Fangličkování a mnichovská patálie aneb Jak si Trump všiml Macinky a kritici brali zpátečku

Rychle jsem se dočetl, že opozice zatroubila nejdříve na poplach a následně sešikovala své řady udatných bojovníků sociálních sítí, PR strategických a komunikačních mozků, načež se jala šít ze všech stran do Macinky i celé vlády. Výhrady se dají shrnout do slov ztrapnění, drzost, neumí anglicky, co si to dovolil, ostuda. Šlo o to, že si Petr Macinka dovolil vyslovit svůj názor na otázky genderu a demokratického deficitu EU, místo aby servilně přikyvoval spoludebatérům.

Tím přecházím k míře faktické. O demokratickém deficitu EU se debatuje dlouhá léta. Když jsem před necelým dvaceti lety v Bruselu působil, byla debata o meritu věci stejná jako teď. A tenkrát, stejně jako dnes, kupříkladu Evropský parlament argumentuje, že má mít více pravomocí, aby se demokratický deficit EU snížil. Druhá z hlavních stran argumentuje, že to tak hrozné není a eurokomisaře vysílají do Bruselu vlády zvolené voliči a ještě je zde Rada EU – rozhodující těleso členských států.

Fakticky tedy Macinka zmínil jednu stranu sporu, Sikorski druhou a není na tom nic k udivení ani špatného. Splakali ovšem ti, kteří říkali, jak se poškodily vztahy se sousedy, protože následně v Polsku byli Sikorski s Macinkou samý úsměv. Shrnu to – debaty jsou v ideálním případě pořádány k debatování různých názorů.

Řešme schopnost vyjádřit se, ne přízvuk

Druhá věc byla s Hillary Clintonovou, týkala se otázky genderu. V kostce shrnuto jsou podle Macinky biologická pohlaví dvě, gender je sociálně psychologický konstrukt, podle Clintonové je otázka, proč ho to trápí, když je tu k řešení Ukrajina. Legitimní debata dvou lidí, kteří se moc neposlouchají a říkají si své pro své publikum, které z mouky jimi mletých slov může následně jísti a lámati chléb nadšené podpory a obdivu, či vášnivého odporu a pohrdání. O tom, že biologická pohlaví jsou dvě a gender je otázka toho, jak se kdo identifikuje, může být ve faktické oblasti málo sporu, to je zřejmé, dokonce to přiznali i naši Piráti.

Z hlediska faktického se tedy nestalo nic zvláštního, čím by bylo třeba žít. To, co se strhlo kolem, to už je na vykroucení hlavy i páteře. Co se týká angličtiny, Macinka mluví úplně normálně s typickým východoevropským přízvukem, který má v podstatě každý od nás, až na pár výjimek. Důležitý není přízvuk, ale schopnost vyjádřit svou myšlenku, aby ji ostatní pochopili. A to Macinka dokáže.

Na tomto místě vzpomínám na své bývalé kolegy zpravodaje – Kanaďana a Texasana – jejich rodilý přízvuk byl tak silný, že si na sebe museli zvykat pět minut, následně si rozuměli jen spolu, protože ostatní si potřebovali zvykat přibližně půl hodiny a přítomný rodilý Angličan si nebyl chvíli jist, zdali se jedná o angličtinu. Takže přízvuky neřešme, schopnost se vyjádřit ano.

Největší pikanterie se ale strhla kolem vyznění. Ti, kteří haněli, následně zjistili, že za Macinkou stojí samotný prezident USA, Donald Trump. Ubrali na hanění, neboť Velkého bílého otce z Washingtonu se bojí a nejsou si jistí, jak moc mohou na korálky hledět s opovržením, jak moc hledat kazy a chyby. Stoupenci Macinky naopak začali vyzvedávat, jak je to úžasné, jak si ho Trump všiml a jak si ho všiml Rubio a Vance, jak je teď Macinka populární hvězda, o které na sociální síti napsal Trump a pár amerických médií.

Je to stejně směšné jako ustrašené braní zpátečky původních kritiků Macinky. Působí, jako by korálky od Velkého bílého otce z Washingtonu dostali coby malé děti, kterým září oči po pochvale dospělých. Velká pikanterie je, jak opozice v zoufalosti utíká k Bruselu, z něhož však nevzchází nic moc, čím by se dalo chlubit.

Podlézání je kontraproduktivní

Celá patálie nejvíce vypovídá o tom, jak si tady žijeme. Haló působí vystoupení na jedné konferenci z mnoha, jejíž význam není možné ani přecenit, ani podcenit. Ve srovnání kupříkladu s Davosem ale záře mnichovské akce bledne. S USA je samozřejmě důležité vycházet co nejlépe, stejně jako s jakoukoliv jinou velmocí (u těch jaderných to platí dvojnásob) i mocností. Ponížené podlézání je však nejen nedůstojné, ale i kontraproduktivní, protože stěží si mohou vážit protějšky těch, kteří jen poníženě drží čepice. Správný přístup je já pán, ty pán.

Z celé kauzy je tudíž nejnosnější zpráva, která zapadla. Macinka na každém místě zopakoval stávající vládě USA, že nová vláda České republiky převzala zemi v katastrofálním stavu veřejných financí. Tudíž snad vládou minulou přislíbený tribut pět procent HDP nebude vymáhán a předseda vlády Andrej Babiš má o něco více připravenou půdu pro své vysvětlování, jak avizoval, že prostě a jednoduše na více než zhruba dvě procenta na obranu/zbrojení nemáme.

Jestliže se dějiny neopakují, ale dávají smysl současnosti, platí, že se neudála věc nová – vzpomeňme placení tributu Václavem, přičemž nespokojenost s ponížením byla jedním z motivů k jeho vraždě. Část lidí byla s husity i proti nim, část vzhlížela k reformaci, část ne, jedni rádi rekatolizaci a čekali na pochvalu z Vídně, druzí, ne, jedni čekali na pochvalu soudruhů z Moskvy, druzí ne. Možná je také na čase býti sami sebou se sebou a vlastními pragmatickými zájmy místo věčného fangličkování.