30.10.2017
Kategorie: Společnost

Co mě naučili Číňani

Sdílejte článek:

PETR HAMPL

Protože jsem většinu uplynulého týdne strávil v Pekingu, nahradím pravidelné glosy úvahami a postřehy. Nebudou o Číně ani o Číňanech, protože pro Evropana je extrémně obtížné porozumět čemukoliv z toho, co se v jihovýchodní Asii děje. Můžeme sledovat jednotlivé události a dávat jim evropský význam založený na předpokladu, že účastníci mají v podstatě stejnou psychiku a stejný systém hodnot jako Evropané. Ale budeme úplně mimo. Stačí připomenout polodementní snahy některých českých komentátorů aplikovat a na Čínu naše pojmy demokracie a diktatury. Ještě štěstí, že Čína má dostatečnou vojenskou sílu, aby mohla odstrašit veškeré pokusy o humanitární bombardování.

[ad#clanek-respo]

Nicméně i povrchní kontakt s jinou civilizací je užitečný k tomu, že si uvědomíme některé věci o nás samotných.

O rasismu

Když strávíte několik hodin na ulicích, kde jste jediný běloch, uvědomíte si některé věci silněji. Třeba to, že my tradiční Evropané máme ve srovnání s východoasiaty méně výkonné mozky, zato jsme větší a fyzicky silnější. Asiaté jsou lepší některých sportech, protože mají rychlejší schopnost reakce – to nejspíš opět souvisí s výkonností mozku.  Jsme méně disciplinovaní, zato kreativnější a spontánnější. Ve srovnání s Číňany máme trochu problémy s hygienou, ale naše organismy se snadněji vyrovnají s bacily. Sneseme taky více alkoholu. Bílé ženy jsou vyvinutější a obdobnou výhodu prý mají proti Číňanům a Japoncům i bílí muži. Zkrátka, když s na to podíváte pořádně… je to vlastně obdoba rozdílu mezi tradičními Evropany a černochy!

Takže jaké je to být na chvíli černochem? Vůbec nijaké. Prostě akceptujete, že patříte ke skupině, která má nějaké výhody a nějaké nevýhody. Kdybych žil v takové zemi dlouhodobě, snažil bych se zařídit život tak, abych mohl maximálně těžit z těch výhod, ale to je přece normální.

Až když přišli grázlové, co si udělali kariéru z boje proti rasismu, tak se z toho stal problém. Do té doby bylo normální, že lidé jsou různí.

Svoboda nebo bezpečí?

Rozšířená nesprávná představa říká, že si voliči rozhodují mezi svobodou a bezpečím. Bývá s tím ještě spojena představa, že zvolit svobodu na úkor bezpečí je tak nějak lepší nebo morálnější. Ve skutečnosti jsou ve hře jen druhy bezpečí, přesněji dva druhy rizik. Na jedné straně vám hrozí, že se stanete obětí zločinu, na druhé straně hrozí, že se stanete obětí státní a policejní zvůle. Pokud chcete lepší ochranu proti kriminalitě, musíte policistům a dalším státním zaměstnancům uvolnit ruce a tudíž budete čelit riziku, že svou moc zneužijí proti vám. Když je podrobíte důkladnější kontrole a omezením, nemusíte se jich tolik bát – ale zase roste hrozba běžné kriminality. Slovem „svoboda“ se v uplynulých staletích myslelo bezpečnost před zvůlí panovníka a jeho sluhů, nikoliv možnost žít v hipísácké komunitě.

Tenhle princip si znovu uvědomíte, když přijedete do Číny. Peking působí naprosto bezpečně. Nebojíte se v noci zahnout do temné uličky. Ale každých pár metrů stojí voják nebo policista. Při každém vstupu do každé budovy je prohlíženo vaše zavazadlo. Je monitorováno, jaké prohlížíte webové stránky. Sociální sítě jsou úplně zablokovány. Něco za něco. Zločinci si na vás nejspíš nepřijdou, ale nechtěl bych být na místě Číňana, na kterého si zasedne nějaký úředník.

V Evropě to dilema už dávno neřešíme. Státní aparáty totiž svou moc nepoužívají primárně k ochraně občanů, nýbrž k tomu, aby se zločincům snadněji páchaly zločiny a aby muslimské bandy mohly nerušeně řádit a atentátníci zabíjet. Víc pravomocí pro represivní složky znamená pouze častější zatýkání lidí, kteří v diskuzích vyjádřili nekorektní názory, a šikanování obětí zločinů.

O přiměřené ceně

Pokusil jsem se v Pekingu nakoupit v obchodě s orientálním smlouváním, ale musel jsem odejít. Ukázalo se, že moje mentalita je příliš západní. Pro nás je totiž normální, že abychom s někým mohli dělat obchodní transakci, musí mezi námi existovat základní míra důvěry. To znamená, že každá ze stran se může spolehnout na to, že protistrana dodrží určitá pravidla. Včetně toho, že nedotlačí obchod k ceně, která by byla nepřiměřená nebo pro toho druhého extrémně nevýhodná. 

Takže když orientální prodávající požaduje hned na začátku desetinásobek rozumné ceny, naruší tím důvěru. Na bazaru to snad akceptujeme, ale v obchodním životě na západě bychom s ním okamžitě skončili.

Připomínám tohle pravidla, protože někteří libertariáni studující teoretickou ekonomii mají za to, že cokoliv je ekonomicky uskutečnitelné, je mravné a přijatelné. Souhlasím s tím, že stát nemá regulovat ceny nebo to má dělat jen ve výjimečných případech. Ale to ještě neznamená, že je každá cena správná a morální. Zvlášť markantní je to u platů. Magnát, který vydělává miliardy a nechá své spoluobčany pracovat za 12 tisíc měsíčně, je prostě svině. I když mu to momentální ekonomické poměry dovolí.

[ad#pp-clanek-ctverec]

hampl

 

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (34 votes, average: 4,76 out of 5)
Loading...