Hezká slova kontra ošklivá realita

V jednom má ale Danuše pravdu. Populismus — a tady mějme na mysli antisystémový populismus krajní pravice či levice, nikoliv neoliberální populismus systémový, který předvádí sama Danuše — je skutečně v Evropě na vzestupu. To, že v Česku příští volby nejspíše znovu vyhraje ANO až tak závažné pro vývoj na kontinentu není (a pro vývoj v České republice to bohužel bude snad i přínosem, ach ta ironie). Pro ten není ani nejdůležitější, kdo bude zvolen do Evropského parlamentu, i když to hraje velkou roli, jak uvedu později. Troufám si tvrdit, že v Evropě stále platí, že ten, kdo chce predikovat politický vývoj kontinentu, musí se nejprve podívat na situaci v Německu a ve Francii. A tam to teď nevypadá zrovna růžově.

Začněme ve Francii, kterou stále vede Emanuel Macron — muž veskrze moderní a proevropský. Podle průzkumu serveru Politico se momentálně Emanuel těší 31% podpoře, zatímco 65% dotázaných jeho počínání neschvaluje. Když se podíváme na průzkum preferencí pro volby do parlamentu, zjistíme, že Macronova středoliberální Renaissance, které od roku 2017 v podstatě nepřetržitě klesají preference, se již propadla z tradičně prvního místa nejsilnější strany v zemi až na třetí. Předstihla ji jak levicová koalice NUPES Jean-Luc Mélenchona, tak i Národní Fronta Marine Le Pen. Pro Macrona je zadím jediné štěstí, že tyhle dva extrémy se navzájem nesnáší a těžko proti němu zformují koalici. Jejich predikovaných 49% kombinovaného zisku však svědčí o tom, že neoliberální politika současného prezidenta je masivně nepopulární a může být jen otázkou času, než jeden z dvojice Melanchon / Le Pen nalezne recept na oslovení nespokojenců z řad voličstva svého ideologického protivníka a získá přesvědčivou většinu.

Když se podíváme k francouzským východním sousedům, vidíme podobný obrázek. Na německé domácí scéně již více než rok stabilně rostou preference AfD, zatímco vládní strany ztrácejí. Zdá se, že vzestup Alternativy doposud nejvíce bolel SPD současného kancléře Olafa Scholze, který vstupoval do vlády s 26% a momentálně je na 18%. Naopak zatímco v parlamentních volbách v roce 2021 ještě získala AfD svých stabilních 10%, dnes už jí průzkumy přiznávají 21%. To je více než dvojnásobný nárůst preferencí, který se udál v podstatě za rok (ještě v červenci 2022 totiž průzkumy Alternativě přiznávaly oněch 10%) a který svědčí o narůstající nespokojenosti obyvatelstva se současnou situací v zemi. Za tou stojí narůstající problémy německého hospodářství, které nutí už i redaktory Deutsche Welle klást si otázku, zda se “nemocný muž” nepřesunul z Bosporu na Mohan.

Jakou s tím vším má však souvislost kandidatura Danuše Nerudové? Symbolickou a symptomatickou. Ačkoliv vývoj, který jsem zde popsal, se týká domácí politiky Francie a Německa, musíme si uvědomit, že domácí politiku jakéhokoliv státu na starém kontinentu vždy do velké míry ovlivňovala politika evropská. Vzpomeňme třeba příkladu Výmarské republiky, která za svůj vznik vděčila Versailskému systému a za svůj pád vlastní ekonomické nestabilitě, která byla sice jednak důsledkem předválečné politiky německého císařství, tragédii z ní ale udělala až neochota Francie připustit si vlastní vinu na německém ekonomickém úpadku (naopak, když Výmarská republika přestala být schopna splácet válečné reparace, odpovědí byla francouzsko-belgická eskalace v Porúří), stejně jako britská nečinnost. Výsledkem bylo, že za deset let byla Výmarská republika ta tam a šílenec, kterému se všichni zprvu smáli, seděl v kancléřském křesle.

Je třeba si uvědomit, že dnes je Evropa propojena daleko více než v době Rúrské krize a možnost malých států podílet se na jejím vývoji je větší než kdy jindy. Brexit měl sloužit jako varování a my přesto opakujeme ty stejné chyby jako před sto lety. Opět se necháváme unést ideologií vítězství. Opět se smějeme šílencům, místo toho abychom jim brali vítr z plachet. A opět zavíráme oči před faktem, že systém, který se snažíme udržet na živu, je neudržitelný. Danuše Nerudová není jediný současný politik, jehož slova se hezky poslouchají, ale mají nulovou výpovědní hodnotu a nic reálně nezmění. Už tisíckrát jsme slyšeli, že patříme do Evropy, ale pokud si nedokážeme připustit, že do lodi Evropa teče voda, můžeme to opakovat do aleluja, a loď stejně půjde ke dnu. Každá Danuše a Danuš v Evropské politice bude na úkor jednoho pragmatického člověka, který si toto uvědomuje a je ochoten se současným stavem Evropy něco dělat. Otázka je, kolik Danuší a Danušů si můžeme ještě dovolit než nám Evropa spadne na hlavu.