí budoucích.

Připrchlý dav samozřejmě během pár hodin narazil na fyzická omezení typu “nedostatek jídla, nedostatek pití, nedostatek záchodů”, což vedlo k, uh, zabordelení města nevídanou měrou. Po pravdě řečeno se lze divit, že následky byly jen tak mírné. Čekal bych spíše něco jako rabování.

Španělská vláda promptně vyslala na místo celých šedesát vojáků, společně se dvěma sty policisty a silnými slovy, že všech šedesát tisíc mladíků zase potáhne do Maroka; samozřejmě to těmito silami vynutit nemůže, v poměru 1:1000 by to nezvládal ani Achilleus (lhostejno, zda černý nebo bílý). Reálně tak záleží hlavně na tom, zda si je stáhne zpátky Maroko samotné nebo odejdou sami. Jsou to totiž Maročané, nikoliv občané třetích zemí.

Pár důležitých detailů ke kontextu celé věci.

Za prvé, samotná Ceuta a její sestřička Melilla nejsou pozůstatky španělské koloniální říše, jak se někteří nedouci při pohledu na “evropskou tečku na africkém kontinentě” automaticky domnívají. Jde o města, která jsou v evropských rukou už od středověku, zatímco na druhé straně moře ještě dožíval Granadský emirát.

Tehdy byly civilizační poměry zcela jiné a vzdělaná evropská elita si byla dobře vědoma toho, že severoafrické pobřeží bývalo integrální součástí Římské říše; nedá se úplně vyloučit, že tam ještě přežívali i poslední mluvčí románských jazyků, byť zredukovaní na poddané nových pánů. Vlastně ani přesně nevíme, kdy tam ta vulgární latina vymřela; pro následovníky Mohameda to byl neprestižní jazyk a nezajímali se o něj.

Odvážlivci tehdy mysleli i na možnost tuto starou provincii Říma dobýt zpátky celou v rámci jakési rozšířené reconquisty, což se jim bohužel nepovedlo. Úpadek, který v severní Africe nastal za nadvlády islámu, je tak hluboký, že dnes jen těžko věříme tomu, že to na přelomu letopočtu bývala jedna z nejbohatších částí Středomoří, ekvivalent dnešní Lombardie nebo Provence.

No, tak Ceuta je z tohoto hlediska historickou anomálií: město, které ukazuje severní Afriku, jak by mohla vypadat celá, kdyby ji vlastnili a spravovali o něco kompetentnější lidé.

Za druhé, “kompetentnější” je relativní, a zrovna to Maroko je na africké poměry jinak celkem vyspělý stát, byť se svým rozvojem dlouho váhalo.

Někteří z těch nájezdníků klidně mohli přijet do nedalekého Tangieru vysokorychlostním vlakem (al-Boraq), který v České republice zatím ani nemáme. Celá tato akce tak nebyla žádným spontánním pozdvižením hladových krků. Jednak v Maroku moc hladových krků není – spíš tam začínají mít problém s obezitou – jednak ani ty arabské kultury nejsou až tak kolektivistické, aby si jednoho dne jakýsi Ahmed se šedesáti tisíci kamarádů zkrátka vyrazili jen tak na piknik. Toto byla nátlaková akce marocké vlády, která po těch Španělích něco chce, a dovezla ty lidi přímo na hranici. Všechny takové hromadné akce bývají organizované, ono to ani jinak nejde.

Za třetí, Maroko má jen asi 30 milionů obyvatel, ale rádo dělá “regionální geopolitiku”, zejména vůči sousednímu Alžírsku, které považuje za hlavního konkurenta. Co se masových nájezdů týče, přesně tímto způsobem obsadilo po Francově smrti roku 1975 Španělskou Saharu – zkrátka 350 tisíc Maročanů překročilo hranice (říká se tomu Zelený pochod) této řídce osídlené provincie a spoléhalo na to, že na ně nikdo nebude střílet, případně, že nebude mít dost kulek. Od té doby Maroko tuto oblast kontroluje, ač se to nepočetným místním obyvatelům nijak moc nelíbí, a vymáhá po svých partnerech, aby anexi Západní Sahary uznali také.

Za čtvrté, je vidět, že marocká vláda dobře ví, čím Evropany opravdu zneklidnit a efektivně vydírat. Amatér by poslal drony, jenže drony se dají sestřelit a nikdo kvůli nim nebude podávat lidskoprávní žalobu. Profík pošle mladé arabské muže a konfrontuje tak Evropu s jejím vlastním idealismem. Za Franca by to bylo marné gesto končící krveprolitím; pro Sáncheze je to těžko řešitelný problém, neboť je to holt představitel zelenorudé vlády, jedné z posledních v Evropě. A řada jeho koaličních soudruhů si právě takto představuje zelenorudý ráj s otevřenými hranicemi, ač to třeba nemají sílu prosadit.

Ceuta je daleko, nicméně je to součást EU (byť s hraničními kontrolami v přístavech). Do nějaké míry se to tedy týká i nás, však Itálie už ohlásila záměr pozastavit Schengen se Španělskem.

Leč v jistém smyslu “vše zlé je k něčemu dobré”. Těch migračních průserů v západní části kontinentu už bylo tolik, že je poměrně nepravděpodobné, že by nějaká budoucí česká vláda byla podobně “vítačská”, jako je ta Sánchezova. Ta politická podpora pro podobné progresivní experimenty s vlastní existencí tu zkrátka zmizela.