Zbytečnost na devatenáct? Korespondenční volba

Mluvilo se o statisících, počítalo se s vyššími desetitisíci, ale nakonec je z toho pouhých čtyřiadvacet tisíc. Abychom byli zcela přesní, 24 206 registrovaných zahraničních voličů. Ano, obavy jisté části opozice i veřejnosti o to, že korespondenční volba zatřese volebním výsledkem u nás, se už s určitostí nenaplní. Stejně jako se nenaplní očekávání vládních stran, že jim korespondenční hlasování přinese nějaké ty mandáty k dobru – neboť, jak víme, u krajanů v zahraničí se vládní strany těší výrazně větší oblibě než stávající opozice.

Pokud žije po světě 500 tisíc Čechů, ale k volbám se jich registrovalo jen 24 tisíc, znamená to, že celý korespondenční humbuk se odehrál toliko kvůli nějakým pěti procentům zahraničních voličů. Poměr „cena/výkon“ je tedy v tomto případě naprosto žalostný a výsledek absolutně neodpovídá vynaloženému času ani investovanému politickému kapitálu. Jak jsme řekli výše, nadšení se změnilo ve vystřízlivění…

Škody už byly napáchány

Přitom ale nejde jen o to, že vládní strany zcela zbytečně mrhaly svým úsilím na korespondenční marnost, namísto aby cennou energii investovaly tam, kde by ji daleko více ocenili tuzemští voliči. Arogantní debaty, v nichž vládní politici argumentovali ve smyslu, že krajané v zahraničí lépe chápou, co je pro Česko dobré (zvláště v tom exceloval poslanec Jan Lacina z hnutí STAN), a vytváření privilegovaných podmínek pro volbu ze zahraničí už přesto napáchaly své škody. Stejně jako své škody napáchal celý ten narativ – abychom použili módního termínu – že chybné rozhodování českých voličů je možné korigovat správným rozhodováním krajanů žijících v cizině.

Nabourávat důvěru ve férovost volby je přitom to poslední, co česká společnost v současnosti potřebuje. Tím spíše, že volby jako institut se u nás dlouhodobě těšily velké míře důvěry. A až na občasné výhrady proti práci konkrétních volebních komisí tu nikdo nikdy volební výsledky a spravedlivost volební procedury nezpochybňoval.

Fakticky tedy neexistovala žádná potřeba jakkoli sahat do způsobu volby a vytvářet výhodné podmínky pro ty, kteří přitom v Česku nežijí a kteří, jak se ukázalo, vlastně o žádná privilegia ani nestojí.

Výsledek celé slavné akce s názvem korespondenční volba by měl být varováním, že měnit se mají pouze ty věci, které nefungují. Naopak, když něco funguje a občané danému institutu věří, pak se v něm nemají na sílu provádět zbytečné změny, jež navíc neocení ani ti, jimž byly dané změny určeny.

Ano, na křížovku je to asi moc dlouhé. Přesto ale budeme vědět, že kdyby se tam náhodou někdy v budoucnu objevila otázka „zbytečnost na devatenáct“, bude správná odpověď znít „korespondenční volba“.