Jerzy Aleksander Popiełuszko přišel na svět 14. září 1947 v Okopech u Suchowole. Okopy jsou malá vesnička v Podleském vojvodství a dnes zde najdeme hned několik upomínek na život tohoto světce. Udržovaný rodný dům, pamětní desku, mohylu, Jerzyho kapličku, velký pomník a kříž. Nějak se nemohu zbavit dojmu, že Poláci si svých statečných váží mnohem více, než Češi.
[ad#hornisiroka]
Popiełuszko pocházel z rolnické rodiny, jeho rodiče měli své hospodářství a žili životem, jež byl na venkově před nástupem komunistického režimu k moci zcela běžný. Vlastnili pole a několik domácích zvířat, žili ve vícegeneračním domě, kde s nimi bydleli také prarodiče a měli celkem pět dětí, z nichž jedno – dcerka – zemřelo v dětství.
Jerzy byl třetím dítětem v pořadí a odmala projevoval hlubokou zbožnost. V ranném věku se stal ministrantem, už jako devítiletý přijal svátost biřmování. Tichý a samotářský hoch se za svou víru nikdy nestyděl, což mu už v dětství způsobovalo množství problémů. Oba rodiče byli často zváni do školy, kde museli vysvětlovat “závadné” chování svého syna.
Po maturitě vstoupil Jerzy do semináře ve Varšavě, kterým tehdejší režim udržoval alespoň iluzi o náboženské svobodě. Hned po prvním roce studia musel Jerzy na vojnu. Kněžské svěcení přijal 28. května 1972 z rukou samotného kardinála Stefana Wyszynskiho a 11. června téhož roku konečně mohl odsloužit svou primiční mši. Na zadní stranu primičních obrázků si nechal vytisknout: „Bůh mě posílá hlásat svaté evangelium a léčit rány ubohých srdcí“.
Po dvouleté “kaplance” ve farnosti Zabki na severovýchodě Varšavy, působil v akademickém kostele Sv. Anny, kde se věnoval medikům a zdravotnickému personálu. Roku 1980 začíná Jerzy působit ve farním kostele sv. Stanislava Kostky. A právě zde se začíná psát poslední, tragická epizoda jeho života.
Začal působit mezi dělníky z ocelárny bouřícími se proti komunistickému režimu. Dělníky povzbuzoval v jejich úsilí a aktivně jim pomáhal. Během stanného práva, jež bylo v Polsku vyhlášeno v souvislosti se střety sympatizantů Solidarity se státní policií, vystoupil Popiełuszko rázně proti komunistickému režimu.
Jeho nekompromisní kázně vysílala Svobodná Evropa, čímž se stal známým po celém Polsku. Na konci února 1982 sloužil Popiełuszko v kostele sv. Stanislava Kostky mši za vlast. Lidé, jež se do kostela nevešli, stáli před ním, jen aby zaslechli Popiełuszkova slova.
Řekl: „Křesťanovi nemůže stačit, že jenom odsoudí zlo, lež, zbabělost, násilí, útisk a nenávist, nýbrž musí být také autentickým svědkem, nositelem a hlasatelem spravedlnosti, dobra, pravdy, svobody a lásky.“
Po “mši za vlast” už události nabraly rychlý spád.
Akce “Popiel” začíná ve druhé polovině roku 1982. Od samého počátku je jejím cílem se nepohodlného kněze zbavit. Popiełuszko je nejprve zatčen a hrozí mu deset let vězení. Vyšetřovatelé mu vyhrožují, ponižují jej a zesměšňují. Na základě apelu arcibiskupa Dabrowskiho ale musí být druhého dne propuštěn. To je ovšem rozsudek smrti.
V průběhu roku 1984 je vyslýchán hned třináctkrát. Státní bezpečnost se jej snaží zabít, ale on vždy jako zázrakem unikne. Výbušninu ve svém bytě nalezne včas. Ne, Popiełuszko nežije sám, ale soudruzi jsou pro svůj cíl ochotni zabít i další.
Popiełuszko nenávidí socialismus, usnáší se státní Úřad pro náboženské záležitosti. A za to zaslouží smrt. Píše se rok 1984, nikoliv padesátá léta. Chodí mu anonymní vyhrůžky. Další pokus, spustit na jeho auto lavinu kamení, opět nevychází. Vrazi už mají připravené lopaty a pytle, Popiełuszkův řidič však uniká.
Dne 19. října 1984 otec Jerzy navštěvuje farnost Sv. Polských mučedníků v Bydhošti. Setkání zakončuje větou: “Modleme se, abychom byli osvobozeni od strachu a zastrašování, ale hlavně bez chtíče pomsty a násilí.” Společně s řidičem Waldemarem Chrostowskim se vrací domů, když jejich auto zastaví příslušníci komunistické tajné policie. Na sobě mají ovšem uniformy dopravní policie. Řidiče přinutí k odevzdání klíčů a donutí jej nastoupit do jejich auta. Popiełuszko je spoután a umístěn do kufru. Chrostowski z auta za jízdy vyskočí. Skončí sice s množstvím poranění a zlomenin, ale zachrání si tak život.
[ad#hornisiroka]
Únosci zastaví na okraji lesa nedaleko Toruńu, svázaného kněze položí na zem a bijí a mučí jej tak surově, že několikrát milosrdně omdlí. Důkladněji mu svážou ruce a nohy, do úst umístí roubík a kolem krku připraví lano. Hodí jej nazpět do auta a jedou s ním směrem na Włocławek. Když slyší z kufru zvuky, zastaví na odpočívadle a Jerzy je opět brutálně ztlučen. Jedinými nekrvavými místy na jeho těle jsou nyní tváře, po nichž stékají dva pramínky slz.
Na další zastávce, poblíž Włocławek, vynáší bezvládné tělo z auta, na krku upraví smyčku a za jeho zády přiváží k pokrčeným nohám další lano s asi desetikilovým pytlem kamení. Jak bezděky natahuje nohy, škrtí sám sebe. Pomohou mu. Aniž by zjišťovali, zda-li je už skutečně mrtvý, hodí zohavené a stále svázané tělo do Visly.
Polsko se deset dní modlí za Jerzyho záchranu. Když je jeho tělo nalezeno, ani pitva nedokáže určit, kdy vlastně Popiełuszko zemřel. Po revoluci se objeví několik teorií, že byl mučen ještě několik dní v jakési skrýši v lese. Za oficiální se však považuje datum 19. říjen 1984.
Pohřeb je národní manifestací polského odporu proti režimu. Ne, Jerzy Popiełuszko nebyl umučen v padesátých letech. Dávno padla léta osmdesátá. Za rakví kráčí desítky tisíc lidí. Bohoslužbu vysluhuje sedm biskupů a přes tisíc kněží.
Dne 6. června 2010 je Jerzy Popiełuszko ve Varšavě za účasti více než 150 tisíc lidí blahořen. Přítomna je i jeho matka, jež svého syna přežije o 29 let.
Lech Kaczynski udělí Jerzymu posmrtně nejvyšší státní vyznamenání, stovky ulic nesou jeho jméno, 21 škol jej přijímá za svého patrona, další nosí jeho jméno, po celém Polsku má na 70 pomníků a pamětních desek, natočí se o něm čtyři filmy, polská národní banka s jeho podobiznou razí mince, proces blahořečení začíná krátce po jeho smrti.
Ve srovnání například s Josefem Toufarem, jehož komunističtí bachaři po měsíci týrání konečně umučili k smrti, mi vychází jen smutná skutečnost… národ, jenž nezná svou minulost, je nucen si ji opakovat. A národ, jenž nectí své hrdiny, se jich v budoucnosti nemusí dočkat.
Místo, kde byl Jerzy Popiełuszko vhozen do Visly
Místo, kde byl mučen
Loading...