17.11.2024
Kategorie: Exklusivně pro PP, Historie

17. listopad 1989 v kontextu s rokem 2024

Sdílejte článek:

KAREL POHNER

Od 8 let jsem pravidelně poslouchal s rodiči nebo mým dědou hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Byl jsem vychován v rodině, kde komunista bylo sprosté slovo a Rusko znamenalo okupaci. Můj otec při každé oslavě „věšel komunisty na kandelábry“ a každý týden jsme „emigrovali“ na chalupu. Příjezd zahájil vždy pokřikem: „Ať nám strana a vláda políbí prdel.“ Postoj naší rodiny byl všeobecně znám, přesto moje máma stále učila a táta projektoval a na VŠ mě také vzali. A mé malé rebelství spočívalo snad jen v tom, že jsem na ZŠ 9.5. vždy připomínal, že Plzeň osvobodili Američané.

17.11.1989 jsme byli na chalupě, mrzlo a málo kdo ví, že na obloze byla ostrá polární záře, kterou jsem v takové intenzitě od té doby už neviděl. Celý večer byl mystický a euforický. Rakušané pravděpodobně zesílili signál, protože i na naší přenosné černobílé televizi byl jasný obraz se záběry z Národní třídy. O víkendu jsem dorazil do Brna na kolej (VÚT) a v pondělí ráno jsem se stal pomocným článkem stávkového výboru s funkcí šiřitele zpráv mezi lid a distributorem letáků v okolí Brna. Byl jsem tehdy jeden z mála studentů, kteří měli své vlastní auto. Ale hned na začátku je potřeba zmínit, že jestli si někdo myslí, že většina studentů byla v obraze a věděla o co jde, tak to ani náhodou. Část spolužáků do školy vůbec nedorazila nebo okamžitě odjela a politický přehled těch, kteří zůstali, nebyl nikterak široký. První přednášku hned v pondělí měl asi pan Šabata. V té době jsem ho neznal a později jsem ho nevyhledával. Byl to vyhozený komouš z roku 68, který nám začal vysvětlovat, že ten socializmus je vlastně správná myšlenka, ale byla zneužita a je třeba ho reformovat a blablabla. Jako dnes si vybavuji, jak jsem hned v té aule v dosahu mých spolužáků protestoval. Jeden z nich argumentoval něco ve smyslu, „kdybychom měli u nás obchodní domy Neckermann a mohli cestovat, tak je vše v pořádku“. No to bylo něco na mě, na hocha z „extrémistické“ rodiny (záměrně používám dnešní nálepky, aby tomu rozuměla i mladá generace). Můj první úkol tedy byl politicky vyškolit moji posádku dříve, než vyrazíme do terénu, ale pochopitelně to probíhalo paralelně s děním. Po nabitém dni a distribuci pozvánek na večerní manifestaci na „Svoboďáku“, jsme se tam vydali vybaveni svíčkami a zapalovačem i my. Protože dnes mohu srovnávat s následnými každodenními manifestacemi, to pondělí bylo takové opravdové a mrazivě krásné. Všechny ulice vedoucí na Náměstí Svobody byly blokovány kordony policajtů, tedy už se přes ně dostat, znamenalo určitý fyzický potenciál. Náměstí bylo sice zaplněné, ale vzhledem k již zmíněnému „policejnímu filtru“, tam nebyl kdekdo a nebylo přeplněné, jako v následujících dnech. Kulisa byla také famózní, měli jsem tam vyzbrojené policajty se štíty, nechyběla ani vodní děla a obrněné transportéry (musím upřesnit, že nic z tohoto arzenálu nebylo na nás požito a podrobně jsme měli možnost si vše prohlédnout až po ukončení manifestace při průchodu uličkou mezi ozbrojenci). Následující dny jsme si vyladili strategii našeho „marketingu“. Nejefektivnější cíle byly hospody, kde jsme nejenom oslovili nejvíce lidí, ale také rozdali letáky, které si dále lidé už sami vylepili nebo distribuovali. Lidé nám často objednali oběd nebo pohár a spolužáci, kteří neřídili, mohli i pivo. Večery jsme trávili na již ozvučeném „Svoboďáku“ bez policejních kordonů, ale pondělní atmosféra už se nikdy neopakovala. S nepochopením jsme se setkali jen na gymnáziu v Boskovicích, kde na nás soudruh ředitel zavolal policii. Žádné drama se nakonec nekonalo, policie nás po výslechu postupně propustila a další den jsme pokračovali v „turné“.

Uplynul asi rok od revoluce, složil jsem si všechny zkoušky, přerušil studium, prodal auto a vzal své úspory a v Brně si šel do ČSA koupit letenku do Newarku a vyrazil na rok do USA. Po návratu jsem zúročil drobné zkušenosti z cestování, angličtinu i dolary, které jsem si vydělal a pokračoval v cestování po světě, ale už jako placený průvodce a dále jako vedoucí a následně majitel cestovní kanceláře. Devadesátá léta pro mě znamenala období bezbřehé svobody. V tomto období jsem se o politiku jsem zajímal spíše okrajově a možná proto jsem si nevšiml indicii, které by naznačovaly nesrovnalosti v evropské demokracii. Bezvýhradně jsem věřil v demokracii západu a USA, kam jsem často služebně cestoval. Hlasoval jsem pro vstup do EU s přesvědčením, že je lepší se nechat vést zavedenými demokraciemi než riskovat levicové choutky bývalých komunistů. Nikdy jsem nevolil ČSSD a první zvolení Miloše Zemana prezidentem jsem považoval za národní katastrofu. Poprvé jsem vážně zpozorněl, když jsem sledoval příliv obyvatel do Evropy, kteří sebou přinášeli ideologie, které jsou nekompatibilní s tradiční evropskou kulturou. Mé pochybnosti gradovaly s dalšími událostmi a rozporem mezi realitou, kroky evropských vlád a oficiálním zpravodajstvím. Toto období bych nazval obdobím prozírání. Velice nerad jsem sundával své růžové brýle a sám sobě přiznával, že to, co se kolem nás děje, začíná připomínat manipulativní praktiky, které jsem zažil před rokem 1989. Jedinou reakcí na tento stav bylo studium minulosti i přítomnosti a poctivá vůle poznat pravdu. Musel jsem si překalibrovat celou řasu událostí, které jsem ve svém „happy“ životě minul. Vzpomenout si na tzv. humanitní bombardování Jugoslávie vojsky NATO a další události mezinárodní politiky. Na levicové přerozdělování peněz EU, za které musíme přijímat další a další omezení. Zprvu jsem se domníval, že právě teď se svět mění a já jsem na to právě přišel. Ale čím víc jsem šel do minulosti, tím více mi bylo jasné, že marxistická infekce zasáhla svět mnohem dříve, než jsem zpozoroval. Má představa o západu byla jen odrazem jeho minulosti. Nakonec před nastupující levicovou totalitou už varovala Margaret Thatcher a Ronald Reagan.

Vraťme se tedy znovu před rok 1989 pro poučení a určitou rekapitulaci. My lidé se chováme jako stádo a pravda většinu z nás příliš netrápí. Drtivá většina Němců milovala Hitlera a v padesátých letech polovina Čechoslováků věřila v socializmus. Nejnáchylnější k totalitě je vždy mladá generace, která chce budovat nový moderní svět a nemá zájem se zdržovat zkušenostmi svých rodičů a pochopením historie. Pravda je dcerou času, a proto postupně pomalu sílí a spěje k vítězství. Čím víc však vyhrává pravda, tím víc musí totalita utahovat smyčku. Ani ti, co totalitu zažili, nemusí být proti ní automaticky imunní. Pokud totiž člověk před rokem 1989 žil s komunismem v symbióze, nevytvořil si proti totalitě protilátky. Tedy poučení ze 17.11.1989 je, že lidé většinou nepoznají totalitu, pokud v ní právě žijí. Přitom je to tak jednoduché, pravda postupem času sílí a aby to lež vykompenzovala, musí mít na své straně moc, peníze a média. Zavádí cenzuru, reguluje a zakazuje. Lidé, kteří jsou upřímně pomýlení, lžou především sami sobě a omlouvají hloupé a zlé věci ve jménu svého domnělého přesvědčení. Vědí, že nekontrolovaná migrace, nevyzkoušené vakcíny, desítky pohlaví, zelená ideologie, přerozdělování peněz nebo podpora války jsou špatné, ale ve jménu fanatické víry vše té lži tolerují. Demokracie není jen o svobodném cestování, demokracie je nutnost, bez které vždy prohrajeme. Bez demokracie dochází k nevratným degenerativním změnám.

Pravda o lži“ je pohádkový příběh, který varuje před praktikami lži.

https://www.selskyrozum.cz/

 

Jak jste spokojeni s vývojem české společnosti a politiky po roce 1989?

View Results

Nahrávání ... Nahrávání ...
Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (18 votes, average: 4,22 out of 5)
Loading...
17 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)