Budeme muset „neodlesňovat“?

EU vygenerovala další nesmysl: Boj „proti odlesňování: kupováním „správných“ výrobků z rozvojových zemí, jejichž producenti neodlesňují.

O co jde?

Původní materiál EU je zde český obsah vyprávěný s asistencí právníka lze najít zde.

EU se tedy domnívá, že pokud donutí výrobce a prodejce v EU prodávat zboží jen od „správných“ producentů, kteří „neodlesňují“, podaří se jí snížit skleníkový efekt. Pochopitelně, původ každého zboží (káva, kakao kaučuk, dřevo, maso, výrobky z kůže, dřevěné pelety pro „ekologické“ topení a mnoho dalšího) bude muset být stopován až k primárnímu producentovi a u něho se bude muset prokázat, že on neodlesňuje.

Vzhledem ke globalizaci světové ekonomiky též k tomu, že EUrounijní pseudoprávo nikde jinde neplatí, bude technicky velice obtížné ono výkaznictví organizovat. Zvládnou to velkopodniky, schopné si na některé úkony najmout třeba specializované detektivní firmy (a náklady na ně „rozpustit“ v takovém množství zboží, že to zákazník ještě přežije), ale bude to naprosto nepřekonatelná překážka pro podniky menší, rukodělné výrobce čokolád, malé pražírny kávy, řemeslníky, zpracovávající kůže, a mnoho dalších podobných. Tyto podniky budou donuceny „zavřít krám“.

Proč je to nesmysl

Nesmyslem je už onen „boj proti skleníkovému efektu antropogenního oxidu uhličitého“, ale to nyní ponechme stranou. Bylo to rozebráno zde.

Dalším nesmyslem je to, že by likvidace tropických deštných pralesů měla nějak ovlivnit bilanci oxidu uhličitého. Tento biotop má bilanci obou dýchacích plynů, kyslíku a oxidu uhličitého, vyrovnanou, tj. kyslík, který přes den vyrobí fotosyntézou se záchytem oxidu uhličitého a jeho transformaci na sacharidy, v noci zhruba stejné množství kyslíku pohltí a výsledkem oxidačních jevů při dekompozici odumřelé organické hmoty je zhruba stejné množství oxidu uhličitého. Po tropickém deštném pralese zůstává jen anorganický substrát, což je významný rozdíl oproti našim lesům, v nichž je produkován humus a ten s délkou žití lesa přibývá a po úhynu lesa je s to zajistit růst jiných rostlin.

Z uvedeného plyne také, v učebnicích ekologie opakovaně konstatovaná, obtížná vratnost deštného pralesa na plochy, na nichž vyhynul.

Jistěže likvidace, a zejména zbytečná, deštného pralesa má mnohá negativa. Mimo jiné se v těchto biotopech nacházejí tisíce či spíš desetitisíce dosud neznámých druhů rostlin a živočichů, a většina z těch známých není ani zdaleka probádána z hlediska účinných látek. S trochou zjednodušení či nadsázky je možné konstatovat, že s každým kusem zničeného deštného pralesa může zmizet navždy lék na některou z metel lidstva, které dodnes nedokážeme léčit.

Jenže řešením asi není zákaz odlesňování, kterému nejsme s to v ekonomicky liberálním prostředí zabránit, jako spíše v důkladném výzkumu, zakládání botanických zahrad, arboret a podobných kultur, kam by byly ony neznámé a nepopsané (a neprozkoumané) druhy rostlin a živočichů přesouvány. Něco takového ovšem zapáchá prací, navíc opravdovou exaktní, nikoli nějakými tlamocviky.

Další nesmysly

Kaučukovníková plantáž je v podstatě les. A je-li dobře vedena, pak jsou mezi kaučukovníky vmezeřeny jiné stromy, které zamezují prudkému přenosu nějakého zavlečeného patogenu, který může kaučukovníky, rostoucí těsně vedle sebe, zlikvidovat jako požár vyschlý les.

Kakaovníková plantáž je les, protože kakaovník je strom.

Kávovníková plantáž je zpravidla doplněna nějakými porosty, protože kávovníkům celodenní insolace nesvědčí.

O pěstování těchto a dalších plodin se lze dočíst v knize Františka Polívky „Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí“, původně vydané  Olomouci v roce 1908 a v roce 1996 jako fotoreprint v Praze.

Ani zvířata nelze chovat celodenně na prudkém tropickém slunci.

Jinými slovy, produkce těchto výrobků není spojena s nějakým odlesněním, ale s tím, že stromový a keřový porost určitého druhového složení je nahrazen jiným, se složením odlišným. Je opravdu otázka, zda tento proces snese název „odlesňování“, nehledě k tomu, že i zde je uhlíková a kyslíková bilance stejná jako u divokého pralesa.

Dalším problémem je, že to, co z deštného pralesa odvezeme (myšleno organická hmota se zabudovaným uhlíkem, „polapeným“ ze vzduchu v rámci fotosyntézy), je fakticky trvalejší vyvedení uhlíku z onoho výše popsaného řetězce syntézy a dekompozice v deštném pralese. Ve dřevě i v jiných výrobcích je fakticky uložen uhlík, pohlcený fotosyntézou stromů deštného pralesa, a blokovaný dlouhou dobu před návratem do atmosféry. Výrobky památkové či muzeální hodnoty mohou v sobě takovýto tropický uhlík držet i stovky let. To samé se týká i kaučuku a výrobků z nich, vč. pneumatik. Rozkládají se v klimatu většiny svých destinací daleko pomaleji a pokud budou sekundárně využity, např. rozemleté pneumatiky do asfaltu za účelem vzniku pérující a neklouzavé plochy, mohou v sobě držet tropický uhlík nejméně desítky let.

Nicméně stejně vypadne z oné dynamické rovnováhy i uhlík v kakaových bobech, v semenech kávovníku, nebo v kaučuku. Rozhodně se i po spotřebování a odložení z těchto materiálů uvolňuje oxid uhličitý pomaleji než by se tak dělo v tropickém klimatu.

Pochopitelně, kácení a šmelcování tropických deštných pralesů na „ekologické“ topné pelety, je totální prasečina, nicméně je to cosi, co vymysleli sami zelení v rámci svého naprosto nesmyslného „boje za klima“.

Může deštný prales kumulovat uhlík?

Odpověď je jednoznačná: Přírodní naprosto ne, ten funguje tak, jak jsem uvedl výše. Na druhé straně ovšem s dopomocí člověka může dojít k vytvoření něčeho podobného, jako je kompost nebo humus z našich podnebných podmínek, a v těchto umělých výtvorech je potom uhlík udržován minimálně stovky let.

Jak se to ví? V souvislosti s nedávnými suchy byly nalezeny v Amazonii obrovské plochy umělých objektů, zejména kanálů a ostrůvků mezi nimi. Po archeologických výzkumech víme, že tamní lidé ze dřeva, patrně těženého v deštném pralese z jejich okolí, vytvářeli ostrůvky a jeho tlením získávali úrodnou půdu, na níž pěstovali kulturní rostliny a jídelníček si doplňovali rybami, patrně nějak extenzívně chovanými v oněch kanálech.

Na oné obrovské ploše bylo patrně zajištěno stálé proudění vody a obyvatelé organizovaně vyráběli nové ostrůvky a kopali kanály mezi nimi. Tato kultura tedy musela být více podobná pěstitelům rýže než pěstitelům pšenice. Což byla její slabá stránka, protože po zavlečení neštovic (které se k nim dostaly patrně od Inků, k nimž se dostaly obchodními kontakty se severnějšími domorodci, a ti se nakazili od postkolumbovských evropských návštěvníků), se patrně onen důmyslný systém zcela rozpadl (patrně jednak nebylo na jeho udržování dost lidí, jednak mohli pomřít ti, kteří věděli, jak údržbu provádět).

Celou obrovskou plochu oné kultury rychle pohltil prales (protože tam byly ony ostrůvky kompostu a úrodné půdy), takže někteří dobrodruzi, hledající bájné El Dorado, vůbec netušili, že po něm kráčejí, akorát jen poněkud „s křížkem po funuse“. Tato kultura onen rituál „zlatého muže“, myjícího se z pozlacení v jezeře za házení zlatých milodarů vodním božstvům, asi skutečně provozovala. Zvěsti o něm působily na „zlatobažné“ Evropany jako magnet. Ale už za cca sto let byl na místě sídlišť a polí oné kultury „panenský“ deštný prales.

Nakonec ani nevíme, zda současní amazonští indiáni jsou „zdivočelými“ potomky oněch zemědělců a chovatelů ryb, nebo zda do té oblasti doputovali poté, co původní obyvatelé vymřeli.

Takže ano, pokud bychom chtěli, aby tropický deštný prales zachycoval trvaleji nějaký uhlík, museli bychom postupovat jako oni předkolumbovští obyvatelé Amazonie a citlivou těžbou získané dřevo a další organickou hmotu proměňovat na černozem (která se dodnes v Amazonii nachází i s patřičný množstvím navázaného uhlíku, tedy cca půl tisíciletí poté, co skončila její produkce) a na ní potom pěstovat nějaké tropické plodiny ať už rázu potravin nebo technických plodin. A jako bonus bychom získali prostředek na obnovu pralesa na sterilních plochách, bývalých plantážích apod. Opět je to ovšem něco, co zavání oním velice ošklivým slovem „práce“, navíc v tomto případě systematická a dlouhodobě prováděná, při jehož zvuku se správnému bojovníkovi za klima zježí srst i na zcela lysých tělesných partiích.

Ještě něco?

Ano. Ještě je třeba dodat a zdůraznit konstatování výše uvedené. Že totiž ono opatření postihne přednostně menší a malé podniky, velkých se dotkne daleko méně. Je tedy cíleně zaměřeno na likvidování podniků patřících střední třídě, která je v evropských společnostech hlavním obráncem a zárukou demokracie.

Jsem přesvědčen o tom, že tohle není náhoda, ale jeden z cílů celé této naprosto nesmyslné akce, protože sociální skupina (třída), důsledně hájící demokracii, je tím nejhorším nepřítelem těch politiků, kteří se z EU snaží udělat totalitní stát.

Druhou věcí je, že toto opatření se bude (a velké firmy na to zase mají, malé ne) nejrůznějším způsobem obcházet či fixlovat a výkaznictví bude v podstatě generováno buď rovnou AI nebo nějakými specializovanými firmami, které ji budou využívat, a opravdového „odlesňování“ se celá tato akce naprosto nedotkne.

EU nám tedy generuje další nesmysl a paskvil, který pár bohatcům pomůže (minimálně odstraněním konkurence) všechny ostatní obyvatele EU zcela jednoznačně poškodí. V reálu není přitom s to přinést cokoli pozitivního. Nicméně je to jen další závaží na váze s miskami „zůstat“ a „odejít“ (z EU), položené na tu s nápisem „odejít“. Nikdo nám totiž není s to zaručit, že vedení EU vzápětí neprovede další podobnou ptákovinu.