Hon na spravedlnost

Stejně jako každému, kdo má v sobě zbytek empatie, je mi jich nesmírně líto. Každého rodiče musí obcházet hrůza, když si představí jejich situaci a jejich utrpení.

O to více mne mrzí, do jaké role – a jinak než role to nazvat neumím – se nechali vmanipulovat. Nevím vlastně kým – zda novináři, veřejností, okolím, zda si tuto cestu zvolili sami, nebo zda vyplynula z okolností, jako souhra více faktorů, z nichž není možné určit jeden rozhodující.

Rodiče teď hrají smutnou úlohu těch, kdo stojí v čele boje za spravedlnost. Je to sice pochopitelné, ale velice zatěžující. Veřejná diskuse se dostala do takových obrátek, že “spravedlností” je míněn jediný možný verdikt, a to uznání viny Mariana Kočnera. S jeho odsouzením se nyní už neoddělitelně spojila představa “spravedlnosti”, všechny ostatní možné výroky soudu jsou proto automaticky vnímány jako “nespravedlivé”. Tento narativ převzala významná část médií a bohužel i politiků.

Veřejně činné osoby by se měly vzpamatovat a přestat živit volání po této předem vydefinované odplatě. Jeho důsledkem je totiž paradoxně vznik pachuti nespravedlnosti – jak moc je nezávislý soud, který se musí bát vynést zprošťující rozsudek? Jak moc bude věrohodné případné odsouzení v této atmosféře?

Bylo by také dobré zbavit se představy, že odsouzení a uložení trestu přinese pozůstalým nějakou úlevu. Myslím, že není správné spojovat smíření nebo vyrovnání se s následky zločinu, byť tak strašlivého, s postupem světské spravedlnosti. Ta může přinést trest, možná nějaké zadostiučinění – ale to je pořád málo. To, co pozůstalí opravdu potřebují, v soudní síni a v odůvodnění rozhodnutí najdou jen těžko.

Mediální pokrytí procesu má už charakter justičního bulváru. Nešťastní rodiče obětí v něm hrají hlavní role. Sledují hlavní líčení “v přímém přenosu”, vyjadřují se do médií, zlomení odcházejí z jednací síně, když zjistí, že rozsudek neodpovídá jejich očekávání. Připadla jim úloha určitého symbolu. Bohužel, situace došla tak daleko, že teď už možná nemohou přestat v tomto tragickém divadle účinkovat.

V čele boje za spravedlnost nemají stát novináři, politici, demonstranti ani pozůstalí, ale státní zástupce. Ten má být jeho hlavní postavou. Jenže tohle už není boj za spravedlnost, to je hon na spravedlnost. A to je něco jiného.