Je to tak, aktivisté za 30 km/h jsou teroristé

Praha se již mnoho týdnů potýká s protesty aktivistů, jejichž politickým cílem je dosáhnout plošného omezení rychlosti automobilů na absurdních 30 km/h. Aktivisté pod dohledem policie a s tichým souhlasem odpovědných politiků blokují dopravu, čímž vydírají pokojné občany, kteří by se rádi dostali domů z práce včas. A protože se nesetkávají s jakýmkoliv účinným odporem, ať už ze strany vedení města nebo občanů, rozhodli se neomezit pouze na Prahu. V poslední době si vzali za svůj terč i řidiče v Brně.

Přiznám se, že nevím, zda paní primátorka zareagovala. Reakce však přišla z ideově podobných vod. V článku uveřejněném na levicovém serveru Alarm se do Svobodných pustil “filozof města a urbanismu” Vladan Klement. Svobodní podle něj zastávají “svobodu zneužívat silná slova a poštvávat dav proti člověku”. Rétorika Svobodných je prý “bolševická”.

Panu Klementovi především vadí, že přirovnáváme zelené aktivisty k teroristům. Na nikoho přece neútočí! Nikdo se jich přece nebojí! Hrstka pochodujících rachitických levičáků s transparenty vzbuzuje daleko více pobavený úsměv nežli obavy. Pan Klement však celou věc bagatelizuje. Za prvé, dívá se nepochybně na aktivisty pohledem člověka, který jimi není přímo omezován. Jeho se dopravní kalamita během špičky netýká. Za druhé, podceňuje cíle a úmysly aktivistů ve prospěch aktuální míry jejich dosahu.

Před měsícem se konala podobná blokáda v Berlíně. Globálně vzato nedaleko od nás, vlastně ve stejném kulturním i společenském prostoru. Berlínská blokáda, naplánovaná na celý den, způsobila kolaps nejen dopravy, ale především záchranného systému. Sanitky zůstaly uvězněné v dopravních zácpách. S něčím takovým museli berlínští aktivisté nepochybně počítat a jejich ujišťování, že sanitkám bude dovoleno projet, se ukázalo být lživé. Pokud je vědomě zablokován záchranný systém, nelze to pokládat za metodu teroru? Jsem přesvědčen, že ano. Že se pražským nebo brněnským aktivistům něco takového dosud nepodařilo, jim nelze přičítat k dobru jako omluvu. Metody i cíle jsou shodné.

Svobodní prý zastávají “svobodu používat silná slova.” Ano, je to tak. Pan filozof Klement má pravdu. Slova, která nazývají věci pravými jmény, jsou z logiky věci silná. Slova, která naopak význam věcí překrucují, zakrývají a zahalují kouřovou clonou pochyb, jsou slabá. Ostatně síla výroků se jasně projeví a je prověřena v diskuzi a tváří v tvář realitě. Pokud si vezmeme berlínskou blokádu jako modelovou situaci a uvědomíme si, že čeští aktivisté jsou filiálkou organizačně velmi jednotného hnutí, můžeme si být svými slovy jistí: realita nám dává za pravdu.

K čemu odkazuje slovo “svoboda” obsažené v názvu strany Svobodných, ptá se filozof Klement. V souladu s naší filozofií chápeme svobodu jako jasně vymezený pojem: absence iniciace násilí. Nikdo nesmí použít vůči druhému člověku násilí jako první. Bez ohledu na to, zda jde o násilí přímé, tedy fyzický útok, nebo nepřímé, tedy například podvod. Jestliže skupina aktivistů obsadí část dopravní komunikace, která běžně slouží k určitému účelu, tedy aby se lidé dostali co možná nejrychleji a nejpohodlněji z bodu A do bodu B, čímž tento účel omezí nebo přímo znemožní, nepochybně se dopouštějí násilí.

Blokáda je z podstaty věci násilí. Může nabývat různých podob a různé intenzity, blokující aktivisté mohou používat různé metody. Ale definující charakteristikou je zde násilí. Pokud vstoupíte s transparentem v ruce někomu do cesty a nutíte ho tak, aby akceptoval váš názor, protože v opačném případě by vám vůbec nevěnoval pozornost, používáte v tu chvíli násilí. Samozřejmě, dotyčná osoba vás může obejít, ale jeho směr cesty už byl ovlivněn vaším záměrem zastoupit mu cestu. A co když vás bude víc a donutíte vaši oběť jít zcela jinudy? Co když mu nenecháte žádnou volnou cestou k průchodu? Co když mu zabránite opustit byt? Otázka míry zde nehraje roli: v každém případě jde o násilí.

Filozof Klement cituje encyklopedii, a upozorňuje, že “terorismus je promyšlené použití násilí k vyvolání všeobecné atmosféry strachu […] a dosažení politického cíle.” Tím nám dává za pravdu. Zelení aktivisté blokující dopravu by si přáli, aby jich příště nebylo jen padesát nebo sto, ale aby jich byly tisíce. Na svých pochodech volají “Pojďte s námi”. Až jich budou miliony, zastaví se u omezení dopravy na 30 km/h? Jedna fáze jejich politického boje je padesátka aktivistů blokujících jeden dopravní pruh na magistrále. Vypouštění pneumatik u automobilů následuje. Zablokovaný záchranný systém v Berlíně je další fází, k níž ta první nepochybně a vědomě směřuje. Zelení aktivisté šíří strach. Nejen neopodstatněný strach z toho, že v “důsledku neřešených změn klimatu všichni shoříme”, ale také z toho, že až se jim jednou nějaká protestní akce opravdu povede, můžete to být právě vy, ke komu se nedostane včas sanitka…

O jaké “svobodě poštvávat” to vlastně filozof Klement píše? Vždyť to jsou především zelení aktivisté, kdo štve lidi proti sobě. To oni vidí řidiče jako nepřítele, kterého je potřeba co nejvíce omezit. V automobilové dopravě spatřují jakousi kolektivní hydru, která zachvacuje veřejný prostor, do něhož automobily přirozeně nepatří. Ten “patří lidem”. Jako by řidiči nebyli lidé. Jako by automobily nebyly nástrojem, jenž lidem daleko více pomáhá nežli omezuje. Aktivisté se pokoušejí svůj životní postoj, tedy odmítání automobilů a třeba i život bez nich násilím vnutit všem okolo sebe. Donutit je akceptovat své osobní preference jako absolutně platné a jediné univerzálně správné. To je psychologickou charakteristikou každého teroristy a každého totalitáře.

Je v tomto světle zásadním faulem zahrnovat do jedné množiny blokovače dopravy a vypouštěče pneumatik? Podle mého názoru není. Jsou to větve stejného kmene. Jejich cíle jsou shodné. A můžeme si být jisti, že podmnožiny blokovačů vytvářejí s podmnožinou vypouštěčů velmi zásadní průnik. Jestliže ti, kteří právě pochodují po magistrále a vysmívají se troubícím řidičům, zrovna někomu nevypouštějí pneumatiky, je to důvod nahlížet na ně příznivěji, když známe jejich politické cíle?

Tyto cíle jsou odporné, odsouzeníhodné, založené na nenávisti a žlučovitém nepřátelství – ale politicky vzato jsou to cíle legitimní. Aktivistům nikdo neupírá právo za tyto cíle bojovat a své názory šířit – ovšem pokojným způsobem, který nebude nikoho omezovat. Ne blokádami, ale demonstrací někde na náměstí. Ovšem tam by si jich patrně už vůbec nikdo nevšiml. Oni však vyžadují pozornost. Jako rozmazlené dítě, které se válí po zemi a tluče pěstičkami kolem sebe, dokud nedostane vytouženou hračku.

Filozof města a urbanismu Vladan Klement s levičáckou povýšeností píše, že až se Svobodní “vrátí zpět ke standardům demokratické diskuze”, s radostí se rozepíše o dalších argumentech pro snížení rychlosti ve městě nebo třeba i proti němu. Budeme se tedy těšit. Diskuze Svobodných je totiž založena na jasném ideologickém a morálním základě, na respektu vůči svobodě a přirozeným právům jednotlivce. Nikdy jsme se od těchto principů neodchýlili.

Je to však diskuze demokratická? Lze vůbec pojem demokracie vztáhnout na diskuzi? Diskuze může být racionální nebo iracionální. Férová nebo neférová. Nudná nebo zábavná. Podnětná a obohacující nebo zcela zbytečná a marnící čas. Ale demokratická? Možná – ve smyslu otevřenosti a nevýlučnosti. K takové diskuzi však zelení aktivisté dosud odvahu nenašli a nevyzvali nás k ní. Protože pochodovat po magistrále, terorizovat stovky pokojných občanů a sborově volat slogany a hesla je přece jen snazší…