27.7.2013
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Ekonomické a právní základy svobodné společnosti

Sdílejte článek:

OD: RICHARD EPSTEIN 27|05|2013

Jakákoliv snaha o vytvoření svobodné společnosti vyžaduje vzájemné působení dvou dominantních principů klasického liberálního myšlení: vládu zákona (rule of law) a instituci soukromého vlastnictví, které nachází oporu v institucích lidské společnosti. Jak tyto principy spolu souvisí?

 

[ad#hornisiroka]

 

Obecně se soudí, že vláda zákona a soukromé vlastnictví jsou jedno a totéž a že jediné klasické právní stanovisko je totožné s vládou zákona. Myslím si, že je to omyl. Existuje úzké propojení mezi klasickým liberálním tvrzením a vládou zákona, ale to spojení není nezbytné. Je dáno spíše zkušeností.

 

Vláda zákona je starověký koncept, který předchází vzniku moderní demokracie a rozvoji svobodných trhů. Ve své původní podobě je to snaha o kontrolu moci monarchů, která by jinak byla absolutní. Tam, kde nejsou žádné jiné instituty, použití dohody je možná ten nejlepší způsob jak omezit královskou moc. Takže všechny prvky vlády zákona jsou namířeny na vytvoření limitů arbitrární moci ve státě. Jejich nejlepší seznam se nachází v knize Lona Fullera Morality of Law (Morálka práva), kde autor jmenuje osm rysů.

 

V první řadě jsou to pravidla, aby nedocházelo arbitrárním rozhodnutím jednotlivců. Nepřítelem v této situaci je ad hoc rozhodování. Jejich údajnou výhodou je, že dovolují dobrým panovníkem “ušít” řešení na specifika případu. Nebezpečným důsledkem je, že zlí vladaři tak nejsou předmětem žádných reálných omezení.

 

Druhým z rysů vlády zákona je zveřejnění daného pravidla. Zveřejnění není možné, pokud neexistuje pravidlo. No pokud je jednou zveřejněno, občané nebo subjekty vědí, jak se v daném případě chovat a vládce by se ocitl v nepříjemné situaci, pokud by se od pravidla odklonil. Na straně jednotlivce zde existuje větší svoboda a menší nebezpečí zneužití ze strany státu.

 

Dalším rysem je zabránění nejasné a nesrozumitelné legislativě. Nesrozumitelnost snižuje možnost dodržení pravidel ze strany občana a zvyšuje riziko nevypočitatelného použití. Čtvrtým rysem je zamezení retroaktivity, neboť ta dostává lidi do bezvýchodné situace, kdy jsou pravidla změněné po tom, jak je činnost provedena.

 

Účelem vyvarování se rozporům v právu je vytvoření souladu mezi normou a chováním. Nesplnitelné požadavky vytvářejí situaci, kdy je opatrnost veřejnosti na nejvyšším bodě, kdy se rozhoduje o tom, koho trest mine a koho ne. Nestabilní legislativa je dalším z rizik, protože pokud se mění, máme zde stejné nebezpečí. Skluz mezi formulací a provedením má stejné vyhlídky.

 

Uvědomme si, že všechny tyto rysy jsou nezávislé na obsahu zákona a z tohoto důvodu je vláda zákona obecně preferována. Zároveň to vysvětluje, proč se tomu vládci snaží za každou cenu vyhnout. Mají totiž rádi vlastní úsudek v co největším množství případů. Vláda zákona je však také konzistentní s tvrdými pravidly, které mnohé činnosti učiní nelegálními. Jak tedy posílit vládu zákona přidáním nějakého obsahu?

 

 

Tady je to místo, kde přichází soukromé vlastnictví jako klíčový institut. V první řadě musíme vědět, co tento systém znamená. První prvek soukromého vlastnictví je pravidlo nabytí, které znamená, že ty věci, které jsou přístupné soukromému vlastnictví, patří prvnímu nabyvateli. Co daná osoba dostává? Je to právo výhradního vlastnictví, užívání a dispozice.

 

Tento soubor práv je potřebný pro chod tržních systémů. Výhradní vlastnictví znamená, že víme, kdo co vlastní a tedy kdo může věc prodat a zacházet s ní. Redukuje to transakční náklady pro jakékoliv a všechny budoucí způsoby rozvoje, ať už pro použití, výměnu nebo obojí zároveň. Podstatné vlastnosti systému jsou, že každý má povinnost zdržet se používání nebo vstupu na majetek jiného.

 

Když už je tato sféra prostoru pro majetek vytvořena, práva užívání jsou mocná. Schopnost zacházet s majetkem nám následně dovoluje jednotlivé smlouvy s určenými jednotlivci, které umožňují příjmy z obchodu. Pokud je systém naolejovaný dobrými instituty (smlouvy, registry), transakce mohou nabrat rychlost.

 

Uvědomme si, že všechny prvky tohoto systému jsou ve shodě s vládou zákona. Neexistuje zde žádné ad hoc rozhodnutí. Obecná pravidla zdržení se jednání jsou jednoduchá. Fungují pro velké i malé komunity, pro bohaté i chudé. Neexistuje zde žádná nepotřebná nesrozumitelnost a ani retroaktivita. Komplexnost, nemožnost a rozpory jsou na jedné straně. Spojení mezi vládou zákona a soukromým vlastnictvím nám tedy umožňuje ztotožnění požadavků s instituty.

 

V tomto systému jsou selhání, selhání reálného trhu. Určité externí omezení je nutné, proto přichází druhá část systému soukromého vlastnictví na pomoc. Výsadní právo, právo sebrat (a regulovat), pokud je poskytnuta kompenzace. Tam, kde je třeba koordinované chování, ale dobrovolná spolupráce je příliš nákladná (více než pět lovců se obecně neshodne na celkových limitech), státní systém, který odebere úlovek od každého, uchovává dlouhodobě chov a ponechá na tom všechy lépe, než byli dříve . Vláda zákona je v takových případech náležitě zachována, protože úměrné rozdělení státního zásahu omezuje vlastní rozhodování a upřednostňování. Celkový systém tedy produkuje prospěch, ze kterého mohou mít užitek všichni.

 

Administrativní stát funguje jiným způsobem. Všechny státy mají správu. Jsou vedeny seznamy voličů, řidičů s oprávněním, vlastníků nemovitostí a podobně. Dělají se testy a kvalifikace. S malým prostorem pro volnost rozhodování. Je tu právo určit, kdo dostane co prostřednictvím centrálního rozdělování, což vytváří problém. Komunity, které si myslí, že vědí víc než trhy, stanoví komplikované rozhodování, aby se určilo, kdo dostane co, ale nejsou schopny udělat rozumné řešení a rozhodnutí. Chování se stává nekonzistentním a ad hoc, pravidla se vždy mění, zpětně odchylky jsou časté. A vláda zákona trpí.

 

Totéž se může přihodit i v systému užívání pozemků, kde možnost postavit a zbourat cokoliv je předmětem státního souhlasu, který sleduje více než jen to, zda je zde nějaké porušení práva, které je třeba řešit. Stejné je to s ad hoc procesy s nákladnými soudními rozhodnutími a velkými množstvími rozhodnutí veřejnosti, které to přináší. Není to tak, že by zde byla svoboda pro všechny jako v nějakém anarchistických státě.

 

Existuje tu však jistý stupeň volnosti uvážení, které na jedné straně ztěžuje jakékoliv aktivity občanů a na straně druhé často umožňuje svévolnou a zneužívající aktivitu vlády. Selhávání vlády zákona vychází z neurčité povahy vlastnických práv ve veřejném prostoru. Neznám žádný krátkodobý lék, který dokáže vyléčit tento problém.

 

[ad#velkadolni]

 

ZDROJ: Richard Epstein (Profesor práva, Chicagská univerzita)

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky