Británie: Varovný předobraz Evropy

Na úvod svých otázek k současné politické krizi Británie musím zmínit, že často mluvíte o hluboké civilizační krizi Západu. Je Británie podle vás jakýmsi předvojem toho, co čeká i zbytek Evropy?

Možné to je, situaci v Evropě tak dobře neznám, kdežto Anglie byla čtvrt století mého mládí mou alma mater i domovem. V 70. letech jsem už byl jedním z posledních, kdo ještě měli možnost studovat základy naší úspěšné západní civilizace.

Minulost vysvětluje přítomnost, stačí se podívat, na čem naše civilizace stojí a pochopíme, proč se hroutí. Je totiž dvojdomá, na jedné straně řecký objev filozofie, vědy, logiky, geometrie a na druhé návod k životu, židovsko-křesťanský etický monoteismus. Symbióza víry a rozumu. Máme konat zjevené dobro (jednou dané) a usměrňovat své chování poznáním vyplývajícím z lidské přirozenosti. Křesťanská pospolitost už od 11. století nalézala v bádání přírody Boží přítomnost a objevovala zákony k technickému rozvoji materiálních podmínek. Církev se v duchovním smyslu oddělila od státu a křesťanstvo se během staletí rozvíjelo ke svobodné polis, která jediná na světě uznala individuální nezávislost na státní moci, což vedlo k objevu občanských práv a k omezení vlády.

Napětí mezi vírou a rozumem bohužel nevydrželo původní partnerství a od renesance se rozpadá a vzniká nepřiznaná vášnivá potřeba křesťanství nahradit. Jak jinak vysvětlit – humanismus, racionalismus, osvícenství, romantismus, liberalismus, socialismus a nakonec virulentní imperiální ideologie internacionálního komunismu a německého nacionál-socialismu, z nichž povstaly dvě strašlivé světové války. Porazil je sice vlastenecký zápal za svobodu, jenomže právě z liberalismu se na troskách Evropy vyklubal jedovatý staronový kult lidstva a rovnostářství (Comte), který odmítl spojenectví liberalismu s národním státem, poslední záruku soudržné společnosti a demokracie.

Dostali jsme se tak do područí darwinistického materialismu, popíráme „přirozený zákon,“ jakoby jedinou danou vlastností lidské opice byla individuální svoboda. Rovnost všech lidí vylučuje kolektivní dědictví a existenci národů. Dnešní hyper liberalismus hlásá osvobození nesourodých utlačovaných menšin, zejména rasových, společnost má zrcadlit lidstvo. Po ztrátě křesťanské víry se nějaký čas zdálo, že naši civilizaci zachrání zdravý rozum odvozený z židovského obrazu světa, ale zřejmě platí chestertonovský bonmot. „Ztratí-li lidé náboženskou víru, nepřestanou věřit. Uvěří v kdejakou pitomost.“ Od zániku 19. století v 1. světové válce se Evropa chová jako by byla v křeči a vytváří další sebezničující absurdní politická náboženství.

Nedávno jste napsal, že se v Británii rozpadl volební většinový systém. Co vy, jako znalec tamějších poměrů soudíte, že to znamená? Končí éra stabilní britské demokracie, jak jsme ji znali desítky let?

Nepochybně to tak dnes vypadá, společnost se bouří. Během deseti let od brexitu zažila Británie šest padlých premiérů a sedmý je na cestě. Většina lidí obviňuje z úpadku obě hlavní strany, kartel, jak říkají Němci. Ty si ale ve svých nedobytných obvodech drží jisté minimum svých věrných voličů, a tak spolu zápasí pět stran. Voliči neodhadnou, kdo má reálnou šanci uspět. S výjimkou Faragovy protestní strany Reform (zatím 27 procent) tak budou voliči zastoupeni ve sněmovně více méně jako v poměrnému volebnímu systému. Pokud však Reform nezíská 31+ procent, nejenže nevyhraje, ale její zastoupení v parlamentě bude o dost nižší, než by odpovídalo poměru získaných voličů. Navíc ji na pravém křídle ubírá pár kritických procent rival – šovinistická napodobenina s podobným názvem Restore. Bude platit pravidlo, kde se dva hádají třetí se směje, a v leckterém obvodě vyhraje ministrana s 21-25 procenty. Na rozdíl od strany s rozptýlenou podporou budou mít výhodu levicové nacionální strany ve Skotsku a Walesu a také liberální strana soustředěná regionálně. Prozatím to na stabilní demokracii nevypadá.

Po volbách se ale tři tradičně znevýhodněné strany jistě pokusí zavést poměrný volební systém. Žádají ho od nepaměti. V minulosti Labour nahradila Liberály a teoreticky by liberální demokraté teď mohli nahradit krachující labouristy a systém dvou stran obnovit. Jsou ale příliš extremističtí. Naproti tomu třídní snobismus konzervativcům brání, aby se sloučili s plebejskými faragisty. Labouristická strana tak jako socdem v Evropě žádný nový recept nepředloží, umí jen zestátňovat zdaňovat a rozdávat.

Reform dnes vede průzkumy. Je Farage podle vás britským Trumpem, schopným zachránit Británii před úplným pádem do ideologie progresivismu? Nebo představuje úplně jiný politický fenomén?

Farage je ryzí tory liberálního ražení, věrohodný nástupce Margarety Thatcherové, jeho program by měli konzervativci podepsat. Jenže oni čtrnáct let vládli jako nějaká mírnější odnož levicového blairismu. Přijali multikulturní a genderovou korektnost i zbytnělý sociální stát a zbyrokratizované zdravotnictví. Premiér David Cameron považoval legalizaci sňatků osob stejného pohlaví za triumf své vlády. Kdysi se v levicovém deníku The Guardian pochlubil, že omezil policejní kontroly, (v imigračních čtvrtích s vysokou kriminalitou), přinutil firmy zveřejňovat rozdíly v platech a zavedl policejní evidenci tzv. islamofobie jako trestný čin z nenávisti. Cameron snad ani netušil, že tím muslimům pod ochranou státu poskytl možnost vyžadovat ústupky od zavedených pořádků. Dnes jsme svědky projevů antisemitismu, občas i fyzických útoků na židy, nedávno dvě vraždy v Manchesteru. Demonstrace muslimů v ulicích časem opadnou, ale spojenectví s muslimy umožňuje levici vyhrávat volby a ovlivňovat britskou politiku, jako by vláda neměla jiné starosti než Palestince. Prezidentský systém dává Trumpovi osobní pseudomonarchickou moc, kdežto Farage může prosazovat jen národní suverenitu a deregulaci.

Ve svém textu také naznačujete, že Británie může směřovat k rozpadu na Anglii, Skotsko a Wales. Jak je to vážné? Vznáší se to někde na horizontu? Nebo je to naopak už za bodem návratu?

Jistě. Jestliže centrální vláda upadá, narůstají odstředivé národní síly. Už to prostě není tak dobrá firma jako za časů britského impéria. Představte si tu absurditu – nacionální Skoti a Velšané jsou socialisté, přestože právě socialismus a masová imigrace muslimů je příčinou úpadku? Jak mohl být vůdcem Skotské národní strany původem pakistánský muslim, který má za ženu Arabku z Gazy. Představuje snad takový člověk nějaké skotské tradice? Jakmile nastoupil do funkce, tak nechal v budově regionální vlády instalovat muslimskou modlitebnu a poslal finanční příspěvek z rozpočtu Gaze, a ještě ho za to levicový tisk chválil.

Když sledujete dnešní Británii, vidíte ještě vůbec nějakou společnou britskou identitu? Nebo už je to jen zoufalý multikulturní guláš?

Stejně jako v celé Evropě i v Británii má levice ke své národní identitě a dějinám negativní postoj. Zbývají opravdoví konzervativci, voliči Reform a nějaká pestrá skupina, jež se považuje za Brity, zejména pokud jde o vnuky asimilovaných evropských přistěhovalců. Netuším, kolik to dělá dohromady – možná 25 – 40 procent. Zuřivá nenávist k zaniklému britskému imperialismu napáchala velké škody. Školní dějepis zkresluje minulost a vnáší do ní ideologii multikulturalismu, přestože až do Blairovy vlády v 90. letech byly etnické menšiny v Británii zcela zanedbatelné. Velké dějinné událostí, jako Magna Carta, parlamentarismus, ustavení občanských práv a svobod nekrvavou revolucí 1688, která inspirovala založení americké ústavní republiky, porážka otrokářství, vítězství ve dvou světových válkách nebo zásluha Británie na sjednocení a zrod demokratické Indie, to všechno se většinou pomíjí. Ani monarchie se ve školách už neoslavuje, učitelstvo je převážně levicové. Často jsem s dětmi navštěvoval hrady a zámky a nikdy jsem tam nepotkal černocha nebo Inda, přesto si myslím, že je láska k vlasti součástí lidské přirozenosti a potomci přistěhovalců ke své rodné zemi jednou také přilnou. Pouze sektářský islám se považuje za globální národ bez ohledu na území, což alespoň pocitově není vždy pravda – stačí se zeptat Turků nebo Íránců. Vytváření pakistánských ghett v Anglii se tak vlastně stává záborem.

Píšete o devíti milionech ekonomicky neaktivních Britů. Je to podle vás důsledek sociálního státu, nebo krajně levicového multikulturalismu, případně ztráty smyslu pro osobní odpovědnost?

Britské vlády podporu nezaměstnaných a chudých hodně přehnaly. Jako student jsem na brigádě pracoval s dělníky, kteří bydleli zadarmo v ubytovnách. Od té doby dávky a dotace neustále vzrůstaly, později si socialisté vymysleli tzv. univerzální kredit, takže doplácejí i nízký příjem a mnozí lidé dokonce i lékaři nepracují na plný úvazek. Nejhorší ze všeho je ale vliv psychiatrie. Kdo chce, tak se hodí marod. Novináři občas píšou o rodinách, které už ve druhé generaci nepracují a stát je živí, ale statistika neexistuje. Zato milion mladých (16 – 24) okamžitě po škole nebo po absolutoriu pobírá dávky a práci nehledá (Millburn Report). Mládež bydlí u rodičů a nezakládá rodinu. Kdysi se to považovalo za ostudu. Polovina absolventů humanitních oborů marně hledá práci. Celá generace zlenivěla, zvykla si na blahobyt doma, jako by to byla samozřejmost. Proto strana zelených láká mládež na čtyřdenní pracovní týden a základní bezpracný příjem.

Tvrdíte, že mladá generace propadla ekonomickým utopiím. Nejsou ale její požadavky reakcí na reálné každodenní problémy — drahé bydlení, nejisté zaměstnání a nedostupný životní standard?

To je také pravda, polovina nezíská hypotéku dříve než ve třiceti a ostatní budou žít do smrti v drahém nájmu nebo v sociálních bytech. Kapitalismus prý zklamal, většina nezíská životní úroveň svých rodičů. Jak by mohl zklamat tržní princip, ten platí za všech okolností, vždyť vypovídá pouze o nabídce a poptávce. A tu nabídku dlouhodobě poškozuje politika, džungle stavebních omezení, odpor sousedů a ekologických sdružení a ovšem i masová imigrace chudých, kteří se tísní v přelidněných domech. Proč pro ně vstřícná socialistická vláda nestavěla, proč nemohla dotovat stavbu bytů pro novomanžele? Statistika ale nevypovídá o psychologii. Příliš velkorysý sociální stát, nebo blahobyt rodičů, děti rozmazlil (velké procento jedináčků) a mládež už není pracovitá ani podnikavá, čeká na dům po rodičích.

Británie byla dlouho symbolem pragmatismu a zdravého rozumu. Kdy se podle vás začala měnit ve společnost, postiženou krajní ideologií progresivismu, multikulturalismu, a novou vlnou socialismu?

Mám dojem, že progresivismus (zkratka DEI znamená Různorodost, spravedlnost a inkluzi) pocházející z amerických univerzit nakazil Británii v 90. letech. Tahle absurdita antropologické rovnosti je okořeněná americkým komplexem z rasismu a marxistickým hnutím Na černošských životech záleží. V Británii je naroubovaná na předchozí vynález politické korektnosti a multikulturalismu, jimiž se politici hájili před kritikou masové imigrace. Podrobně o tom píše Douglas Murray v „Podivné smrti Evropy“.

Ve vašich textech se často vrací kritika antirasismu, progresivismu a genderové ideologie. Jak silně dnes tyto myšlenky ovlivňují britské instituce a univerzity?

Totálně. Aktivní boj proti tzv. systémové nespravedlnosti, rasismu, sexismu a diskriminaci menšin (včetně trans) ovlivňuje veškerý chod společnosti. Prosazují jej především univerzity a školy. Společnost rozvrací hlavně legislativa rovnoprávnosti „The Equality Act 2010“. Každý si může neoprávněně stěžovat na špatné zacházení v zaměstnání a dělat ze sebe oběť. Transgender ve věznici znásilnil ženu. Nejděsivější je tzv. tranzice bláhových pubertálních dívek, které jsou nadosmrti postižené. Nedávno jeden sikh v Southamptonu bezdůvodně napadl a zavraždil osmnáctiletého studenta Henryho Nowaka. Policie oběti nasadila pouta a chlapec za hodinu na zemi zemřel. Útočník se samozřejmě hájil jako oběť rasistické inzultace. Kdyby se případ odehrál opačně, konaly by se statisícové demonstrace. Nowak se stal obětí antidiskriminace.

Opakovaně zmiňujete přetížené školy, nemocnice i dopravu. Dá se ještě britský sociální stát reformovat, nebo už je v nevratné krizi?

Všechno se dá napravit, ale musí k tomu být politická vůle, protože reformy bolí, jsou nákladné a žádná politická strana nechce prohrát volby. Teprve úpadek, možná státní bankrot, vyvolá volání po radikální změně, jako tomu bylo před nástupem Thatcherové, kdy předluženou Británii zachraňoval Mezinárodní měnový fond. Taková je slabost demokracie.

V rozhovorech často říkáte, že Britové chtěli brexitem získat kontrolu nad migrací, ale nepodařilo se to. Proč podle vás selhali? A KDO konkrétně selhal?

Byli jednoduše podvedeni premiérem Borisem Johnsonem, jenž svým voličům přislíbil strop – 200 000 kvalifikovaných přistěhovalců ročně a vpustil do Británie 4, 2 milionů lidí z třetího světa, většinou naprosto nekvalifikovaných. Johnson se hájil post-covidovým nedostakem pracovníků, zejména v pohostinství a ve zdravotnictví. To on defacto rozpoutal politickou krizi.

Myslíte, že dnešní britské elity už vlastně ani nechtějí migraci výrazně omezovat?

Nikdy nechtěliy, ale ani nyní, kdy čelí odporu, se nevzdávají. Oni snad opravdu věří v lidské právo na imigraci a soudržnost obyvatelstva je nezajímá. Přece musí vidět, že se ostrovní království pomalu mění na ubohou zemi třetího světa. Konzervativci s trpkým humorem vypočítávají, kdy bude Polsko bohatší než Británie. Doufám, že Farage zvítězí, ale nedělám si iluzi, že porazí odboj socialistické státní správy.

Používáte také pojem „výměna obyvatel“. Kde je podle vás hranice mezi legitimní debatou o demografii a nebezpečnou radikalizací a úpadkem společnosti?

Ta hranice závisí na příliš vysokém počtu muslimů (10-15 procent) a záplavě chudých nekvalifikovaných lidí z rozvracených států. Samozřejmě existují výjimky. Za příklad se dává Amerika, která přijímala miliony chudých z Irska, Itálie nebo Ruska, ale ti pocházeli z naší civilizace, zcela něco jiného jsou přistěhovali z Afghánistánu nebo z Pákistánu.

Píšete, že zelení otevřeně soutěží o muslimské voliče. Dochází podle vás v Británii ke spojení progresivní levice a náboženského konzervatismu nebo dokonce náboženského extrémismu?

Nejen oni i levicová frakce „Independent Alliance“ bývalého vůdce labouristů Jeremyho Corbyna, který kdysi jednal z představiteli Hamasu mezi poslanci, má dnes díky spojenectví s islámem pět poslanců a čtyři muslimy. V 59 volebních obvodech mají muslimové šanci s levicí zvítězit. Opět absurdita, socialisté kdysi vedli zápas proti konfesijnímu státu, dnes jí náboženský konzervatismus z taktických důvodů nevadí.

Británie bývala vzorem svobody slova. Jak si vede v tomto ohledu dnes? Máte dojem, že se lidé bojí veřejně říkat své názory?

Samozřejmě, že jsou lidé opatrní, a dávají si na veřejnosti (včetně internetu) pozor na ústa, když islamofobie, čili každá ostřejší kritika islámu a muslimů je trestná. Existují dokonce tři zákony proti nenávisti, ale jenom jeden je legitimní podle starých pořádků, a to v případě, že jde o výzvu k násilí. Naštěstí stále ještě funguje společnost na obranu projevu (Free Speech Union) se 40 000 členy, která má vynikající právníky, a téměř všechny kauzy u soudu vyhrává. Avšak na rozdíl od Ameriky Británie nemá psanou ústavu a je proto snadnější zavádět cenzuru.

V některých rozhovorech jste řekl, že evropské elity ztratily schopnost bránit vlastní civilizaci. Co tím přesně myslíte? Jak se to konkrétně projevuje?

Většinou neuznávají základní zásady, na nichž západní civilizace stojí. Odluku církve a státu vůči islámu neprosazují, neuznávají svobodu projevu, odmítají národní stát a křesťanskou tradici, Evropská unie ruší poslední zbytky autonomie národních států, čili právo vetovat rozhodnutí Bruselu.

Když se podíváte na dnešní Evropskou unii — nehrozí jí podobný politický rozklad jako Británii?

Ano, vládne stejná elita a dokonce nevolená.

Ve vašich komentářích je často slyšet nostalgie po staré Británii. Co všechno konkrétně podle vás Britové ztratili?

Zdravý rozum, smysl pro humor a dávný pragmatismus. Jak může vláda zakázat těžbu vlastní ropy v Severním moři a dovážet ji za miliardy z Norska? Mimochodem těženou ze stejné podmořské pánve. Politická korektnost zničila divadlo i komedii. Představte si královnu Viktorii jako černošku, to moc vtipné není. Lidé spolu často kvůli politice nemluví. Nesnášenlivost ve jménu tolerance? Přenáší se to i k nám, proč někdo protestuje proti Pochodu za rodinu? Jaký to má smysl?

Dá se ještě obnovit důvěra obyčejných lidí v tradiční politické strany, nebo už nastává éra permanentního protestního hlasování?

Myslím, že to bude velmi obtížné. Měly by vzniknout nové rozumné strany, avšak Evropská civilizace se zmítá v křeči, lidé nikomu nevěří. A do protestních stran vždy vstoupí extremisté a blázni. Farage už narazil na ambiciózního protivníka, jehož sám přivedl do sněmovny a ten mu nyní vytvořil konkurenční extrémní stranu s napodobeným názvem „Restore“ (obnovit). Politici lžou a podvádějí daleko víc než bývalo zvykem, newspeak se stal legitimní. Zákony se pojmenovávají tak, aby zastřely svůj pravý cíl. Angličtina na to má slovo spin – něco jako spřádat a skrytou lež roztočit do ztracena. Spin doktor znamená manipulant. Nařízení EU o digitálních službách (DSA), má „zajistit bezpečné a transparentní online prostředí, chránit základní práva uživatelů a zamezit šíření nelegálního obsahu, dezinformací a nebezpečného zboží.“ Povídali, že mu hráli, jde přece o cenzuru. Nostalgicky vzpomínám na Solženicynovo „Nežít se lží.“

Přirovnáváte současnost k Británii sedmdesátých let před nástupem Margaret Thatcherové. Vidíte dnes osobnost, která by mohla sehrát podobnou roli jako ona?

Bohužel ne, ale velká krize inspiruje a objeví se třeba nová Jana z Arku.

Myslíte, že hospodářský úpadek může skutečně společnost „probudit“, jak píšete, nebo spíš může vést k ještě větší radikalizaci a rozvratu?

Obojí je možné. K budoucnosti jsme obráceni zády, hledíme jen do minulosti. A v Británii je mnoho mladých, nejen vzdělaných, ale i inteligentních osob. Dnes je v módě slovo řešit, jako by politika představovala matematické úkoly. Mnohé problémy jako například palestinská pseudo národní identita neslučitelná s existencí Izraele žádné mírové řešení nemá. Avšak v Anglii na mezinárodním sjezdu konzervativců (nikoli partajních) mnohdy mluví velice zajímaví lidé. Británie ještě ztracená není.

Vy sám jste v Británii prožil velkou část života. Zažil jste někdy období, kdy jste měl o budoucnost země podobné obavy jako dnes?

Nezažil. Tak špatné jako dnes to opravdu nepamatuji. Národ může být multietnický, tak jako tomu je v Americe, může být i do jisté míry multikulturní, pokud většina uznává právo a tradici většiny občanů. Polská čtvrť v Londýně nepředstavuje problém, ale s muslimy se Evropan nedomluví na společném řádu nedomluví.

A poslední otázka: jste ještě schopen představit si scénář, ve kterém se Británie znovu stane sebevědomou a stabilní zemí, vzorem pro ostatní země, nebo už považujete její úpadek – ať už rychlejší nebo pomalejší – za nevyhnutelný?

Ne, takovou představivost nemám, ale nic není nevyhnutelné. Mluvili jsme o krizi politiky. Mě zaráží něco jiného, už půl století se v Evropě neobjevilo velké umělecké dílo, ať už literární, výtvarné nebo hudební. Existují jen marné křečovité pokusy.

Kvůli neuvěřitelnému pochybení policie, která nasadila pouta umírající oběti, namísto vraha, se v Británii konalo několik demonstrací. Nejdříve se zeptám: Co považujete za hlavní důvod tak neuvěřitelné neschopnosti britské policie? Je to vyhrocený rasismus? Říká se mu rasismus naruby, ale jsem přesvědčen, že každý rasismus je odporný. Takže je britská policie v rámci ideologické antirasistické propagandy protibělošsky rasistická?

Britská policie není neschopná ani zaujatá proti Angličanům. Je svázaná anti-rasistickou ideologií, která ji, lidově řečeno, nutí nadržovat barevným. Objevila se v Americe 60. let, kde ještě přežívala segregace a měla „pozitivní diskriminací“ napravit historickou křivdu i nerovné zacházení s černochy. A protože to znělo jako protimluv a útok na rovnost lidí, ujal se líbivý termín antirasismus, podle jehož výkladu západní civilizace, tak jako nacisté, byť dnes nepřiznaně, považuje všechny ostatní rasy lidstva za podřadné (untermenschlich). A tak místo narovnání občanských práv, jež mají zůstat „barvoslepé,“ z amerického mindráku vznikl pomocí směrnic a právních norem trvalý boj proti tzv. institucionálnímu rasismu, jako by kulturní rozdíly mezi lidmi, měly něco společného se zabarvením pokožky. Vznikl boj s předsudky, většinou neexistujícími. Obavy z rasistického nařčení diskvalifikují justici, policii, státní správu i školy a personál nekoná nebo zanedbává své povinnosti. Nedávno policie včas nereagovala na opakované varování ředitelky školy a černošský mladík pod vlivem islamismu zavraždil tři malé holčičky na lekci tance. Už čtvrt století má britský stát za úkol „chránit etnické menšiny před před slepou spravedlností‟. Ministr spravedlnosti hodlá propustit asi pětinu vězňů, aby „nebylo tolik barevných“ v trestním výkonu. Jakou reakci společnosti on, coby černoch, asi vyvolá? Jeden vážený soudce nedávno prohlásil, „naším úkolem není kriminalizace, nýbrž integrace do společnosti, a to i na úkor spravedlnosti a ochrany společnosti.“ Jistěže ve výjimečném případě lze trest zmírnit polehčující okolností, ale měřit dvojím metrem podle rasy znamená vládu „justiční frašky“ a společenskou destabilizaci. Přesný opak zamýšlené integrace.

Jen pár dnů po tomto otřesném selhání britské policie došlo k dalšímu incidentu, který rozbouřil občany. V severoirském Belfastu se žadatel o azyl ze Súdánu pokusil Irovi uříznout hlavu. Vypukly protesty proti migrantům tak prudké, že hořela auta, autobusy, domy. Co myslíte, že znamenají protesty po těchto dvou otřesných vraždách? Lidé se naštvou a záhy uklidní? Nebo to může znamenat začátek nějakého společenského hnutí proti masivní ilegální migraci do Británie?

Angličané neradi demonstrují v ulicích, vědí, že násilnická menšina každý protest využije k nesmyslnému ničení majetku a útokům na policii. Nevím, zda frustrace z otevřených hranic vyvrcholila, ale masové pochody se jistě konat nebudou. Politici na uklidnění situace začnou měnit zažité anti-diskriminační právní pokyny a směrnice, zruší se možná i nařčení z nenávistného projevu, (policie eviduje asi 30 přestupků denně). Velkou naději na návrat k rozumu si ale nedělám, společnost je totiž hluboce rozpolcená, proti nedostatečně zastoupené a artikulované polovině společnosti stojí agilní levicová inteligence vyznávající altruismus vůči azylantům, etnickým a sexuálním menšinám ba i zločincům. Jde o politické náboženství, jež kdysi Dostojevskij nazval západním pokusem o „nad-křesťanství“. Evropská civilizace je založena na svobodě a důstojnosti člověka stvořeného k obrazu Božímu, avšak ztráta teologického kontextu vedla k zbožštění jednotného lidstva. Výsledkem je sebevražedná empatie.

Co dělat s rasismem, který se tváří jako antirasismus? A navíc je nebezpečnějším projevem rasismu, protože to není záležitost jednotlivců nebo nějakých skupinek, ale systémová ideologie. Co s tím? Jak ji vykořenit?

Nařčení antirasistů z rasismu není správné. Oni mají pocit, že bojují s největším zlem proti lidskosti, s předsudkem bělošského obyvatelstva, jež má na svědomí staletí útlaku ostatních ras. Je zapotřebí vysvětlovat, že západní civilizace nikdy rasistická nebyla, dokonce ani ve starověku ne. Řekové rozlišovali mezi civilizací a barbary. Otrokářství v zámoří pod vlivem křesťanství nakonec padlo. Bible dokonce vyznává důstojnost lidské odlišnosti, což je mnohem víc než pouhá tolerance, ale nikoli na úkor spravedlnosti. Už od francouzské revoluce je neštěstím Evropy levice. Filozof J. M. Bocheński kdysi ve Slovníku filozofických pověr (1986) napsal, že „socialisté vděčí svému úspěchu spojení dvou protichůdných motivů – starostí o chudé se závistí vůči bohatým.“ Marxismus zredukoval svět na třídní boj. Dnešní levice jej přeformulovala na protiklad mezi diskriminací a lidskými právy, buržoa má tvář rasisty. Jen ta nenávist vůči naší svobodné společnosti je věčná.