Zvolte si život a bojujte za něj

Izraelci, kteří již otupěli žalem nad květinou izraelské mládeže padlé ve válce v Gaze, byli dále zdrceni pondělním zabitím ne méně než 21 záložníků při jednom smrtelném incidentu a tří dalších vojáků téhož dne.

Není divu, že to zvýšilo volání veřejnosti po ukončení války. Ještě pochopitelnější je, že rodiny izraelských rukojmích jsou stále zoufalejší z pravděpodobného hrůzného osudu zajatců v žalářích Hamásu a stupňují demonstrace vyzývající k dohodě o ukončení války a propuštění rukojmích.

Kéž by to bylo tak jednoduché. Izrael stojí před strašlivou volbou: buď ukončit hrozbu ze strany Hamásu, nebo ukončit utrpení rukojmích. Téměř jistě nemůže dosáhnout obojího.

Hamás nevydá všechna rukojmí bez zaručeného ukončení izraelských bojů a bez závazku, že Izrael nebude vraždit vůdce Hamásu. Pokud by na to Izrael přistoupil, oživený Hamás by zůstal smrtelnou hrozbou pro životy Izraelců, v budoucnu by bylo zajato více rukojmích a zavražděno více Izraelců.

Obyvatelé izraelských obcí u hranic s Gazou by se nemohli bezpečně vrátit do svých domovů; stejně tak rodiny, které byly evakuovány z obcí u hranic s Libanonem, kde je 150 000 raket Hizballáhu zakotveno v civilním obyvatelstvu připraveno na signál k úderu na celý židovský stát a kde jsou síly Hizballáhu Radwan nadále připraveny vtrhnout do Izraele, aby zavraždily a unesly další Židy.

Neexistuje snad žádná izraelská rodina, které by se tato válka osobně nedotkla. V tak malé zemi má téměř každý rodinné příslušníky v první linii, má příbuzné nebo přátele, kteří byli zavražděni nebo uneseni do Gazy, nebo zná lidi v takové situaci.

Přesto většina země zůstává odhodlaná. Podle průzkumů veřejného mínění je šedesát procent židovských Izraelců proti dohodě, která by znamenala návrat zbývajících rukojmích výměnou za propuštění všech palestinských bezpečnostních vězňů a ukončení bojů v Gaze. Tito Izraelci si uvědomují, že taková dohoda by znamenala propuštění palestinských arabských vrahů na svobodu, aby mohli vraždit další Izraelce, že by podnítila další braní rukojmích, že by Hamásu přinesla vítězství, které by povzbudilo nejen jeho, ale všechny džihádisty ke zdvojnásobení útoků, a že by zradila padlé vojáky, kteří obětovali své životy v přesvědčení, že to je cena, kterou stojí za to zaplatit, aby skoncovali s pohromou Hamásu.

Zatímco většina izraelské veřejnosti zůstává jasnozřivá a odhodlaná, kampaň rodin rukojmích, s nimiž je třeba soucítit a mít pro ně pochopení, přispívá k poraženecké náladě, kterou rozdmýchávají požitkářští izraelští novináři a která může jen poškodit válečné úsilí, oslabit Izrael a pomoci jeho nepřátelům.

Existuje však i zcela jiný příběh, který je také vyprávěn. Zpravodaj Ma’ariv Ben Caspit a jeho kolega novinář Amit Segal strávili nějaký čas s izraelskou brigádou bojující v Chán Júnisu. Caspit napsal:

„V zimě roku 2023 je Izrael národem rozděleným na dvě nerovné části: Jednu část tvoří všichni, kdo nejsou buď v Gaze, nebo na severní hranici, a všichni, kdo nebyli odvedeni k branné nebo záložní vojenské službě – tedy téměř všichni. Všichni jsou znepokojeni, deprimováni, hádají se, křičí a hašteří se, vydávají negativní energii, která zahrnuje strach, šok, urážky, poraženectví, neschopnost a velkou dávku hořkosti.“

„Druhá část Izraele je na frontě. Setkal jsem se s nimi v pondělí v Chán Júnisu. Jsou to Izraelci jiného druhu. Jsou plní energie a věří si ve své schopnosti. Jsou jednotní a usměvaví, věrně touží dokončit svou misi. Jsou klidní. Nehádají se mezi sebou, ale naopak si navzájem pomáhají, poplácávají se po zádech, a když je třeba, zachraňují se. Minulé pondělí v Chán Júnisu jsem si uvědomil, že naše situace v Gaze je mnohem lepší, než jak vypadá z Tel Avivu. I po té strašné pondělní tragédii…“

„Tankisté spí ve svých tancích (které, jak vám mohu říct z vlastní zkušenosti, opravdu nejsou tak pohodlné). Vojáci pěchoty improvizují ve všem, v čem se dá. Vojáci mají svou kávu a vrhcáby a opravdový pocit, že jsou bratři ve zbrani, a stejnou prosbu jsme tam slyšeli úplně od všech. ‚Řekněte jim doma, ať nás nezastavují. Nechte nás dokončit naši práci. Nesmíme se zastavit. Nesmíme polevit. Jsme tady, protože to musí být hotové. Jsme silní a doufáme, že vy na domácí frontě jste také silní.“…

„Pak jsme se vydali nahoru na vyhlídku… Uvědomili jsme si, že v Gaze nenajdeme jedinou nemocnici, která by nebyla plně vybavena zbraněmi, výbušninami, šachtami a tunely. Také téměř jakoukoli mešitu. Gaza není taková, jak nám říkali. My je teď ovšem učíme, že ani my nejsme takoví, jak jim říkali.“

Udivující postoj mezi záložníky, o kterém Caspit mluvil, ilustroval Elkana Vizel, který byl mezi 21 padlými v pondělí. Rabín Vizel, velitel oddílu a ženatý otec čtyř dětí, dříve bojoval jako záložník v Gaze v operaci Ochranné ostří (Tzuk Eitan) v roce 2014, kdy byl v boji zraněn. Toto napsal v dopise své rodině během současné války pro případ, že by došlo k nejhoršímu:

„Pokud čtete tato slova, muselo se mi něco stát. Pokud jsem byl unesen, žádám, aby nebyla uzavřena žádná dohoda o propuštění jakéhokoli teroristy za účelem mého propuštění. Naše drtivé vítězství je důležitější než cokoli jiného, proto prosím pokračujte v práci ze všech sil, aby vítězství bylo co nejdrtivější.

Možná jsem padl v boji. Když voják padne v bitvě, je to smutné, ale já vás žádám, abyste byli šťastní. Nebuďte smutní, až se se mnou rozloučíte. Buďte k sobě milí, držte se navzájem za ruce a posilujte se. Máme být na co hrdí a šťastní.

Píšeme nejvýznamnější okamžiky v dějinách našeho národa a celého světa. Proto prosím, buďte šťastní, optimističtí, stále si vybírejte život. Šiřte lásku, světlo a optimismus. Podívejte se svým blízkým do bílých očí a připomeňte jim, že vše, čím v tomto životě procházíme, stojí za to a máme pro co žít.

Nezastavujte sílu života ani na okamžik. Byl jsem zraněn už při operaci Tzuk Eitan, ale nelituji, že jsem se vrátil do boje. Je to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal.“

Je nevýslovné, že život takového daru lidstvu nyní tak krutě vyhasl. Je nesnesitelné, že tolik nejlepších z mladé generace přichází o život v této válce, která byla židovskému národu opět vnucena genocidními fanatiky usilujícími o vyhlazení všech Židů a zničení vlasti jejich předků.

Uprostřed této agónie však slova Elkany Visela odhalují něco neocenitelného, co se na těchto bojištích plných bolesti objevuje; něco, co Ben Caspit objevil mezi vojáky bojujícími u Chán Júnisu.

Jsme opět svědky znovuzrození židovského hrdinství – fyzického hrdinství, vojenských hrdinských činů odvahy a sebeobětování, o nichž budeme slýchat ještě dlouhá léta, ale také hrdinství duchovního. Jsme svědky prosazování života tváří v tvář děsivému kultu smrti; optimismu a naděje tváří v tvář cynismu a poraženectví každodenního světa; hluboké lásky k Izraeli a jeho lidu tváří v tvář hořkosti a zášti, které je příliš často rozdělují; sladkosti a dobroty tváří v tvář odporné špíně západního světa, který se staví na stranu genocidních vrahů proti jejich nevinným obětem jen proto, že jsou to Židé, nebo se hlásí k podpoře Izraele v jeho boji na život a na smrt, zatímco ho nechává houpat se ve vražedném větru.

V Elkanovi Vizelovi jsme viděli mladého muže, kterému boj za svůj lid a národ dával smysl života. Způsob, jakým tento život žil, a slova, která napsal a která rezonují i za jeho předčasným hrobem, nám dávají inspiraci; znovu nás učí, proč jsou Židé věčným národem.

Neplačte, říká nám. Zvolte si život a bojujte za něj. To, co v nás Židech vzbuzuje, je dávná vzpomínka na naši historii se lvím srdcem a uvědomění si toho, čím stále jsme.

Kéž je vzpomínka na Elkana Visela a všechny jeho padlé druhy požehnáním pro nás všechny.