Environmentalismus ožebračuje a zabíjí

Prudké zvýšení cen energií po vypuknutí války na Ukrajině a především “zelená” energetická politika, která učinila Evropu v posledních 20 letech závislou na ruském zemním plynu, přinutily stovky milionů Evropanů ke snižování spotřeby energií, zejména v této topné sezóně.

V době, kdy čtete tyto řádky, mají některé evropské rodiny ve svých obývacích pokojích teplotu 15 stupňů Celsia. Šťastný nový rok!

A zima ještě neskončila. Nesčetná omezení vytápění a odběru elektřiny, se kterými se Evropané musí smířit, protože nemají na výběr, budou mít katastrofální důsledky. Takový je závěr robustního statistického průzkumu, který nedávno zveřejnil britský časopis The Economist.

Časopis The Economist napsal, že kvůli současným šíleným cenám energií zemře tuto zimu 147 000 Evropanů nad rámec ročního průměru (z let 2015–2019). Pokud bude zima mírná, klesne podle tohoto časopisu počet “nadměrných” úmrtí na 79 000. Pokud bude zima naopak mrazivá, vzroste počet “nadměrných” úmrtí na přibližně 185 000:

“Závěr našeho modelu je, že pokud budou v letech 2022–2023 platit vzorce z let 2000–2019, budou ruské energetické suroviny velmi silnou zbraní. Při cenách elektřiny blízkých současné úrovni by v typické zimě zemřelo přibližně o 147 000 lidí více (o 4,8 % více než je průměr), než kdyby se tyto náklady vrátily na průměr z let 2015–2019. Za předpokladu mírných teplot – budeme-li pro každou zemi předpokládat nejteplejší zimu za posledních 20 let – by počet “nadměrných” úmrtí klesl na 79 000, což by představovalo nárůst o 2,7 %. V případě mrazivých zim, kdy pro každou zemi použijeme v modelu nejchladnější zimu od roku 2000, by se toto číslo vyšplhalo na 185 000, což by představovalo nárůst o 6 %.“

Odhaduje se, že ve válce na Ukrajině zahynuly desítky tisíc vojáků. Jinak řečeno, i v nejlepším případě – při mírné zimě – by podle časopisu The Economist mohly explodující ceny energií zabít více Evropanů, než kolik vojáků zabila válka na Ukrajině. To je otřesné.

The Economist je oprávněně opatrný: exploze cen energií za poslední rok nemá v Evropě obdoby. Statistická prognóza musí brát v úvahu národní politiky zastropování a “uhlazování” cen energií. Je však vždy na místě mít se na pozoru před matematickým modelováním budoucnosti – vzpomeňme si na zprávy Mezinárodního panelu pro změnu klimatu (IPCC) a nedávné prognózy úmrtí v důsledku COVIDu-19.

Chladné počasí zabíjí. Zima přímo zabíjí ty, kteří si doma přestanou topit, i ty, kteří zmrznou na ulici. Chlad podporuje smrtelné nemoci, kterým se v zimě daří. Chlad zabíjí i ty, kteří se během výpadků elektrického proudu a přerušení dodávek ostatních energetických surovin snaží topit alternativními, provizorními prostředky.

Tato tragédie je přímým důsledkem politiky zelené energie, která se v Evropě prosazuje posledních 20 let.

Budování poválečného uspořádání západní Evropy, která ještě tehdy nebyla “Evropskou unií”, bylo z velké části postaveno na snaze podporovat výrobu hojné a levné energie. Dvě ze tří původních “společenství” – uhlí a oceli a atomové energie – odpovídaly tomuto přání. Hlavním cílem Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom) bylo vytvořit “podmínky pro rozvoj silné evropské jaderné energetiky,” která by byla schopna zaručit energetickou nezávislost šesti původních členů Evropského společenství uhlí a oceli (z něhož se nakonec stala Evropská unie).

O evropské energetické politice dlouho rozhodovali odborníci, jako Samuele Furfari, kteří si uvědomovali, že energie je základem lidské existence ve všech jejích projevech.

Dnes Evropské komisi dominují samozvaní ekologové, jako je Frans Timmermans, pod vedením německé Ursuly von der Leyen, nemluvě o tom pravidelném stěhování Evropského parlamentu. Nemilost, do které se dostal jediný udržitelný, nepřetržitý a skutečně evropský zdroj energie – jaderná energie – je z velké části způsobena rozhodnutími Evropské unie.

Jaderná energie samozřejmě není bez rizik a nedostatků. Je zde také otázka jaderného odpadu, který je závažným problémem. Po postupném zákazu uhlí ve velké části Evropy a vzhledem k tomu, že země EU prakticky nemají vlastní ložiska snadno těžitelného zemního plynu, zbývají Evropě pouze dvě možnosti: jaderná energie a dovoz zemního plynu – zatím z Ruska, Kataru a Alžírska, tedy ze tří autoritářských režimů. Zemní plyn mohou nabídnout i USA, ale k tomu evropské země potřebují vybudovat terminály na zkapalněný zemní plyn (LNG). Například Německo má zatím v provozu jen jeden takový “plovoucí terminál“. To jsou důvody, proč musí být jaderná energie součástí energetického mixu Evropy, pokud chce Evropa zůstat alespoň trochu nezávislá, zejména na zemích, jako je Rusko a Katar.

To však nezbavuje evropské národní vlády jejich odpovědnosti. Francouzský prezident Emmanuel Macron nejprve snížil investice do francouzských jaderných elektráren, což se nyní snaží narychlo zalátat. Belgie jako jediná země na Západě i po vypuknutí války na Ukrajině pokračovala v odstavování svých plně funkčních jaderných reaktorů. Německo se zaprodalo Rusku a jeho zemnímu plynu. Největší evropské ekologické organizace byly masivně financovány (koupeny, podplaceny) Gazpromem – jinými slovy ruskou vládou.

Důsledkem tohoto aplikovaného environmentalismu – zákazu uhlí ze strany “pokrokářů”, likvidace evropských jaderných elektráren a extrémní závislosti na ruském zemním plynu – je, že my, arogantní Evropané, přečkáváme tuto zimu jako parta hobitů.