19.10.2023
Kategorie: Exklusivně pro PP, Ze světa

Co se peče v Pekingu ?

Sdílejte článek:

LUBOMÍR VYLÍČIL

V Číně se právě v těchto dnech koná třetí Belt and Road Forum. Setkání zemí a organizací, podílejících se nějakým způsobem na čínské iniciativě Pásu a Stezky. Do Pekingu se na tuto událost sjelo zhruba tisíc delegátů ze 150 zemí světa a 30 mezinárodních organizací. Ale přesto je z našich médií cítit jakýsi chladný nezájem…

No ano, jasně, je to sraz konkurenčního modelu globalizace. Soupeřícího s tím naším, tedy pardon, Americkým. Zástupci Západu proto tuhle akci demonstrativně vynechali (s jedinou, maďarskou vyjímkou). Nicméně podíváme-li se objektivně na počet účastnických států, jedná se, málo marné, o většinu světa.

Iniciativa Belt and Road vznikla právě před deseti lety. Nejde, přirozeně, o žádnou charitu, nebo nezištné dobráctví. Čína horečným tempem buduje dopravní tepny napříč kontinenty, staví v účastnických zemích infrastrukturu a kupuje přístavy na nejrůznějších pobřežích (například v Řecku ji prakticky patří Pireus). To sice dává místním lidem práci, usnadňuje obchodní výměnu, zlepšuje cestování i kvalitu života, ale… vede k zadlužování meších států a k prohlubování jejich závislosti na Číně.

Ale zpět k pekingskému fóru. V pozici nejváženějšího hosta je navštívil i president Ruska, Vladimír Putin. Pochválil Číňany, jak dobře to vedou a pak pohovořil o svém podílu na Belt and Road, tedy jak on pojal zlepšování podmínek pro výměnu zboží. Pochválil se za pokrok prací na výstavbě železničních tratí ze střední Sibiře na jih do Číny, Mongolska a k přístavům Indického a Tichého oceánu, což se šéfovi akce, Si tin Pchingovi, jistě líbilo. Sibiřské dřevo a rudy ještě rychleji k čínským zákazníkům, to podle čínského císaře nemůže mít chybu.

Pak se ovšem zmínil o jiném projektu, na opačném konci své veliké země. “V evropské části Ruska budujeme mezinárodní severojižní koridor. Spojuje ruské přístavy v Baltském moři a Arktidě s přístavy na pobřeží Perského zálivu a Indického oceánu po celé trase od našeho severního města.” To už ovšem nezní čínským uším tak libě. Samostatné, nebo snad dokonce svévolné propojování jihu a severu, mimo plánované trasy Pekingu. A navíc mimo jeho dosah! Paradoxem je, že stejně jako čínský císař, to pravděpodobně stejně nese i Velký bílý otec z Washingtonu. Byť se tváří, že se do Pekingu ani nedívá. Protože na propojení jihu a severu měl také své, evropské plány (V 9, Trojmoří a tak).

Vladimír Putin se tedy i v Pekingu projevil jako solidní, vážený a důvěryhodný spojenec, který si ovšem některé věci dělá po svém. A nenechá si do toho kecat. Vůbec od nikoho. Ostatně s jedním podobným (byť v hodně menším provedení) se tady, v Pekingu, hned na úvod sešel. S Viktorem Orbánem.

Orbán, enfant terrible evropské politiky, vyrazil do Pekingu jako jediný státník z tak zvaného Západu. A neostýchal se tam jednat jak s Číňany, tak s Rusy. Jeho rozhovor s Putinem proběhl zhruba tak, jak se to v diplomacii dříve dělalo. Dokud byl svět ještě normální. Oba státníci neskrývali, že mají na mnohé věci odlišné názory. Nicméně se shodli, že tento fakt by jim neměl bránit ve vzájemně výhodné spolupráci. Pochválili si „silné kulturní vazby” svých zemí a pak už se věnovali věcem oboustranně užitečným. Tedy kšeftu. Podle Orbánova tiskového šéfa, Bertalana Havasiho, byla řeč o dodávkách plynu a ropy a o otázkách jaderné energie. Z čehož lze usoudit, že Maďar se ani příští zimy bát nemusí.

Obratné politické manévrování obou státníků na pekingském fóru je čerstvým důkazem, že má-li politik upřímně na mysli zájmy svého lidu (a za zády jeho podporu), lze jednat velice volně a kreativně. I ve vztahu se silnějším, nevstřícným partnerem. A dělat věci po svém.

S touto Putinovou zásadou, dělat věci po svém a překvapovat své partnery, možná souvisí i nenovější zpráva z Ruska. Policie tam včera vyslýchala jistého Surkova. Za článek, který se hrubě odchyloval od schválené kremelské línie. Surkov v něm tvrdil, že až skončí ukrajinská válka, dojde ke sblížení Ruska s USA a Evropou. Že tak, jako existuje „globální jih”, by se měla vytvořit jeho protiváha, „globální sever”. A že Rusko, USA a Evropa jsou společný sociokulturní prostor.

Není to až taková pitomost, jak by se mohlo zdát z pohledu našich protiruských médií. Rusko už jednou Západu ruku podávalo. Okolo roku 2000 měl Putin eminentní zájem o vstup do NATO. Ale byl s výsměchem odmítnut. Západ (USA) měl jiné úmysly. Rozvrátit Rusko, rozdělit je na bezvýznamné státečky a pak vysát. Suroviny, know-how, lidský potenciál… Teď, na východě Ukrajiny, zrovna dohořívají poslední trosky téhle koncepce.

Otřese-li ukrajinská prohra Západem dostatečně, mohly by následné politické změny oné Surkovově koncepci nahrávat. Stávající elity budou delegitimizovány (tolik peněz, sil, propagandy, obětí a tak se do té Ukrajiny nainvestovalo, a teď nic). Budou znemožněny i se svou proticivilizační agendou (gender, Green deal, multikulti), která přinesla národům Evropy jen bídu, problémy a nebezpečí. Pak by se noví politici mohli shodnout při nejmenším na tom, že máme, jako Evropané, s Ruskem více společného, než například s civilizačním okruhem čínským či muslimským.

Možná je ta Surkovova teorie jen fantasmagorií jednoho človíčka. Jenže… tenhleten Surkov je bývalý Putinův hlavní stratég. V letech 1999 až 2011 působil jako první zástupce šéfa kremelské administrativy, poté úřadovat ve vládě a později povýšil do Kremlu, na místo poradce prezidenta. V případě takové osoby se člověku může vynořit v mysli jeden známý epigram Karla Havlíčka Borovského: „Za pravdu je různá sazba, někdy pomník, jindy vazba. Kdo ji řekne dřív než včas, tomu pravda zláme vaz.

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (10 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
26 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)