2.1.2016
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Co nás čeká v roce 2016 pod vlajícími prapory globální zelenorudé internacionály?

Sdílejte článek:

JAN NEUMAN 04|01|2016

S příchodem nového roku je čas nejen na novoroční předsevzetí, ale i čas na bilancování. Co podstatného, jenž se událo v roce 2015, se nás dotýká jak bezpečnostně tak i ekonomicky?

V první řadě máme možnost sledovat ústup hegemona v mezinárodních vztazích. Tato událost se obvykle zažije jednou za generaci a toto období patří k nejproblematičtějším, často je provázeno konflikty a rozpady paktů, na hegemona navázaných.  Ano, Spojené státy americké po rozpadu bipolárního světa byly bezesporu světovým hegemonem dle všech měřítek a to co nyní můžeme sledovat je postupné vyklízení této pozice, které začalo nástupem Obamovy administrativy.

[ad#clanek-respo]

Ačkoliv jsou USA bezesporu stále supervelmocí č. 1, tak rok 2015 bude v historii znamenat téměř úplné vyklizení problematické oblasti blízkého a středního východu i obrovský úpadek vlivu USA celosvětově. Co je tím důvodem je otázka pro znalce vnitřní americké politiky, ale mimo určitého vyčerpání a ekonomických problémů je za tím dle mého názoru i notná dávka naivity a neznalosti administrativy prvního černošského prezidenta USA, což charakterizuje hodnocení od několika amerických politologů: „Amerika má konečně evropského prezidenta … a to je to nejhorší co jí mohlo potkat“.

Jak už to v historii bývá, na uvolněné místo se cpou ihned další zájemci a tak vidíme, jak se příležitosti chytil ruský prezident Putin a téměř zadarmo, za pomoci Iránu a Sýrie, nahradil americký vliv ve velké části blízkého východu a dále pokračuje v expanzi. Vidíme též obrovský nárůst ambicí Turecka, které chce evidentně „opět“ aspirovat na vůdčí mocnost islámského světa, ale tyto ambice nejsou zatím opřeny zejména o vlastní sílu, jak bylo vidět v případě sestřelení ruského bombardéru, kdy si Turecko náhle rychle vzpomnělo, že je vlastně členem NATO a ihned žádalo o projevy solidarity a podpory.

A byť Čína též zaznamenala ekonomické zpomalení pokračuje nadále v modernizaci nejen průmyslu ale i armády a v současnosti je spolu s USA jedinou mocností, která provozuje stíhací letouny 5té generace. Čínská ekonomika „asijského tvrdého kapitalismu“ v centralizovaném politickém prostředí se ukazuje jako stále velice silná, byť žádný strom neroste do nebe, jak můžeme vidět v případě Japonska, které si to samé zažilo před několika desetiletími a nyní je to sice vyspělá, ale v podstatě ekonomika v krizi.

Skutečnost, že stejně jako slunce vychází na východě a zapadá na západě tak jakýkoliv socialismus vždy nevyhnutelně skončí krachem a nuzotou si vyzkoušela téměř celá jižní Amerika, kde zažíváme krach všech pokusů o jihoamerické verze socialismu a marxismu. To je zejména vidět na případu Venezuely, kde nastal pád z jedné nejbohatší země regionu na tu téměř nejchudší a to i přes obrovské zásoby ropy. Co je třeba ale kvitovat, je politická úroveň jižní Ameriky, neboť změny od centralizovaných až totalitárních levicových režimů zpět k tržnímu hospodářství a pravicovým vládám probíhá (zatím) bez velkého násilí a bojů, což je nevídané.

Výše uvedeného pravidla si však nevšímají vrcholní politici Evropské unie, zde se kráčí ke světlým barevným zítřkům pod vlajícími prapory zelenorudé internacionály a plánuje se směrnice, že slunce bude rozkazem vycházet na západě a zapadat na východě. Jak napsal britský intelektuál profesor Anthony Glees, Evropě vládnou „hipíci“ nerespektující pravidla a její politiku dle (nejen) jeho názoru ovládají jen emoce a snaha působit líbivě. Někdo však tvrdí, že vše je „cílený“ plán kohosi, snad iluminátů na vytvoření Nového světového pořádku a vše je organizováno tu židy, tu Putinem a tuhle Obamou. Abych pravdu řekl, byl bych šťastný, kdyby to vše někdo organizoval, to by totiž znamenalo, že někde je nějaká vyšší inteligence, která to dokáže.  Bohužel si vždy vzpomenu na slavný citát největšího švédského státníka a diplomata doby třicetileté války hraběte Axela Oxenstierna af Södermöre, když se snažil podpořit svého syna Johana, který vyjádřil své obavy, zda zvládne náročný diplomatický úkol během vyjednávání o Westfálském míru: „An nescis, mi fili, quantilla prudentia mundus regatur?“ („Víš můj synu, jak malým rozumem je řízen tento svět?“).

Evropská Unie je v krizi a ta má svůj důvod. V prvé řadě je to personální “kvalita” v orgánech Unie, dlouhou dobu bylo delegování osob politickými stranami členských zemí podceňováno, do Europarlamentu byli odsouváni nepohodlní lidé, aby nemohli ovlivňovat domácí stranickou scénu, či se na kandidátky dávali osoby za odměnu či jako trafiky zasloužilým, ale nepotřebným členům – tak to fungovalo a funguje nejen u nás ale ve všech zemích EU. Tím se stalo to, že úroveň zastoupení členských států v EU má intelektuálně maximálně na to, aby zakazovali žárovky, silnější vysavače či s rozzářenými očima sdělovali tisku, že chystají tak záslužné nařízení jako jsou přebalovací pulty na pánských záchodcích v hospodách a barech. 

Dalším a hlavním problémem je demokratický deficit orgánů EU a jejich nejasné pravomoci – tzv. subsidiarita je hezká na papíře, ale ve skutečnosti nikdo neví, kde končí. Nedemokratičnost orgánů EU umožnila, aby si v podstatě celou Evropu zprivatizovala ideologická skupina západoevropských kariérních politiků, kteří jsou zcela odtrženi od reality a vyznávají styl centralizované distribuce dobra za každou cenu. Mezi nimi jsou maoisté, neomarxisté, zelení socialisté apod., ale hlavně jsou to nikdy reálně pracující pokrytečtí technologové moci, kteří jediné co zvládají je dělat to, co si myslí, že je udělá lepší v očích médií. Nejedná se již ani o populismus ale o nový jev, kdy nejdůležitější není, co chtějí lidé, ale to co chtějí média.

Tato vrstva „vládců“ EU sice navenek tvrdí, že ty jejich hodnoty jsou hodnoty Evropy a kdo je nezastává, je minimálně nacista, ale ve své podstatě oni zničili veškeré ty opravdu základní hodnoty, na kterých byla EU postavena: volný a neomezovaný obchod, pohyb osob, zboží služeb a kapitálu. Původní idea EU byla, že státy které spolu obchodují mezi sebou neválčí  – o spáse celého světa tam nebylo ani slovo. Pokud nyní velká část vedení EU má pocit, že jejich cílem je záchrana světa a všeobjímající dobro, měli si založit církev a nikoliv pracovat v orgánech EU. Tam se mají řešit věci ekonomické spolupráce a bezpečnosti a nikoliv kdo, s jakými pohlavními orgány, má být ve správních radách soukromých společností. EU je před rozpadem a i příliv migrantů je jen důsledek neschopnosti řešit ty opravdu fundamentální problémy, místo páchání dobra za každou cenu.

Problém všech „naivních“ ideologií dobra, jako je socialismus, komunismus, ale i současného evropského zeleného neomarxismu je, že jsou závislé na „sociálním inženýringu“ – tedy násilném předělání člověka, aby se nechoval jako minulých 40 tisíc let, ale aby se převychoval dle „moderní“ ideologie. Tedy aby muž nebyl mužem, žena aby se nechovala jako žena, aby člověk nebyl sobecký, nechtěl nejdříve prosperitu a dobro pro děti své, ale hlavně pro děti cizí, aby nevěřil, že rodina je základ a aby popřel svoji přirozenost a individualitu a choval se a jednal hlavně pro zájem jakéhosi celku. Jenomže my někteří si pamatujeme, že to samé chtěli již komunisté aplikovat na nás a víme, že to nefunguje. Nemůžete člověku sebrat jeho genetickou výbavu a nahradit ji stejně jako u kukuřice firmy Monsanto. A též víme, že i když se nařídí „nekraďte“, tak ti kteří budou mít příležitost, krást budou i ze společného, neboť ani elektrošoky lidské bytosti z hlavy nevypálíte, že je lepší být bohatý nežli chudý. A proto vzniká rozpor mezi východem a západem EU, neboť ty „aseptické“ kariérní elity EU nikdy povětšinou reálný socialismus nezažili a neví, že přeprogramování člověka nemůže fungovat.

Co tedy v této konstelaci můžeme očekávat v roce 2016? Budou se nadále prohlubovat rozpory v EU, zejména kvůli problémům ekonomickým a nezvládnuté asimilaci migrantů a zde bude záležet zda se, jak v jednotlivých státech unie tak následně v samotném vedení EU, objeví realistické politické síly, které si problémy uvědomí a začnou je řešit. Pokud nedojde k „realistickému“ řešení, může se opravdu EU v podstatě ze dne na den rozpadnout na více prvků. Jediná šance jak tomu zabránit je reformovat EU tak, že opustí naivní ideologii všeobjímajícího dobra, zdemokratizuje instituce a vrátí se k základním prvkům své existence. To je svobodný ekonomický prostor bez ideologických nánosů a zajištění bezpečnosti všech evropských zemí. Byť to je trochu nereálné, neboť ještě nikdy v historii se bez pádu na samotné společenské dno nepodařilo socialistické systémy jakkoliv zreformovat, šance tady určitá je, protože je to v podstatě jediná možnost jak se vyhnout propadu do chudoby a to si vlivné ekonomické síly, které zatím výrazně nepromluvily, uvědomují.

Pokud nedojde k demokratizaci EU, tak se Evropa dříve či později roztříští na několik proudů a zde je naše budoucnost dost nejasná. Zřejmě budeme existovat v rámci nějaké skupiny států, může to být německý okruh, což by bylo ekonomicky asi nejlepší, pokud se ovšem Německo nepropadne do chaosu z důvodu nezvládnuté masové imigrace, ale též je možný vznik polské hegemonie ve střední Evropě či prostě vznikne naprostý chaos, kde bude platit výhoda lépe připraveného.

[ad#clanek-respo]

V mezinárodním měřítku bude zřejmě nadále upadat význam USA jako světového vůdce, i většina potencionálních nových prezidentů se vyjádřila víceméně k izolacionismu v mezinárodní politice. Což přináší určité znepokojení, americký izolacionismus v minulosti vždy vedl k válkám v Evropě. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že NATO stojí a padá s vůlí USA se vojensky angažovat ve světě. Pokud ta vůle vymizí, NATO jako vojenský pakt přestane víceméně existovat a na nesplnění článku 5 si eventuálně můžeme pak stěžovat akorát na služebně na Hlavním nádraží. NATO je, zdá se, již více politický pakt než obranný a v souvislosti s akcemi Turecka je třeba si klást otázku, zda jeho dny nejsou již sečteny. Opět by to měla být hlavní funkce „obrozené“ EU, aby především ona zajistila obranu území svých členů a nikoliv to jakými žárovkami kdo bude kde svítit. 

Budeme se tedy mít lépe či hůře? Jsem optimista a doufám, že stále je mnoho lidí, kteří si problémy uvědomují a chtějí je řešit a není jejich hlavním mottem vypadat hlavně jako dobromilec. Ale nelze zastírat, že možná už příští rok bude ten přelomový, volbu máme mezi větší totalitou nebo obranou našich svobod. Historie nám dává naději, po turbulentních dobách přišlo vždy období prosperity.

ZDROJ: Jan Neuman

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (11 votes, average: 4,55 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky