Dnešní liberalismus je socialismus (1)

V průběhu 20. století až dodneška se stal z klasického liberalismu politický protipól. Kde klasický liberalismus hlásá tři základní práva — na život a svobodu a sledování osobního štěstí —, moderní liberalismus jich hlásá desítky. Rozšiřování stručného okruhu lidských a občanských práv vedlo k expanzi práv sociálních na úkor ekonomické svobody. Dnes má označení „liberál“ jen málo společného s původním klasickým liberalismem.

Encyclopaedia Britannica definuje liberalismus následovně: „Liberalismus je politická doktrína, která považuje za centrální problém politiky ochranu a rozšiřování svobody jednotlivce. Liberálové typicky věří, že vláda je nutná pro ochranu jednotlivců před poškozením jejich zájmů jinými, ale rovněž uznávají, že vláda samotná představuje hrozbu svobodě.“

A pokračuje: „Jak to vyjádřil Thomas Paine, polemický autor z doby americké revoluce, ve spisu Common Sense (Zdravý rozum, 1776), vláda je ‚nutné zlo‘. Zákony, soudci a policie jsou potřební pro zabezpečení života a svobody jednotlivce, ale jejich donucovací síla se může obrátit proti němu. Vzniká problém, jak navrhnout systém, který vládě poskytne moc nutnou pro ochranu individuálních svobod, ale zároveň zamezí možnosti, aby vláda zneužila tuto moc.“

Tolik angloamerický filozof Thomas Paine z roku 1776. Posuneme-li se v čase do roku 2019, zjistíme, že starý problém — jak omezit zneužití vládní moci — nezmizel. Naopak, je dnes palčivější než kdykoli v historii. Nikdy dříve neměly vlády tolik moci, finanční, regulační, stejně jako možnosti sledovat a trestat. Dnešní vláda může mít dokonalý přehled o vaší činnosti, názorech, financích a pohybu. Každý váš krok, každá finanční transakce zanechává elektronickou stopu, která je dohledatelná a potenciálně postižitelná nebo alespoň zdanitelná.

Deklarace nezávislosti

Technika poskytla vládám mocnou sílu, jejíž zneužití je snadné. A nejde jen o techniku. I kdybychom zcela opomněli tuto stránku společenského vývoje, je tu jiný faktor, který určoval směr vývoje liberalismu po druhé světové válce a je dnes dominantní — rozšiřování práv. Vrátíme-li se do doby americké revoluce, nelze pominout zásadní dokument, jímž je Deklarace nezávislosti vyhlášená ve stejném roce, kdy byl publikován Painův Zdravý rozum.

Její preambule obsahuje základní myšlenku lidských a občanských práv, úhelný kámen liberalismu: „Považujeme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“

Právo na život a svobodu není třeba komentovat. Za zmínku stojí, proč autoři deklarace zahrnuli mezi základní trojici práv sledování osobního štěstí (v originále „Pursuit of Happiness“). Je triviálním faktem, že lidské štěstí může být natolik rozmanité, že se tento pojem jako celek vzpírá definici. Štěstí rovněž nelze nijak garantovat. Žádná vláda nemůže tudíž zaručit štěstí pro všechny. Co je štěstím pro jednoho, může být pro jiného utrpením.

Právo na hledání štěstí zároveň znamená, že s liberalismem musí být spojena i jistá majetková nerovnost, protože při hledání štěstí nemá každý na mysli jen jeho materiální stránku — a kromě toho, ne každý uspěje. Právo na prosperitu nelze prakticky prosadit. Proč ale mezi původní tři základní práva nebylo třeba zahrnuto právo na bezplatné školství, zdravotnictví, sociální podporu ve stáří nebo právo na bydlení? Nejsou tato práva mnohem praktičtější než poněkud abstraktní právo na sledování osobního štěstí?

Role státu

Zde se dostáváme k dilematu role státu v liberální společnosti. Stát, který neohrožuje svobodu svých občanů, může mít jen omezenou moc, prostředky a úkoly. Mezi tyto úkoly patří zabezpečení vlády zákona a starost o bezpečnost vnitřní i vnější. Jakmile stát začne plnit další úkoly, převezme na sebe více moci a zajistí si více prostředků, přestává být státem liberálním a stává se něčím jiným, co s liberalismem nemá nic společného. Liberální ekonomický řád, který respektuje svobodu jednotlivce, z podstaty věci nemůže minimalizovat příjmové a majetkové rozdíly státními zásahy.

Původní trojice základních práv neklade žádné nároky na státní rozpočet nebo aparát. Práva na život, svobodu a hledání štěstí jsou zdarma. Nevyžadují žádné úřady, dotace, dozorčí nebo regulační aparát. Ve státě, který plní své tři základní funkce, existují automaticky a zdarma. Liberalismus lze ale charakterizovat ještě jinak.

V liberálním státě je občan majitelem suverenity. Moc státu je od ní pouze odvozená. Jakékoli příkazy a zákazy státem jsou legitimní, pouze pokud vláda, zákonodárné orgány a celý státní aparát fungují se souhlasem občanů. Ústava zde není proto, aby „garantovala práva“, protože ta jsou daná vyšší mocí a o jejich legitimitě není sporu, ale proto, aby omezovala moc státu — aby nebylo možné, že si stát uzurpuje více moci, než je nutné pro zabezpečení vnitřní i vnější bezpečnosti a jeho dalších základních funkcí.

Dům a jeho majitel

Liberální společnost lze přirovnat k domu, který vlastní jeho obyvatelé. Ti si volí své orgány, mohou vybírat dodavatele služeb pro chod a údržbu domu a jsou povinni respektovat dohodnutý řád, ale konečné slovo — suverenita — patří jim. Mohou zvolit jiné personální obsazení orgánů a změnit dodavatele služeb.

Protipólem liberálního pojetí ústavy je nájemní dům. Majitel může stanovit výši nájemného a poplatků dle své vůle, stejně jako vybírat dodavatele služeb nebo čehokoli jiného. Může poskytnout nájemníkům výhody, ty však může i zrušit. Může, ale nemusí se s nimi radit o svých rozhodnutích. Majiteli náleží moc disponovat majetkem, nikoli nájemníkům.

Analogicky je občan neliberálního státu odkázán na benevolenci vládců a jejich úředníků. Ústava neliberálního státu může dávat občanům značné výsady, ale jsou obvykle buď čistě papírové (venezuelská ústava garantuje svým občanům celkem 81 práv, přičemž v textu dané kapitoly se přídavné jméno „sociální“ vyskytuje 39krát), nebo vykoupené ztrátou prvních tří občanských práv definovaných v roce 1776. Vzpomeňme na právo na práci nebo na bezplatné zdravotnictví v bývalých socialistických zemích východní Evropy.

Samozřejmě, málokterá analogie je dokonalá. Obyvatel nájemního domu nemívá problém se přestěhovat, pokud si majitel domu klade nesnesitelné podmínky. Emigrace z neliberálního státu bývá mnohem obtížnější.

Ovlivňování myšlení

Veškerá ekonomická a sociální práva jsou nákladná a vyžadují, aby stát měl mnohem větší moc, než je nutná pro zabezpečení základních funkcí. Relativně nejlevnější (a nejtradičnější) je právo na vzdělání. Stalo se natolik samozřejmým, že o něm dnes téměř nikdo nepochybuje. Zejména bezplatné základní vzdělání — ačkoli fakt, že například v Česku diskuse o školném na vysokých školách nikam nepokročila, ukazuje, jak silně je toto právo ukotveno v povědomí veřejnosti.

Právo na vzdělání ovšem těsně hraničí s povinnou školní docházkou, odkud je jen krůček k ideologizaci školství a k šíření státní propagandy. Ti z nás, kdo zažili totalitní školství, mají v paměti jeho ideologizaci počínaje kreslením parníku Aurora ve školce a konče vysokoškolskou státní zkouškou z marxismu-leninismu.

Ve svobodné společnosti tento tupý způsob ovlivňování myšlení neexistuje, ale stále je prostor pro subtilnější varianty ideologického formování dětí. Chtě nechtě, každá vláda a každý ministr školství promítá do své agendy konkrétní politické cíle, jež pak ovlivňují myšlení absolventů škol všech stupňů.

Sociální programy

Mezi nejvýznamnější odchylky moderních demokracií od původního principu liberalismu patří sociální programy, v první řadě průběžný penzijní systém. Sociální výdaje všeho druhu dnes tvoří lví podíl na veřejných výdajích, který dávno zastínil tři původní úkoly klasického liberálního státu. Lze namítnout, že tyto výdajové programy demokraticky schválily parlamenty zemí, a vlády tedy postupují v souladu s vůlí ovládaných.

Žádná česká politická strana, která chce mít alespoň teoretickou šanci na zastoupení v parlamentu, nemá v programu zrušení průběžně placených penzí. Občané jsou na tento systém zvyklí, počítají s ním a v drtivé většině si nepřejí jeho zrušení, dokonce ani významnější penzijní reformu. Nic na tom nemění fakt, že tento systém je v zásadě nespravedlivý, a dokonce, přísně vzato, neústavní.

Něco podobného by bylo možné tvrdit i o státem financovaném zdravotnictví. V Británii, která je společně s USA kolébkou liberalismu, je absolutně mimo diskusi uvažovat o zrušení Národní zdravotní služby (NHS). Konsenzus panuje na levici i na pravici. Lidé nechtějí svobodu výběru lékaře, zdravotní pojišťovny, způsobu léčení. Chtějí mít co nejméně starostí, a především nechtějí platit žádné účty. (Otázku kvality zdravotnictví veřejné služby ve srovnání se soukromými systémy vynechám — jde o předmět desítky let trvajících polemik bez zřejmého konce.)

Státem financované programy sociálních práv ale mají druhou stranu mince — právo jednoho vytváří povinnost jiného ho financovat. Některé státy se dostaly do situace, kdy míra přerozdělování přesáhla 40 procent hrubého domácího produktu (v některých případech dokonce více než polovinu). Lze stát konfiskující takový podíl příjmů ještě považovat za liberální? Je například Francie, jež vybírá 46,2 procenta svého HDP na daních (statistika za rok 2017) a vydává ještě více (56,4 procenta HDP), liberální demokracií? Nebo jde o poloviční demokracii?

A když jsme u deficitu veřejných rozpočtů a dluhů, lze stát, jehož dluh v mírové době sahá ke 100 procentům HDP, stále považovat za liberální? Anebo již jde o diktaturu většiny, která v zájmu svého blahobytu nespravedlivě utiskuje ekonomicky aktivnější menšinu?

Autor: Kohout Pavel