6.1.2026
Redakce
0
Kategorie: Ze světa11 přečtení

Brusel nevěří, že jeho politika selhala

Sdílejte článek:

JAVIER VILLAMOR

„Neexistuje skutečná touha po veřejné debatě. Nechtějí přesvědčit společnost. Místo toho identifikují „agenty změny“, kteří přenášejí ideologii přímo do institucí – obcházejí rodiče, parlament a veřejné mínění.“

Vzdělávání se stalo jedním z hlavních ideologických bojišť v západním světě, zejména v Evropské unii. Ačkoli smlouvy EU uznávají vzdělávání jako oblast v národní kompetenci, v posledních letech Brusel vyvinul stále sofistikovanější strukturu programů, finančních toků a partnerství s nevládními organizacemi, jejichž cílem je přímo ovlivňovat dění ve třídách, zejména v oblastech souvisejících s identitou, genderem a sexualitou.

V tomto kontextu je třeba chápat zprávu Indoktrinace dětí: Jak Brusel zakotvuje genderovou identitu ve školních třídách, kterou vydala bruselská kancelář Koleje Matyáše Korvína (MCC Brussels) a jejíž autorkou je socioložka Ashley Frawleyová.

Studie dokumentuje, jak jsou miliony eur z programů jako Erasmus+, CERV a Horizon směrovány do vzdělávacích projektů navržených aktivisty, které jsou pak propagovány jako „osvědčené postupy“ na evropské úrovni – a to i v zemích, kde byly takové politiky výslovně odmítnuty národními parlamenty nebo rodiči.

Ashley Frawleyová, výzkumnice a autorka specializující se na analýzu současných sociálních problémů a rostoucí využívání „změny chování“ jako politického nástroje, varuje, že se nejedná o izolované ani neškodné iniciativy. Tvrdí, že spíše tvoří soudržný projekt sociálního inženýrství. V rozhovoru pro europeanconservative.com rozebírá skryté motivy Bruselu, mechanismy používané k obcházení subsidiarity a demokratické důsledky strategie, která podle jejího názoru usiluje o „reformu občanů“ již od dětství.

Proč si myslíte, že je právě teď tak důležité pochopit posedlost evropských institucí vzděláváním a takzvanou převýchovou dětí?

Protože Evropská unie stále zřetelněji vidí, že její politiky nefungují – ale má zato, že problémem nejsou tyto politiky, ale chování obyčejných lidí. Ujala se myšlenka, že Evropa by byla úžasným místem, kdyby se podařilo „napravit“ Evropany, kdyby se podařilo vytvořit dokonalého občana se správnými hodnotami. Z tohoto pohledu se děti stávají primárním cílem.

Jasný příklad lze najít v hospodářské politice. Místo investic do infrastruktury nebo skutečného růstu založilo mnoho zemí svůj model na nejistých, špatně placených pracovních místech s antisociálními pracovními hodinami, která často obsazují imigranti nebo ženy. Když mnoho žen – zejména v jižní a východní Evropě – dává přednost péči o děti před přijetím takové práce, Brusel se neptá, zda problém spočívá v kvalitě zaměstnání. Dospívá k závěru, že problémem jsou „genderové role“, patriarchát a rodiny. A rozhoduje se zasáhnout co nejdříve, již od mateřské školy, aby tyto preference „napravila“.

Ve své zprávě hovoříte o „systematickém ideologickém zásahu“. Jak to funguje v praxi, od Evropské komise až po učebny?

Komise ví, že nemá přímou pravomoc v oblasti vzdělávání, a hluboce to nesnáší. Proto vyvinula obrovskou kreativitu v obcházení principu subsidiarity. Používá nepřímé páky: mobilitu, uznávání kvalifikací, digitalizaci a vzdělávání učitelů.

Prostřednictvím evropských programů jsou financovány nevládní organizace a univerzity, aby navrhovaly vzdělávací materiály, pilotní projekty a kurzy pro vzdělávání učitelů. Tito aktéři pak hodnotí své vlastní projekty a prezentují je jako „evropské osvědčené postupy“. Nakonec je na členské státy vyvíjen politický a symbolický tlak, aby je přijaly.

V zemích jako Maďarsko, kde existují výslovná omezení výuky LGBTIQ obsahu nezletilým, Komise dokonce financuje paralelní projekty: externí školení, tajné workshopy pro učitele a digitální platformy. Jedná se o záměrný způsob obcházení vnitrostátních právních předpisů.

Sledovala jste tok peněz. Co vás nejvíce překvapilo?

Extrémně nízká kvalita mnoha z těchto projektů v porovnání s obrovskými investovanými částkami. Opuštěné digitální platformy, materiály, které zmizí, jakmile skončí financování, vzdělávací videohry, které nejsou ani poutavé, ani pedagogické, a to ani pro jejich předpokládané cílové publikum.

To odhaluje něco důležitého: neexistuje skutečná touha po veřejné debatě. Nechtějí přesvědčit společnost. Místo toho raději identifikují „agenty změny“: aktivisty, školitele, mladé učitele, kteří pak přenášejí ideologii přímo do institucí – obcházejí rodiče, parlament a veřejné mínění.

Jsou členské státy vědomy toho, jak jsou tyto prostředky ve skutečnosti využívány?

Myslím, že mnohé z nich si to plně neuvědomují, i když pro ty z nás, kteří se již delší dobu zabývají komplexem nevládních organizací a politiky, to není překvapivé. Žijeme v tom, co nazývám demokracií zájmových skupin. Politické elity raději jednají s vysoce ideologickými aktivistickými organizacemi než s širokou veřejností.

Tyto nevládní organizace se nepovažují za zástupce společnosti, ale za její morální vychovatele.

Poselství je vždy stejné: vy jste problém; jste zaostalí, patriarchální, tradiční – musíte se změnit. Když to vyjde najevo, lidé se cítí uraženi, a to oprávněně.

Po snížení amerického financování programů, jako je USAID, Komise oznámila, že zdvojnásobí své úsilí, aby tuto strukturu v Evropě udržela. Měli bychom se obávat?

Komise nezná žádný jiný způsob vládnutí. Když něco selže, nepřemýšlí o změně modelu – zintenzivňuje intervence. Pokud její politika nefunguje, závěr nikdy není „možná se mýlíme“, ale „nedokázali jsme lidi dostatečně změnit“.

Proto neočekávám krátkodobou změnu. Tento přístup – myšlenka, že sociální problémy lze vysvětlit individuálním chováním a že stát je musí napravit – je v politické třídě hluboce zakořeněn již desítky let.

Ve zprávě jsou učitelé vykresleni jako „šampioni změn“. Do jaké míry jsou za to zodpovědní?

Nemyslím si, že je spravedlivé obviňovat učitele. Mnozí z těch, kteří se těmto trendům bránili, byli v uplynulém desetiletí ze svých pozic vytlačeni. Dnes, v kontextu nejistoty a tvrdé konkurence, musí každý, kdo si chce udržet práci, buď mlčet, nebo předstírat souhlas.

Vznikl systém certifikací, kurzů a ideologických osvědčení, který funguje jako profesní filtr. Aby přežili, mnoho učitelů prostě sklání hlavy. Je to hluboce nespravedlivá situace.

A nakonec, jak vidíte budoucnost? Je možné tento trend zvrátit?

Nevěřím v ztracený zlatý věk, do kterého se můžeme vrátit. Ale věřím, že musíme obnovit ideál, který nebyl nikdy plně realizován: myšlenku, že všichni lidé sdílejí základní schopnost rozumného uvažování, a proto mají právo podílet se na demokratické samosprávě.

Velká část této agendy, ačkoli je prezentována jako progresivní, je hluboce regresivní. Vrací nás k infantilní vizi občanství, kde stát funguje jako matka a otec a občané jako neschopné děti. Alternativou není méně ambicí, ale více: vize společného lidského pokroku – materiálního i morálního –, ve které vzdělání formuje svobodné občany, nikoli poddajné poddané.

 

The European Conservative

Redakce
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
11 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)