Ženská emancipace v sociální džungli

CHALLENGER

Pustil jsem si youtube podcast o „krizi femininity: proč jsou moderní ženy nešťastné“ a nestačil jsem se smát.

To, že emancipace ženám nepřináší psychickou pohodu, je dobře známý fakt.

Ovšem veřejná debata vedená pičulíny o ženách, která byla shrnuta i v tom podcastu, trpí v tomto ohledu zvláštním typem schizofrenie. Na jedné straně jsou připraveni papouškovat, že žena je plně emancipovaná, svéprávná a autonomní bytost, schopná rozhodovat o svém životě stejně jako muž. Na druhé straně se pokaždé, když se důsledky jejích rozhodnutí ukážou jako nepříjemné či dokonce katastrofické, objeví zástup samozvaných pičulínů, ochránců a vysvětlovačů, kteří ji její odpovědnosti zase rychle zbaví.

Žena podle nich nerozhodla špatně. Byla zmanipulována. Nepřecenila vlastní možnosti. Systém jí lhal. Neodmítala opakovaně vhodné partnery. Algoritmus jí pokřivil očekávání. Neobětovala dobrovolně rodinný život a svoji fertilitu kariéře v podřadném jobu v korporátu, spotřebě, nevázanému sexu nebo sérii krátkodobých zážitků. To kapitalismus z ní vytěžil produktivitu. Nebyla hloupá a neuvěřila pohodlné iluzi, že může získat všechno bez protihodnoty. To reklama zneužila její přirozenou nejistotu.

Tento způsob uvažování se tváří jako soucit, ale ve skutečnosti ženě znovu upírá schopnost autonomie a morálního jednání. A současně umožňuje zmrdům, kteří jsou vždy připraveni stavět se do role jejích zachránců, aby na její údajné bezmoci ideologicky, politicky a většinou také finančně parazitovali.

Pohodlná emancipace bez odpovědnosti

Emancipace v původním významu znamená osvobození ze závislosti a získání právní, ekonomické a společenské svéprávnosti. Svéprávnost však nikdy neznamenala pouze možnost volit. Znamená také odpovědnost za volbu. Zaplacení ceny za volbu. Svobodný člověk má právo jednat správně i chybně. Může budovat, ale také zničit. Může předvídat, ale také ignorovat varování a padnout na držku. Může investovat čas a energii rozumně, nebo vše promarnit.

Nemůže však současně požadovat, aby mu byla přiznána plná svoboda při rozhodování a aby byly důsledky jeho rozhodnutí pokaždé připsány někomu jinému.

Právě tuto výjimku ovšem moderní bolševicko-feministická ideologie vytváří pro ženy. Ženám jsou přiznána práva dospělého člověka, ale jejich selhání jsou často vysvětlována jazykem, který by byl v případě mužů považován za infantilní. Ženy si svůj pád nezpůsobily nezodpovědným nebo amorálním jednáním, „jim se to samo stalo“.

Chlap, který se dostane do průseru, dostává obvykle jednoduchou odpověď: měl se více snažit, lépe volit, být silnější, disciplinovanější a realističtější. Pokud si vybral špatnou partnerku, měl být opatrnější. Přišel-li o peníze, měl předvídat riziko. Pokud se mu rozpadla rodina, měl lépe znát zákony a důsledky svého jednání. Pokud zůstal osamělý, nemá nárok na soucit společnosti.

Žena je naproti tomu optikou bolševicko-feministické ideologie popisována jako oběť struktur, očekávání, kultury, médií, mužů, kapitalismu nebo reklamních algoritmů. I když se rozhodovala samostatně, její rozhodnutí jsou zpětně reinterpretována jako produkt vnějšího nátlaku, i kdyby sama dobrovolně chlastala první ligu.

Tak vzniká emancipace bez odpovědnosti: právo volit bez povinnosti nést náklady volby. Taková konstrukce ovšem není skutečným uznáním ženy jako dospělé lidské bytosti. Je to pouze nový typ privilegované nesvéprávnosti, tentokrát zabalený do jazyka solidarity, sociální spravedlnosti a ochrany slabších.

Morální parazit a jeho obchodní model

Typickou postavou tohoto diskurzu je pičulín, obvykle bez velkých schopností, který ženám leze do prdele a tvrdí, že jejich emancipace byla největším civilizačním triumfem, přičemž vzápětí je začne líčit jako psychologicky bezbranné bytosti, které nedokážou rozpoznat ani elementární mechanismy reklamy.

Kosmetická reklama jim podle něj soudružkám zničí sebevědomí. Fotografie na sociální síti je přesvědčí, že všechny ostatní ženy vedou dokonalý život. Seznamovací aplikace je přiměje věřit, že za každým dalším pohybem prstu čeká deset lepších alfasamců, kteří se na ni jen třesou, aby jí mohli všechno zaplatit. Korporace je údajně svedou k tomu, aby obětovaly své nejlepší roky cizímu zisku. Algoritmy znají jejich slabosti lépe než ony samy. Možná někdy ano. Ale smolík pacholík – takový je život emancipované soudružky. Stejně jako život muže.

Pičulín poté vystoupí jako srdnatý zachránce, který tuto manipulaci prohlédl. Je ochoten ženám vysvětlit, co se jim přihodilo, kdo je oklamal a proč za svůj stav ve skutečnosti nemohou. Tím vzniká klasický ideologický trojúhelník: žena je nesvéprávná oběť, systém je pachatel, méněcenný pičulín se pak postaví do role zachránce jako správný morální maják společnosti.

Zachránce nepotřebuje od ženy, aby změnila vlastní chování, přiznala chybu nebo přijala důsledky. Potřebuje především její pozornost, souhlas a vděčnost. Říká jí přesně to, co je příjemné slyšet: nebyla jsi chamtivá a ješitná kráva, nebyla jsi krátkozraká ani nerozumná. Byla jsi podvedena.

Takové sdělení je mimořádně amorální. Neklade na soudružky žádné nároky. A proto je to tak mezi feministkami oblíbené. Nepožaduje bolestivou sebereflexi. Nabízí jasného viníka a emocionální úlevu. Zvyšuje rozhořčení, podporuje sdílení, komentování a návrat k dalšímu obsahu. Paradox je zřejmý. Uvedený pičulín, na jehož videa jsem na začátku odkázal a který kritizuje algoritmy za monetizaci ženské nejistoty, ironií osudu používá tutéž nejistotu k získání sledovanosti a hrabe za ten svůj bezcenný shit prachy.

Kosmetická firma nejprve vyvolá obavu ze stárnutí a poté nabídne krém. Ideologický youtuberský pičulín nejprve vyvolá pocit, že žena byla zrazena světem, a poté nabídne svůj produkt – psychologicky komfortizující výklad. Oba prodávají úlevu od problému, který předtím pomohli zvětšit. Liší se pouze produkt. Jeden prodává aspoň kosmetiku, druhý pocit morální neviny, který feministické soudružky dál posune do sraček.

Kdybych byl mizogyn, řekl bych: víc takových pičulínů! Protože to pak takové feministické slepici nasypete zrní pod sklo a jen se zvráceně bavíte tím, jak si pokaždé natluče zobák. To se pak pocity frustrace nesčítají, nýbrž násobí.

Kapitalismus jako univerzální sklad viny

Levicový rámec, který je pro hysterické pičulíny tak typický, prakticky bez výjimky potřebuje zachovat jeden základní článek víry: emancipace a feminismus musí být za všech okolností správné. Pokud jejich praktické důsledky nejsou přesvědčivé, chyba nesmí ležet v samotném projektu ani v rozhodování emancipovaných žen. Viníkem se proto stává kapitalismus.

Emancipace a feminismus jsou dobré, áááno. Kapitalismus je špatný, áááno. Zbraně jsou špatné, áááno. Auta jsou špatná, áááno. Planeta se v čekoprasečáku otepluje dvakrát rychleji, áááno. Kde já jen tyhle kecy už slyšel?

To, že velké množství žen věnovalo nejproduktivnější období života korporátnímu peklu, spotřebě, nebo jízdě na karuselu z penisů, neuspořádaným vztahům a později toho lituje, není důsledkem jejich rozhodnutí. Kapitalismus jim prodal falešný sen! To, že chtěly současně vysoký status, neomezenou osobní svobodu, dokonalého partnera, finanční zabezpečení, rodinu, permanentní devótnost a obdiv a život bez zásadních kompromisů, není projev jejich hlouposti a nerealistického očekávání. Je to důsledek marketingu!

Taková konstrukce funguje jako univerzální sklad viny. Pozitivní důsledky jsou připsány emancipaci. Negativní důsledky jsou připsány trhu, kapitalismu nebo patriarchátu. Bolševicko-feministická ideologie tak nemůže být nikdy vyvrácena zkušeností a správná odpověď na frustraci tak je … wait a minute … více bolševického feminismu!

Pokud je žena úspěšná, dokazuje to správnost emancipace. Pokud je nešťastná, dokazuje to zkaženost systému, ve kterém je zapotřebí více bolševických regulací. Pokud má krásnou a milující rodinu, je to důsledek její emancipace, která jí umožnila svobodně si ji zvolit. Pokud rodinu nemá a lituje toho, kapitalismus a marketing ji o ni připravily.

Tento model nelze falzifikovat. Každý výsledek jej potvrzuje. Tato zvrácená logika připomíná pravověrné komouše: komunismus také nikdy neselhal. Byl pouze „pokažen“ prostředím, nepřáteli nebo nesprávnou implementací vědeckého marxismu-leninismu. Důsledky této zvrácené kolektivní víry vidíme právě v těchto dnech při deindustrializaci a ekonomické marginalizaci Evropy.

Dobrovolná spoluúčast na vlastním sebeklamu

Reklama, sociální sítě a algoritmy samozřejmě ovlivňují lidské chování. Nejde však o žádnou magii. Algoritmy nemohou člověku vnutit jakoukoli touhu nebo názor. Zpravidla zesilují to, co už existuje. Zesilují to, co bolševický feminismus ženám již dříve sliboval úplně stejně, jako kdysi nacismus sliboval Němcům nadřazenost nordické rasy. Je úžasné být utlačovaný a těžit z toho státem garantovaný morální kapitál, který se následně přetaví v privilegia na cizí účet, stejně jako bylo pro spoustu lidí úžasné být nadřazený a okrádat Židy a ty nepohodlné eventuálně někam odvézt a zplynovat. Je to principiálně úplně stejný typ uvažování a stejný typ chování., jen jiné kulisy.

Manipulace je účinná především tehdy, když nabízí příjemnou, a tudíž lehce uvěřitelnou lež. Představa, že si člověk zaslouží pouze to nejlepší, je atraktivní. Představa, že nemusí proto nic udělat, že nemusí dělat kompromisy, je atraktivní. Představa, že s rostoucím věkem, zkušenostmi a statusem bude jeho partnerská hodnota automaticky stoupat, je atraktivní. Představa, že lze biologická a sociální omezení odložit na neurčito, je atraktivní. Člověk často nepřijímá taková sdělení proto, že by byl zcela bezmocně oklamán. Přijímá je proto, že odpovídají jeho přáním, a proto, že je hloupý. On si, či spíše ona si přeje být klamána a oklamána! To ví každý seladon, který se kdy chtěl dostat ženské pod kalhotky. To už není pouze manipulace. Je to stupidita a ignorance.

Dospělá žena musí snést odpovědnost také za to, že uvěřila tvrzení, kterému věřit chtěla. Nelze pokaždé prohlásit, že byla pouze obětí přesvědčivé reklamy nebo manipulace.

Džungle není nespravedlivá

Emancipace nevytváří bezpečný prostor. Vytváří prostor svobody. A svobodný prostor je nebezpečný. V džungli žijí predátoři, třeba šavlozubí tygři. To není morální soud nad džunglí. Džungle není nespravedlivá, protože v ní existují predátoři, hlad, nemoc, konkurence a omezené zdroje. Je pouze skutečná. Takovou pravdu ovšem bolševicko-feministické soudružky ani pičulíni ženám nesdělují. Člověk, který vstoupí do džungle, musí počítat s tím, že jeho přání nejsou zákonem přírody. Musí rozpoznávat riziko, přizpůsobovat své jednání a chápat, že každá volba má cenu. Pokud šavlozubého tygra někdo ignoruje, není řešením prohlásit tygra za sociální konstrukt nebo jeho obě(d)ť za morálně nevinnou. Řešením je pouze vědět, že tygr existuje a že když se před ním bude soudružka producírovat bez flinty a bez ochrany, že ji pravděpodobně uloví a sežere.

Především politici a pičulíni ovšem často ženám sdělují opak. Říkají jim, že jakékoli omezení, které se jim nelíbí, je formou útlaku. Biologický čas se mění v nespravedlnost. Preference druhého pohlaví se mění v diskriminaci. Konkurence se mění v systémovou bariéru. Důsledek vlastní volby se mění v selhání společnosti. Jenže příroda, čas a chování ostatních lidí nejsou povinni potvrzovat naši představu o spravedlnosti.

Muž ani žena nemají nárok na požadovaného partnera. Nemají nárok na kariérní úspěch. Nemají nárok na rodinu přesně ve chvíli, kdy se pro ni rozhodnou. Nemají nárok na všechny životní výhody a perky bez vzájemně se vylučujících nákladů.

Emancipace nezrušila tygra. Pouze umožnila ženě vstoupit do džungle bez mužského doprovodu. A kdo požaduje svobodu bez rizika, nepožaduje emancipaci. Požaduje privilegium.

Musí se žena stát mužem?

Zde se objevuje další nepříjemná otázka celé moderní emancipace. Džungle je nepřátelské místo k životu. Pokud žena vstoupí do džungle a chce uspět, bude muset přijmout systém, který jí umožní přežít. Tento systém k přežití v džungli evolučně ovšem vytvořili muži; ona si jiný většinou nevytvořila. Tedy přebírá systém mužů. Je to systém konkurence, výkonu, hierarchie, časové dostupnosti, mobility a ochoty obětovat osobní život práci; musí převzít vlastnosti, které byly tradičně spojovány s mužskou rolí. Musí být soutěživá, odolná, někdy agresivní, musí umět plánovat, být schopná dlouhodobě potlačovat emoce, akceptovat konflikt a přijmout, že její hodnota bude měřena výsledkem.

Jinými slovy: aby uspěla v prostředí vytvořeném podle tradičně mužských pravidel, musí do značné míry přijmout mužskou strategii.

Je však otázka, zda je to skutečně jejím přáním a osudem. Bolševický feminismus často odpovídá předem. Předpokládá, že nejvyšším stupněm ženské emancipace je schopnost žít stejně jako úspěšný muž: maximalizovat příjem, status, nezávislost a profesní vliv. Tím ale nevědomky přijímá velmi zvláštní premisu: mužský model života je normou a ženská svoboda spočívá v právu tento model napodobit. Ženě se tedy říká, že nemá být tradiční ženou. Může se stát mužem s jiným tělem. To je implicitní přiznání vlastní méněcennosti.

Je nutné dodat, že konkurenční svět nebyl nikdy laskavý ani k mužům. Muži v něm historicky nezískávali pouze moc a status. Nesli také riziko smrti, fyzické práce, války, ekonomického selhání a společenské bezcennosti. Muž bez výkonu nemá žádnou hodnotu. Tuhle nepříjemnou pravdu ale ženám nikdo neříká.

Muž není chráněn před důsledky. Není ujišťován, že jej systém podvedl. Pokud v džungli nepřežije, ani pes neštěkne. Věřím, že se tohle mnohým soudružkám nelíbí a že jsou z toho celé frustrované. Ale takhle přesně tak to celé funguje.

Ideologický zachránce potřebuje bezmocnou ženu

Morální parazitismus funguje pouze tehdy, když je žena současně silná i bezmocná. Musí být dost silná, aby symbolizovala pokrok. Musí být však dost bezmocná, aby potřebovala pičulína ochránce, regulaci a výklad. Kdyby byla skutečně plně svéprávná, mohla by být odpovědná i za své chyby. Nepotřebovala by pičulína, který jí vysvětlí, že ji zradil systém. Nepotřebovala by další vrstvu regulací, zákazů a institucionální ochrany.

Proto white-knight pičulín nikdy nemůže ženskou emancipaci dokončit. Dokončená emancipace by jej připravila o funkci. On potřebuje trvalou oběť. Potřebuje stále nové formy skrytého útlaku, které může odhalovat. Potřebuje stále nové zákazy, programy, regulace a korektivní zásahy.

A tím se dostáváme k nejdůležitější části dnešního eseje.

Problém totiž nekončí u jednoho amorálního parazitujícího a podbízivého pičulína, který ženám prodává na internetu lichotivou pohádku o tom, že jejich rozhodnutí byla správná, pouze je pokazil kapitalismus, marketing nebo algoritmus. Takový autor není izolovaným podivínem. Pouze v populární formě reprodukuje mnohem širší politický a institucionální diskurs.

Jeho základní politické sdělení zní: Žena je svobodná, když si žádá práva. Je obětí, když má nést následky.

Tento princip už dávno není jen součástí feministické publicistiky. Pronikl do veřejné správy, školství, sociální politiky, rodinného práva, trestní justice i mediálního jazyka. Stát ženě přiznává emancipaci jako soubor oprávnění, ale současně ji chrání před plnou morální interpretací jejího jednání. Roztáhne nohy a vychrápe se s chlapem, když je na plech? To není její chyba. To je znásilnění. To vám přesně řekne každá soudružka Nejedlová, která se v baru vožere na plech, pak se vychrápe s barmanem, kterej jí ho tam našroubuje, pročež bude další den tvrdit, že ji barman znásilnil. Muži naproti tomu přiznává odpovědnost bez odpovídající ochrany. Roztáhla Nejedlová nohy a umožnila mu sex? Musí si nyní dvakrát rozmyslet, aby soudružka Nejedlová na svůj konsenzuální sex další den nezměnila názor.

Vzniká tak asymetrie, která má dalekosáhlé důsledky. Muž je chápán jako původce svého osudu i osudu jiných. Ženin neblahý osud je důsledek nepříznivých okolností. Muž jedná. Ženě se „něco děje“. Muž selhává. Žena je „klamána systémem“. Muž nese následky. Ženě se hledá vysvětlení. Tato asymetrie je jedním ze základních kamenů současného feministického institucionálně-státního sprosťáctví i postupné degenerace naší civilizace.

Věčná oběť jako politická kategorie

Každý politický grázl, zejména pokud je to pičulín v mocenském postavení, který chce vládnout a nemá na to páteř, koule ani intelekt, potřebuje postavu člověka, jehož jménem jedná. Feministická politika si stvořila obraz ženy jako věčné oběti a jejího institucionalizovaného chudáctví. Nezáleží přitom na tom, kolik má žena práv, příjmů, majetku, vzdělání nebo institucionální podpory. Její údajná zranitelnost se znovu vytvoří v každé nové situaci.

Pokud má méně, je obětí nerovnosti. Pokud má stejně, je obětí skrytých bariér. Pokud má více, je obětí vyšších nároků a neviditelné práce. Pokud uspěje, je důkazem nezbytnosti emancipace. Pokud neuspěje, je důkazem systémového útlaku a potřeby zavádění dalších zákazů a kvo kvo kvo kvót.

Tento model je politicky mimořádně výhodný, protože jej nikdy nelze uspokojit. Neexistuje stav, ve kterém by bylo možné říci, že žena již není kolektivní obětí a může být posuzována jako běžný dospělý člověk. Oběť se tak nestává přechodným stavem. Stává se identitou, právním argumentem, s nárokem na privilegované zacházení.

A právě zde vzniká morální parazitismus. Politik, aktivista, úředník, soudce nebo i pičulín na YT se může vydávat za ochránce ženy, pokud ji nejprve vykreslí jako osobu neschopnou čelit realitě bez jeho zásahu. Čím bezmocnější ženu popíše, tím větší moc může požadovat jejím jménem.

Výsledkem není emancipovaná žena, ale trvale spravovaná klientka státu. Nejvážnější rozdíl mezi mužským a ženským rizikem nespočívá v tom, že se obě pohlaví mohou rozhodovat špatně. Rozdíl spočívá v zapojení státní moci.

Žena, která vstoupí do profesní, spotřební nebo partnerské džungle, může narazit na konkurenci, biologický čas, vlastní špatný úsudek nebo nevhodného partnera. To vše může být bolestivé. Není to však samo o sobě státní represe.

Muž se naproti tomu může dostat bez vlastního přičinění do situace, kdy jeho život nerozvrátí pouze soukromé rozhodnutí nebo nepříznivá realita, ale instituce vybavená donucovací mocí, která postupuje principiálně protiústavně v rozporu s čl. 1 LZPS.

Stát svévolně rozhoduje o jeho přístupu k dětem. Může určit rozsah jeho finanční povinnosti. Vymáhá plnění pod hrozbou exekuce nebo trestního postihu. Svévolně přebírá jednostranný příběh partnerského konfliktu a překládá jej do jazyka ochrany slabší strany.

Může mu uložit povinnosti, aniž mu zajistí odpovídající možnost vykonávat rodičovská práva. Přirozené chování muže se od dětství interpretuje jako problém, který je třeba tlumit, korigovat, medikovat a disciplinovat.

Pičulínský argument „věděl jsi, do čeho jdeš“ je proto v případě mužů často falešný, už z toho důvodu, že muž se mužem narodil a své pohlaví si nevybral, a také proto, že muži platí většinu daní a pičulíny v politice a justici dominantně živí. Mají tedy právo na reciprocitu, férovost a ochranu aspoň podle zákonů, a pokud ji nedostanou, mají legitimní právo spustit operaci Ragnarök. Samozřejmě, poté zaplatit cenu. Ta cena nemusí být až tak velká, pokud muž nemá co ztratit. To by si měla státní prasata především uvědomit. Je totiž rozdíl mezi rizikem, které plyne ze svobodné interakce dospělých lidí, a rizikem, které dodatečně deterministicky vytváří nebo násobí svévolný stát. Na druhé straně tímto stát implicitně mužům dává absolutní svobodu udělat cokoli. Nůžky se proto rozevírají a konflikt se zostřuje. To vyžaduje vyšší státní náklady a vede k totalitnímu zřízení.

Stát nevytváří jen nespravedlnost. Vytváří špatné pobídky

Nejničivější vlastností bolševického feminismu není pouze to, že po rozpadu rodiny rozděluje práva, odpovědnost a důvěryhodnost nerovnoměrně. Ještě závažnější je, že takové rozdělení předem mění chování lidí. Právo není pouze soubor zákazů a příkazů. Je také systém pobídek.

Lidé se postupně naučí, které chování je odměňováno, které tolerováno a které bude tvrdě sankcionováno. Jestliže stát jedné straně vztahu opakovaně sděluje, že bude přednostně chápána jako slabší a ohrožená, zatímco druhá strana bude považována za potenciálního agresora a nositele povinností, promítne se tato asymetrie také do každodenního partnerského jednání.

Partnerský vztah přitom nemůže dlouhodobě fungovat bez kompromisu, sebeovládání a vědomí, že i druhý člověk může odejít. Stabilitu nevytváří pouze láska. Vytváří ji rovnováha odpovědnosti, vzájemná závislost a nutnost brát zájmy druhého vážně. Stát však tuto rovnováhu narušuje, pokud jedné straně vytváří představu, že rozpad vztahu pro feministickou soudružku není zásadním rizikem, ale naopak potenciální cestou k institucionálně zajištěné převaze.

Žena pak nemá stejnou motivaci udržovat a kultivovat vztah. Nehledá kompromis se stejnou naléhavostí. Nereflektuje vlastní agresi se stejnou obavou z následků. Mnohdy partnera nerespektuje ani jako člověka, jehož odchod by mohl znamenat ztrátu dosavadního rodinného uspořádání a chudobu. Často nabývá přesvědčení, že dítě zůstane především jí, společná domácnost bude fakticky pokračovat bez muže a její dosavadní ekonomické nároky bude stát vynucovat na bývalém partnerovi.

Takový výsledek nelze nikdy právně zaručit, ale i kdyby ano, samotné očekávání institucionální převahy ovlivňuje nejen vyjednávací pozici uvnitř vztahu, ale také pravděpodobnost vzniku takového vztahu. To je patologická pobídka, má své důsledky a ženám se kupodivu poslední dobou nelíbí.

Beztrestná agrese není neškodná agrese

Ve veřejném jazyce se domácí násilí často redukuje na fyzický útok muže na ženu. Partnerská agrese však nezačíná první ranou. Může mít podobu dlouhodobého ponižování, výsměchu, křiku, provokování, kontroly, vyhrožování, ekonomického nátlaku nebo používání dítěte jako nástroje moci. Takové jednání není bezvýznamné jen proto, že nezanechává modřiny. Pokud žena muže soustavně uráží, zesměšňuje, vyhání z rodičovské role a stupňuje konflikt s vědomím, že jeho jediná prudká reakce může být vytržena z kontextu a obrácena proti němu, vzniká morální hazard.

Pár facek takové náně pak není samoúčelným domácím násilím, ale patologickou odpovědí na dlouhodobé psychické násilí. On může být posuzován podle několika sekund, během nichž ztratil sebeovládání. Ona není posuzována podle dlouhodobého vyštěkávání a sprosťáren.

Spravedlivé hodnocení musí zkoumat celý děj, nikoli pouze okamžik, který nejlépe odpovídá předem připravenému schématu mužského pachatele a ženské oběti. Na to však fízlové a státní moc zcela rezignují.

Patologický otec jako argument proti všem otcům, patologická matka je pouze jako tragédie

Asymetrie se dobře ukazuje na tom, jak veřejný prostor zachází s extrémními případy.

Pokud soud svěří dítě nebezpečnému, násilnému nebo závislému otci, případ se v rukou feministické soudružky Marvanové stává argumentem proti širšímu uznávání otcovské péče. Marvanová tak v sobě najde tolik drzosti, že sprostě parazituje na osudu jednoho dítěte, aby kvůli své nenávisti zavedla restrikce vůči všem mužům. Rozvíjí se senátorská zákonodárná aktivita zabalená do hájení zájmu dítěte, ale motorem této aktivity je především soudružky Marvanové nenávist. Selhání konkrétního soudu a konkrétního rodiče se zobecní na varování před střídavou péčí, rovností rodičů nebo údajnou automatičností rozhodování. Nebezpečný otec přestává být individuálním pachatelem. Stává se reprezentantem rizika otců jako skupiny.

Pokud však matka ve výlučné péči své dítě zavraždí 96 bodnými ranami, soudružka Marvanová okázale mlčí. Obvykle se hovoří o individuální tragédii, psychickém selhání nebo trestném činu konkrétní ženy. Nikdo seriózně nenavrhuje, aby kvůli tomu byly tisíce matek preventivně zbaveny výlučné péče nebo aby se mateřství jako takové začalo chápat jako rizikový faktor.

Nebezpečná matka zůstává jednotlivcem. Nebezpečný otec se stává politickým argumentem.

Rozbíjení rodiny jako racionální strategie

Pokud systém poskytuje jedné straně při rozpadu vztahu očekávanou výhodu, zvyšuje tím pravděpodobnost, že se rozpad stane racionální strategií. To neznamená, že ženy opouštějí vztahy pouze kvůli právním výhodám. Znamená to, že stát snižuje cenu odchodu jedné straně a zvyšuje ji straně muže.

Takové nastavení nutně oslabuje motivaci investovat do opravy vztahu a také ochotu mužů investovat do vztahů obecně. Hnutí MGTOW je proto na světě. V USA v současné době 65 % mužů ve věku od 18 do 30 let nikdy nemělo ženskou partnerku ani nikdy nemělo partnerský sex. Přestěhování tohoto trendu do čekoprasečáku je podle mého názoru jen otázkou času.

Člověk dělá kompromis především tehdy, když ví, že nedohoda bude něco stát i jeho. Pokud však věří, že si po rozpadu zachová všechny výhody – děti, svoji část životní úrovně, institucionální podporu a morální status oběti, zatímco druhá strana ponese finanční, rodičovské a reputační ztráty – radikálně se mění povaha vyjednávání.

Z rodiny se tak stává hra, v níž stát jedné straně poskytuje výhodnější možnost odchodu a vycashování mužského partnera. To je antiteze ochrany rodiny jako základního pilíře státu.

Stát na jedné straně prohlašuje rodinu za nenahraditelnou společenskou instituci. Na druhé straně prostřednictvím práva, sociální politiky a kulturního rámování vytváří pobídky, které její rozpad usnadňují, odměňují a činí jej jednostranně méně riskantním. Zároveň kolem této agendy vytváří celý průmysl, který z tohoto fenoménu predátorsky profituje.

Následně řeší následky prostřednictvím dalších dávek, úřadů, soudů, psychologů, intervenčních center a vymáhacích mechanismů. Nejprve oslabí přirozenou vzájemnou odpovědnost v rodině a poté její funkci nahradí státní správa. Stát se tak pro feministické soudružky stává univerzálním manželem.

Tím nevzniká svobodnější společnost. Vzniká více klientů státu. Závislost na státu pak produkuje více poslušných voličů.

Skutečným parazitem není trh, ale politický protekcionismus

Vraťme se k youtuberskému pičulínovi. Ten tvrdí, že na ženské emancipaci parazituje kapitalismus. Ženám údajně prodává kariéru, kosmetiku, spotřebu a nerealistické vztahové sny. Trh může bezpochyby využívat lidské slabosti. Rozdíl však spočívá v prostředku.

Obchodník může člověka přesvědčovat, svádět a klamat v mezích práva. Nemůže jej donutit koupit si krém, opustit partnera nebo odmítnout rodičovství. Protekcionistický stát má něco, co kapitalista nemá: monopol na násilí.

Rozhoduje o dítěti. Může vykázat člověka z jeho obydlí. Může obstavit účet. Může nařídit platbu. Může omezit kontakt rodiče s dítětem. Může trestat neposlušnost.

Právě proto je ideologická předpojatost státu kvalitativně a řádově nebezpečnější než jakákoli reklama. Reklama vytváří přání. Stát vytváří právní následky.

Bolševický feminismus na ženské nespokojenosti neparazituje pouze komerčně. Přetváří ji v politický kapitál. Nabízí ženám ochranu, výjimky, transfery a morální status výměnou za podporu dalšího rozšiřování státu. Proto je dnešní neomarxistické levičáctví a jeho podpora tak logické. Opírá se o podporu žen a méně produktivních mužů – tedy o většinu voličů. Politické strany, i kdyby chtěly, se musejí přizpůsobit tomuto trendu. A tak zatímco se na začátku politicky debatovalo o svobodě a kapitalismu, dnes, 30 let po převratu, tady debatujeme o takových sračkách, jako je „manželství pro všechny“. To si jen různí budoucí vykukové a devianti připravují pole k dobývání renty.

Je to jednoduchý mocenský obchod: stát označí ženu/homosexuála/transsexuála za ohrožené, slíbí jim ochranu před následky, náklady přenese na muže, daňového poplatníka nebo budoucí generace, a svou vlastní existenci tak prohlásí za nepostradatelnou. To je hluboce amorální.

Politická reprezentace přitom nemusí vytvořit podmínky pro růst životní úrovně ani zajistit kvalitní školství, dostupné služby, infrastrukturu nebo funkční justici. Stačí, když stále znovu a znovu vytváří kulturní konflikt, identifikuje další skupinu domnělých profesionálních chudáků a nabízí jim ochranu před nebezpečím, které sama pomohla institucionálně vytvořit. Klesající výkonnost státu je nahrazena rostoucím množstvím jeho morálních a finančních nároků. Zaplatit musí ten, kdo něco ve společnosti produkuje, a proto je označen za viníka a pachatele bezpráví. Proto je také kapitalismus univerzálním viníkem.

Čím hůře politická reprezentace spravuje zemi, tím hysteričtěji a hlasitěji vysvětluje, koho chrání, zavádí zákazy, příkazy, zvyšuje pravomoci represivním složkám a jde cestou fízlování a implementace totalitního zřízení.

A to je situace, ve které jsme dnes.

Mocenská koalice oběti a ochránce

Postavení věčné oběti může být pro ženu nebo kohokoli jiného krátkodobě výhodné. Přináší privilegia, sníženou odpovědnost a možnost interpretovat vlastní konflikt jako strukturální nespravedlnost. Také pro politického ochránce je tento vztah výhodný. Získává voliče, funkce, rozpočty, regulační pravomoci a morální nadřazenost. Jde tedy o implicitní koalici: jedna strana poskytuje hlas a legitimitu, druhá poskytuje ochranu a privilegia.

Náklady nenese pouze muž. Nese je rodina, dítě a nakonec celá společnost tak, jak to vidíme v současnosti. Muž ztrácí důvod investovat do instituce, která mu neposkytuje právní jistotu.

Žena ztrácí důvod kultivovat kompromis, jestliže stát snižuje cenu konfliktu. Dítě ztrácí každodenní vztah k jednomu z rodičů. Stát získává další klienty, ale společnost ztrácí schopnost reprodukovat se bez jeho neustálého zásahu.

Takový systém nemůže být dlouhodobě politicky stabilní ani životaschopný. Instituce, která odměňuje rozpad, získá více rozpadu. Instituce, která odměňuje identitu oběti, získá více obětí. Instituce, která mužskou účast v rodině trestá nepředvídatelným rizikem, získá méně mužské účasti.

A instituce, která zaměňuje privilegium za rovnost, nakonec ztratí legitimitu u těch, kteří mají privilegia financovat a podřizovat se vynucovanému systému. Rodina se nerozpadá proto, že by lidé náhle zapomněli milovat. Rozpadá se zejména proto, že stát změnil hodnotu věrnosti, kompromisu, rodičovství a odchodu.

To není vedlejší škoda feministické politiky. To je její nejvýznamnější společenský výsledek. A s tímto výsledkem nejsou, jak správně tvrdí soudruh Youtuberský pičulín, ženy spokojené. V tomto bodě se ale jejich nespokojenost propojuje s pokleslou morálkou. Jak by si mohly myslet, že parazitovat na komkoli se dlouhodobě vyplatí. I Němci si v kdysi minulém století mysleli, že je to možné.

Tak jen houšť a větší kapky. Neříkám to proto, že bych si to přál. Říkám to proto, že je jasné, kam takový státní parazitismus vede.

D-FENS

• About
• Latest Posts

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]

Příspěvky za měsíc ČERVENEC 2026:
**********************************************

RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Eduard Ezer 500,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Jiří Duda 200,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Anonym 50,- Kč, Milan Kostelnak 300,- Kč, Jaromír Vybíral 200,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Anonym 70,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Miloslav Čermák 200,- Kč, Antonín Glacner 500,- Kč, František Burda 50,- Kč, Marek Janicko 500,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč, Anonym 300,- Kč, Anonym 2000,- Kč, František Škoda 500,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Zdeněk Fric 200,- Kč, Petr Chovanec 1500,- Kč, Dr. Věra Hýlová 250,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Jan Petr 100,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Jana Kanová 100,- Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč , Václav Červinka 200,- Kč, Ladislav Hegyi 200,- Kč, Anonym 150,- Kč, Ivo Pimper 400,- Kč, Hynek Řihák 140,- Kč, Bohdanka Hoťová 200,- Kč, Pavel Dudr 222,- Kč, Anonym 300,- Kč, Petr Formánek 500,- Kč, V. Trulley 500,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč, V. F. Horák 500,- Kč, Miroslav Meder 400,- Kč, Květoslav Ondráček 30,- Kč, René Hladík 200,- Kč, Petr Hučín 50,- Kč, Martin Vavrinka 20,- Kč, Jarmila Malkusová 200,- Kč, Jaroslav Jedlička 150,- Kč, Jitka Králová 500,- Kč, Zdenka Brancuská 500,- Kč, Petr Čermák 200,- Kč, Milan Lorencovič 100,- Kč

Celkem za měsíc: ... 19 532,00 Kč

Vybráno 43.00%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.

Latest posts by Redakce (see all)

• Julius Šuman - 30.7.2026
• Pohřeb senátora Lindseyho Grahama jako zrcadlo americké politiky aneb když se „America First“ změní v „Israel First“ - 30.7.2026
• Novinky.cz opět bagatelizují lež prezidenta a manipulují. Žumpa české žurnalistiky - 30.7.2026

(9 votes, average: 4,56 out of 5)

Loading...