Chilské pero aneb když se z protokolární rekvizity vyrábí politická psychodrama

Fakta jsou totiž podstatně méně pohádková, než jak se to podává. Už v roce 2011 se objevily věrohodné zprávy, že chilská strana hostům ponechání těchto per umožňovala. Reuters tehdy výslovně uvedl, že protokol Klausovi dovoloval vzít si pero jako suvenýr, a chilská strana podle dalších dobových zpráv připouštěla, že prezidenti a hosté si podobná pera mohou ponechat. To neznamená, že Klausovo vystoupení nepůsobilo komicky. Působilo. Kamera zachytila pohyb, který vypadal legračně, nešikovně a pro veřejnost krajně nešťastně. Právě proto se z toho stal virální hit. Ale rozdíl mezi „vypadalo to trapně“ a „prezident něco ukradl“ je pořád rozdíl mezi trapasem a obviněním. Reuters tehdy výslovně psal, že internetoví uživatelé ho označovali za zloděje, ačkoli protokol mu měl ponechání pera umožňovat.

A teď se vraťme do roku 2026. Novinky popsaly, že Petr Pavel po ceremonii v Chile své vlastní pero nechal v krabičce na stole, a článek to výslovně rámuje jako symbolický návrat pera do Chile „15 let poté“, co si jej Klaus „přisvojil“. Jinými slovy: nejde jen o informaci, co se stalo. Jde o pečlivě vystavěný kontrast. Jeden prezident jako ten, který bere. Druhý jako ten, který vrací. Jeden jako ostuda. Druhý jako civilizační náprava. Právě proto je podle mého názoru namístě mluvit o mocensky výhodné mediální konstrukci, ne o nevinné kuriozitě. Pojem „psyop“ bych zde nebral v nějakém vojensky technickém smyslu, ale jako publicistickou zkratku pro záměrnou symbolickou operaci v informačním prostoru: vezme se starý virál, očistí se od nepohodlných nuancí, znovu se aktivuje v kolektivní paměti a proti němu se postaví nový, pečlivě fotogenický opak. Není třeba nic výslovně lhát; stačí chytře vybrat, co se připomene a co se zamlčí.

A co se zamlčuje? Především to, že kolem protokolárních per neexistuje jedno univerzální pravidlo „nikdy se neberou“ nebo „vždy se nechávají na stole“. Naopak: v celé řadě ceremonií se podpisová pera běžně rozdávají jako suvenýry nebo symbolické dary. Americká praxe je v tomhle přímo učebnicová — Národní parková služba USA výslovně uvádí, že podpisová pera bývají předávána lidem, kteří se o přijetí zákona zasloužili, a zná mnoho historických příkladů, kdy pero skončilo u signatářů, politiků nebo ve sbírkách jako připomínka události.

Takže co tu vlastně máme? Máme mediální příběh, který stojí na zjednodušení: Klaus = ten, co „bral cizí pero“. Pavel = ten, co „své pero nechal“. Jenže reálně je to spíš takto: Klausův případ byl zřejmě protokolárně dovolený, ale obrazově katastrofální. Pavlův případ je naopak obrazově výhodný a dokonale použitelný pro morální sebepropagaci. A právě zde je jádro věci. Politika dneška už dávno nestojí jen na rozhodnutích, ale na režii symbolů. Nevládne ten, kdo něco velkého vykoná, ale ten, kdo správně naaranžuje obrázek. Dříve se budovala autorita činem, dnes gestem. Dříve se vedl spor o pravdu, dnes o klip. Dříve prezident podepisoval memorandum. Dnes podepisuje hlavně sebe sama.

Je docela možné, že Petr Pavel prostě jen nechal pero tam, kde bylo po ruce, a žádná velká rafinovanost za tím nebyla. To nelze z článku poctivě prokázat. Co ale prokázat lze, je něco jiného: české mediální podání z toho okamžitě vyrobilo mravoličnou paralelu, v níž starý známý příběh o Klausovi posloužil jako negativ a Pavel jako pozitiv. A když je politický obraz takto přehledný, symetrický a dokonale načasovaný, člověk nemusí být konspirační fanatik, aby si položil otázku, zda už nesleduje spíš komunikační produkt než zprávu. Pero samo je maličkost. Ale právě na maličkostech se dnes testuje, jak snadno lze publiku prodat charakterový portrét. Jednou z prezidenta uděláte lakomce, podruhé světce. Stačí pár sekund videa, vhodný titulek a publikum si zbytek dopočítá samo. A tak nezbývá než dodat: v Chile možná zůstalo pero, ale v Česku zase jednou zůstala mediální stopa po pečlivě vyrobeném dojmu.