Kdo jsou extremisté v Česku? Narativ podezíravého státu

Bezpečnostní informační služba, ministerstvo vnitra a někteří odborníci šíří výklad o vzniku a vývoji novodobého extremismu v Česku v letech 2015-2023. Jeho zrod spojují s rokem 2015, kdy započalo protestní hnutí proti masové migraci do Evropy. Druhý zdroj extremismu vidí v protestním hnutí proti covidovým opatřením v letech 2020-22. A třetí zdroj spatřují v demonstracích proti chudobě na Václavském náměstí, pořádaných hnutím PRO v roce 2023. Ale co když ten příběh zní jinak?

Co když se zaměňují následky za příčiny? Co když nejdříve byla chybná vítací politika migrantů z jiného civilizačního okruhu, zejména z Afriky a Asie, jež destabilizovala evropské demokracie? Co když přijetí čínské represivní strategie nulové tolerance ke covidu, včetně vyloučení tří milionů lidí ze společnosti, vyvolalo v Česku oprávněnou lidovou zlobu? Co když letošním demonstracím proti chudobě na Václaváku předcházela nejen nespokojenost s vadnou migrační a proticovidovou politikou, ale hlavně pasivní přístup vlády k energetické krizi a rekordnímu růstu cen potravin?

Protestní hnutí – občanská společnost

A co když tři protestní hnutí jsou přirozenou obrannou reakcí občanské společnosti, jež požaduje nápravu omylů a návrat ke stabilní demokracii? Co když blíže k radikalismus mají ti, kteří chtějí monopolizovat veřejný prostor a svou chybnou politikou zapříčinili destruktivní dopady migrační, covidové a energetické krize a zároveň i rozkol společnosti?

Zkusme proto bez předsudků převyprávět oficiální výklad o společném základu extremismu tří protestních hnutí. Zkusme jej postavit zpět z hlavy na nohy. Zkusme se oprostit od ideologické zaslepenosti boje dobra proti zlu, jež vidí za každým lidovým protestem bubáka, tedy extremistu, dezinformátora, dezoláta či Putinova agenta.

Jak definovat extremismus v 21. století?

Kdo rozhoduje o tom, kdo je extremista? Kdo má patent na pravdu, aby vyřknul ortel, že tenhle člověk je dezinformátor? Jsou to snad dnešní inkvizitoři typu Manipulátoři.cz, Demagog.cz, Čeští elfové nebo sdružení Sisyfos se svou anticenou „Bludný balvan“? Jakým právem dávají palec dolů a za potlesku hlavních médií a přibrukování mas nařknou z čarodějnictví neboli dezinformátorství například profesora Pirka či profesora Berana?

Z jaké bible lze vyčíst, kdo je extremista v daném roce? Je to snad pravidelná Výroční zpráva BIS? A jací experti ji píšou? Mezi politology totiž nepanuje shoda, jak definovat extremismus v 21. století. Současný radikalismus se vzpírá levopravým šablonám, typickým pro 20. století. Tehdy proti sobě stály levicový extremismus v podobě komunistického bolševismu a pravicový extremismus jako nacismus či fašismus. V obou případech šlo o světonázorové ideologie, hlásající masové násilí a realizující genocidu. Ovšem dnes jsou radikální komunisté i hajlující pravicoví skinheadi okrajovým jevem. Podobně tomu je s projevy rasismu a antisemitismu. I současný radikální islamismus je v Česku téměř bezvýznamný.

Nafukování bubliny extremismu

Zdálo by se proto, že extremismus ustupuje. Ale opak je pravdou. Pro média je totiž slovo extremismus skvělým obchodním artiklem, neboť vyvolává emoce strachu. Zpravodajství bez zmínky o extremismu a dezinformacích, jako by nebylo. Nicméně je realitou velký problém, a tím je dezinformační válka Putinova režimu a jeho trollí farmy. Realitou jsou také skupinky profesionálních dezinformátorů, napojených na ruské zájmy. Realitou jsou i skupinky radikálů či extremistů v řadách všech protestních hnutí v Česku: jedni instalují demonstrativně šibenici, druzí chtějí strhnout ukrajinskou vlajku z Národního muzea a někteří jedinci mají na batohu symboly nacismu, komunismu či ruské agrese na Ukrajinu.

To ale nemohou být důvody pro to, označit celá protestní hnutí za extremistická a dezinformační. To je v naprostém rozporu se svobodou slova a shromažďování. Protesty jsou nedílnou součástí ústavní demokracie, jsou projevem občanské společnosti, přirozenou obrannou reakcí proti závažným omylům a chybám vládnoucích elit.

Co když očerňování protestních hnutí souvisí hlavně s ideologickou poptávkou pokrokářů po odhalování vnitřních nepřátel? Co když jim argumenty rádi zformulují ti, kteří téma extremismu mají v popisu své práce, jako například BIS, ministerstvo vnitra a někteří odborníci? Ti mohou přifukovat hrozbu extremismu, aby zvýšili svou důležitost, moc a své rozpočty, tedy platy, počty zaměstnanců, kanceláří a budov. Ostatně ministerstvo vnitra plánovalo vytvořit úřad o 19 lidech v rámci Akčního plánu pro čelení dezinformacím. A jedna univerzita v Česku už plánuje založit laboratoř pro dezinformace. To jsou jen další střípky do mozaiky bobtnajícího, vrchnostenského a podezíravého státu.

Pokud se dál budou roztáčet kola nového třídního boje, tentokrát nikoliv proti buržoazii, kulakům a rozvracečům, ale proti legitimním protestním hnutím, pak je to cesta do éry nestability a nevraživosti. Výskyt menších skupin radikálů a extremistů nikoho neopravňuje uplatňovat princip kolektivní viny na statisíce či miliony lidí v Česku, kteří sympatizují s protesty proti nadměrné migraci z Afriky a Asie, nadměrné represi během pandemie a nadměrné chudobě. Je třeba léčit příčiny nemoci, nikoliv následky. Je třeba řešit krajní progresivismus, až poté krajní antiprogresivismus.

Největší bezpečnostní paradox

Paradoxně největší hrozbou pro demokracii v Česku jsou radikální pokrokáři se svou ideologií boje dobra proti zlu. Vytváří totiž militantní atmosféru mccarthismu, zaměřenou na odhalování vnitřních nepřátel. Svou netolerantní a nenávistnou politikou na státní úrovni rozeštvávají společnost, plodí masovou nespokojenost a tím i nedůvěru ve státní instituce, oficiální média a mezinárodní zakotvení Česka v Evropské unii a NATO. Takový agresivní přístup vhání frustrované lidi do náruče vůdců typu Mussoliniho.

Čím dříve se vrátíme k tradiční liberální demokracii, jež respektuje názorovou a politickou pluralitu, jež pěstuje dialog a smiřování, jež se nestydí za národní zájmy a vlastenectví a jež v přiměřené míře doplňuje svou politiku o evropský a mezinárodní rozměr, tím lépe. Renesance demokracie však předpokládá i poctivou a odvážnou sebereflexi s prvky těžké kocoviny. Není totiž vůbec lehké vzdát se své bojovné víry progresivismu, svého pocitu morální nadřazenosti a patentu na rozum.

Bojový duch na obranu demokracie a suverenity je určitě na místě ve vztahu k imperiálním ambicím Ruska, ale neobhajitelný vůči vlastnímu obyvatelstvu. Proto militantní narativ, k němuž se upíná hlavní proud dnešní demokratické elity, je slepou uličkou. Jde o velký omyl, jenž přispěl k největší polarizaci společnosti po Listopadu 1989.

blogosvet.cz

Zdroje textu:

Bezpečnostní informační služba. Výroční zpráva 2021, s. 18-20. Zdroj: https://www.bis.cz/public/site/bis.cz/content/vyrocni-zpravy/2021-vz-cz-2.pdf