Dezinformace, zdravý rozum a volby

Nejsem historik, tak si dovolím laickou zkratku. Kolik let jsme žili ve svobodném státě za poslední čtyři století? Od bitvy na Bílé Hoře 8. listopadu 1620 resp. popravy 27 českých pánů 21. června 1621 si Češi vládli sami cca 20 let od konce roku 1918 do roku 1938, pak dva a půl roku po druhé světové válce a 14,5 roku od konce roku 1989 do vstupu do EU. Nebo to bylo 20 let do ratifikace Lisabonské smlouvy v roce 2009? Tedy kolem 40 let, přibližně deset procent doby.

Současnému stavu odpovídá i volební nabídka. V devadesátých letech jsme měli na výběr mezi pravicovou ODS a levicovou ČSSD, které doplňovaly středové a okrajové strany. Tehdy ještě byli politici, kteří měli vizi, byli ochotni ji prosazovat, a někteří ji i prosadili.

Dnešní volba je probruselská “Národní fronta” hájící zájmy EU a její globalistické progresívní ideologie v českém protektorátu. Všichni ostatní jsou zesměšňováni a mainstreamovými médii, zejména tzv. veřejnoprávními, ostrakizováni. Navíc za naše koncesionářské poplatky, výpalné, které musíme povinně odvádět. Chceme více direktiv z bruselské říše? Chceme neomarxistickou cenzuru v hávu politické korektnosti?

Studenty školí politické neziskovky dotované z veřejných rozpočtů, tedy z našich daní. Skeptická starší generace, která vidí paralelu s obdobím nástupu komunistů po 2. světové válce, prý podléhá dezinformacím, a vyškolení progresivisté jí mají vysvětlit, co je správné. Jen někdo, kdo minulý režim nezažil, může generaci “Husákových dětí” a dnešních seniorů nálepkovat jako proruské agenty nebo považovat za ovlivněné kremelskou propagandou.

Ve světě marketingových iluzí a lobbistů sledujících vlastní zájmy je těžké prosadit rozumnou myšlenku bez podpory mediálního světa. Ekonomové vycházejí z premisy, že se lidé chovají racionálně a chtějí maximalizovat svůj užitek, přičemž nehodnotí, co kdo považuje za užitečné. I volby jsou otázkou nabídky a poptávky. Občan, v tomto případě ne spotřebitel, ale volič, má své platidlo, volební hlas. Každý má právě jeden. Je racionální jít volit? Jaká je pravděpodobnost, že právě náš hlas rozhodne volby? Tak se ptá jednotlivec na mikroúrovni. Z makropohledu vypadá racionalita jinak. Právě proto, že máme každý z nás jen jeden hlas, měl by ho každý uplatnit tak, aby mu volba přinesla co největší užitek. Volit nejmenší zlo pořád znamená volit zlo. Nenechme se ovlivnit milým úsměvem, hezkýma očima, slibem “třiceti stříbrných” ani agenturami, majícími patent na veřejné mínění, nebo lobbisty z veřejnoprávních médií a jejich selektivním výběrem, čí hlasy k nám pustí. Je na nás, jestli zvolíme momentální cíl nebo dlouhodobý zájem naší společnosti.

I politik je člověk. Maximalizací zisku politika ale nejsou úplatky, jak by někoho mohlo napadnout, nýbrž počet hlasů, který povede ke zvolení. Proto by se měl politik chovat tak, aby během svého volebního období byl vnímán svými voliči jako užitečný. Zvažujme pečlivě, kteří politici nám byli respektive budou užiteční a zaslouží si náš hlas.

Chci žít ve svobodné zemi, kde všichni mají stejná práva a povinnosti, která si rozhoduje o svých zákonech a své měně, udržuje přátelské, ale rovnoprávné vztahy se svými sousedy a partnery, která respektuje úspěšné a nechá jim prostor, která zároveň pomůže svým slabým a znevýhodněným, ale nenechá se nikým vydírat. Volme svět, ve kterém chceme žít my. Je to tajná volba. Nikomu se nemusíme zpovídat.