5.5.2016
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Ekonomie polopatě (VIII.): A vznikl stát

Sdílejte článek:

ONDREJ TURIS 05|05|2016

Předmluva: Touto epizodou začneme situaci na ostrově dramatizovat.

V místním kulturáku je hlouček lidí. Postupně se přidávají další a další. Zpoza elektrizovaného obecenstva je vidět siluetu Vladimíra, který ze sebe bez přípravy sype jednu slovní hříčku za druhou. Jeho řeč má vtip, eleganci a ráznost. Vlado lidem představuje svůj unikátní plán, jak zlepšit život na ostrově. Tento plán dostal název “Projekt republika”. Podle tohoto plánu bude pro lidi lepší, když se decentralizovaný právní systém spolu s bezpečnostními službami sjednotí pod “jednu střechu”. Následně, volení zástupci lidu, budou odpovídat za “aktualizaci” a vymáhání centrálně stanovených pravidel.

[ad#clanek-respo]

Vladimír na otázku z publika, že kdo to všechno bude platit odpovídá: “Všechno má své náklady a tak nejbohatší lidé budou mít povinnost odvádět 1% ze svého majetku každý rok. Podle mých výpočtů to bohatě pokryje náklady spojené s chodem vlády. Prostředky které neutrtíme, rozdáme chudým. Pro tento transfer bohatství jsem vymyslel název – zdanění .”

Další nevěřící Tomáš se Vladimíra ptá, jaké jsou záruky, že se moc nebude zneužívat. Vladimír pohotově odpovídá: “I to mám promyšlené. Zárukou toho, že moc bude limitována je dokument, který právě držím v ruce. Dal jsem mu jméno ústava a je to vlastně sada základních pravidel, které budou nadřazeny všem ostatním pravidlům, které se přijmou později. Tato Ústava mimo jiné lidem garantuje svobodu projevu a pravidelné volby, v nichž mohou lidé vyměnit své zákonodárce. Pro tento systém jsem vymyslel název – demokracie.”

Lidem se projekt republika zalíbil. Celý proces dostal zelenou a skeptická menšina buď zůstala tiše, nebo se stala terčem vtipů. Zanedlouho se konaly první volby a nově zvolená vláda zaměstnala první soudce a šerify.

  • Daně

Ze začátku vše fungovalo fajn. Daň pro bohaté na úrovni 1% pro běžné obyvatele nepředstavovala problém. No postupem času, jak se střídaly jednotlivé generace a demokraticky zvolení panovníci, se moc vlády kousek po kousku rozšiřovala. Ústava, neústava, politici věděli, že největší šance na zvolení do úřadu mají tehdy, když veřejnosti slíbí nějaké “dobroty”, případně když vyrukují s nějakými dobře znějícími zákazy a příkazy. 

Politici, kteří měli původně dohlížet hlavně na právo a spravedlnost na ostrově, se stále častěji hráli na Mikuláše a předháněli se v zavádění různých výhod pro vybrané skupiny voličů. Jedna vláda se rozhodla dotovat ceny návnad pro rybáře, další vláda zakontrovala Sunarem pro svobodné maminky a tak dále. A jak už to chodí, programy se na sebe nabalovaly, protože rušit již existující programy je politicky neprůchodné. Aby se tyto programy daly financovat, politici museli sahat i po méně populárních opatřeních. Z času na čas, bylo nutné zvyšovat daně, které kromě bohatých, už po novém musí platit i střední vrstva. No aby si politici nerozlobili mnoho voličů, strukturu zdanění nastavili takovým způsobem, aby břemeno daní tisklo hlavně na vysoce příjmové skupiny obyvatelstva. Vymyslel se i nový název na tento styl zdanění: progresivní zdanění.

Vymyslely se i jiné věci, které měly tlumit bolest stále vyššího zdanění na masy lidí. Například to, že zaměstnanci již nemuseli ze svých výplat posílat platby finančnímu úřadu. Tuto nepříjemnou činnost na sebe museli převzít zaměstnavatelé, aby výplaty které vyplatí zaměstnancům na účet, byly již o daně “očištěné”. Díky této struktuře zdanění začalo stále více lidí preferovat zaměstnání, před podnikáním. Velké korporace se stávaly ještě většími, neboť jim mizela konkurence. Megakorporacím se stále častěji vyplatilo investovat do politiků, kteří jim na oplátku šili vhodnou legislativu, což jen urychlilo přerod malých podnikatelů na zaměstnance těchto megakorporací.

  • Dluhy

Uběhly další volební období. Super-sofistikovaný, ale stále tíživější daňový systém přece jen začal ohrožovat preference politiků a navíc začal klesat výběr daní. Lidé a firmy prostě přestali dělat, nebo dělali na černo ve snaze vyhnout se placení stále vyšších daní. To přinutilo demokraticky volené panovníky poohlédnout se po jiných způsobech financování jejich programů.

Demokraticky zvolený panovník “Robo” k této věci svolal zasedání vlády, kde svým kolegům řekl následující: “Kurva! Pokud do voleb něco nevymyslíme a lidem nepřispějeme na návnady a sunar jak jsme slibovali, tak končíme!” V tom se jeden z ministerských kolegů Roba přihlásí ke slovu: “Zkusme si peníze půjčit od veřejnosti. Když se firmy dokáží financovat prodejem vlastních dluhopisů, my to dokážeme také!”

A tak se i stalo. Vláda si začala půjčovat peníze od ostatních a fungovalo to docela dobře. Alespoň po jistou dobu.

  • Hledá se “stoleček, prostři se!” (Značka: spěchá!)

Jak čas plynul, štafetu moci na ostrově si vyměnilo pár dalších vlád. Liberálové, konzervativci, národovci, velké pravo-levé koalice. No všechny spojovala jedna věc a tou byla snaha odvděčit se svým voličům a sponzorům přes veřejné výdaje a zákonné výhody. Některé politické síly to dělaly méně nápadně, jiné více. V každém případě, podobně jak příjmy z daní jednou začaly upadat, tak i dluhopisová studna začala v náporu veřejných výdajů vysychat. Stále více lidí a firem totiž přestávalo vládě důvěřovat v schopnost vrátit půjčené peníze.Věřitelé ve snaze kompenzovat toto riziko, začali od vlády chtít stále vyšší úroky.

Navíc, tím jak vznikaly nové vládní programy, se zároveň rozšiřovala skupina lidí – byrokratů, kteří tyto programy manažovali. Povznikaly různé úřady, od Úřadu pro evidenci motorových člunů, až po Úřad pro dohled nad úřady. V soukromém sektoru zase povznikalo množství profesí navázaných na stát: účetní, daňoví poradci, konzultanti, právníci, lobbisté, ministerští analytici … Tito lidé svého času navrhovali stavby, plánovali výrobu a vymýšleli zlepšováky. Lokomotiva ekonomiky se tak postupně začala měnit na gigantický vagón plný haraburdí.Ve výsledku se na ostrově vyprodukuje méně statků.

A tak, další demokraticky zvolený panovník, tentokrát “Hugo”, k této věci svolal vládu: “Zatraceně! Pokud něco nevymyslíme a lidem nezvýšíme ty příspěvky návnady, sunar, rohlíky a vlaky zdarma, tak nás voliči roznesou na kopytech!” V tom se ozve jeden z jeho kolegů: “Mám kámoše, který vlastní banku. Pokud mu nabídneme nějaké výhody, myslím, že na oplátku nám pomůže vyřešit náš problém.” Ale o tom příště.

  • Ponaučení

Stát je organizace, která má monopol na použití násilí v dané zeměpisné oblasti. Pokud nepočítáme běžné kriminálníky, stát je jediná organizace, která získává zdroje na svou činnost pomocí použití násilí. Tento způsob získávání zdrojů je v přísném protikladu s ostatními ekonomickými hráči, kteří své zdroje získávají skrz dobrovolnou výměnu zboží a služeb.

Murray Rothbard ve své eseji Anatomie státu píše:

“Je parazitní, místo přidávání k produkci, od ní odebírat. “Politické prostředky” odsávají z produkce směrem k parazitním a destruktivním jedincům a skupinám. Toto odsávání nejen snižuje produkci, ale i motivaci vyrábět více, než jen pro vlastní obživu. Z dlouhodobého hlediska zloděj ničí své živobytí oslabováním a likvidování vlastního zdroje, krátkodobě člověk jako predátor koná v protikladu s vlastní lidskou přirozeností. “

K tomu, aby se stát udržel pohromadě, je nezbytné zajistit určitou míru podpory obyvatelstva. Rothbard pokračuje:

“Každá vláda (ne jen” demokratická “) musí mít podporu většiny subjektů k tomu, aby mohla fungovat. Je třeba podotknout, že tato podpora nemusí znamenat aktivní nadšení. Může to být i pasivní rezignace, jakoby nevyhnutelně přirozený zákon. Ale podpora ve smyslu jistého akceptování zde musí být, jinak by vládnoucí menšinu mohl převážit aktivní odpor většiny veřejnosti. Protože kořistnictví má být podporováno mimo nadprodukce, skupina představující stát – byrokracie na plný úvazek, musí být spíše malá menšina v zemi, i když si může koupit spojence z významných skupin obyvatelstva. Proto hlavním úkolem vládců je vždy zajistit aktivní nebo pasivní přijetí u většiny občanů.” 

  • Jak limitovat vládní moc

Bez patřičné mentální změny obyvatel by kompletní demontáž vlády a její nahrazení “ničím”, mohla znamenat katastrofu. Mocenské vakuum se může rychle zaplnit ještě horší vládou, než která byla původně u moci. Co by se muselo v myslích lidí změnit, aby vzniklé mocenské vakuum zůstalo vakuem? Lidé musí plně respektovat přirozená práva, které se dají intuitivně “vymyslet”, aniž by byla někde napsána. Jsou to jednoduchá pravidla, které učíme už malé děti:

  • Neber lidem jejich věci.
  • Nedělej ostatním zle.
  • Nedělej jim to, co nechceš aby činili tobě. 

[ad#clanek-respo]

Většina lidí sice tato pravidla respektuje ve vztahu ke svým sousedům, nebo k rodině, ale už mají problém tato pravidla aplikovat směrem k širší společnosti. Když člověk platí daň, považuje to za nutnou nepříjemnost a ne za kriminální akt konaný vůči němu. Když člověk pobírá sociální dávky, cítí že si je zaslouží a ignoruje fakt, že tyto prostředky musely být nejprve někomu násilím ukradené formou daní. Když vláda schválí nějaké kvóty, množství lidí to s nadšením přivítá a lidé si už méně uvědomují, že se jedná o kriminální akt vůči jisté skupině lidí. Pokud se změní uvažování lidí v podobných otázkách, vytvoří se podhoubí na udržitelné okleštění vládní moci.

ZDROJ: Ondrej Turis

Doporučené materiály: Příběh vašeho zotročení (Stefan Molyneux – video s SK titulky) Mám právo vás okrást! (Larken Rose – video s SK titulky) Anatomie státu (Murray Rothbard – esej)

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (9 votes, average: 4,56 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky