Zapomenutá perspektiva izraelsko-palestinského konfliktu

Po nechutném řádění komand Hamásu musel o tomto hnutí ztratit iluzi snad i ten poslední sluníčkář. Organizace jako tato jsou bezesporu společenskou obdobou rakoviny. Stejně jako v případě rakoviny se i zde neefektivní léčba vymstí návratem onemocnění v ještě agresivnější podobě, protože invazivní léčbu přežijí jen ty nejodolnější klony.

Zatímco Arafatův Fatah byl připravený o existenci Izraele alespoň uvažovat, pro Hamás je tato myšlenka zcela nepřijatelná. Jak ale vykořenit hnutí, jako je Hamás, když ho po světě obdivují miliony muslimů? Radikální řešení jsou jen bujné fantazie. Válka na Blízkém východě pro nás není dobrou zprávou přinejmenším proto, že po ruské invazi jsme na zdejší ropě daleko více závislí, než tomu bylo v minulosti. Pozitivní však je, že moderní medicína našla na boj s rakovinou nový postup, který by bylo možné aplikovat i na rakoviny společenské. Prozradím vám ho ale až na závěr. Nyní vás poprosím ještě o trpělivost. Pokusím se vám ukázat, že věci nemusí být vždy tak černobílé, jak se na první pohled může zdát.

Alfou a omegou pro další úvahy je definovat, že zavraždit bezbranného a nevinného člověka je jeden z nejhorších možných zločinů. Řádění, kterého jsme byli 7. října svědky je zcela zvrácené a oprávněně vyvolává přesvědčení, že lidé, kteří jsou za takovýto čin zodpovědní nemohou být stejní, jako my. Jejich chování připomíná šílenství psa, který ztratí zábrany a napadne člena rodiny. Jak ale tento druh agrese nejčastěji vzniká? V případě psa je osvědčený postup uzavření do malé klece a přerušení komunikace. Převedeme-li tuto analogii na národy, představme si Japonsko po druhé světové válce. Namísto benevolentního přístupu bychom tenkrát zvolili pomstu. Jako trest za rozpoutání války, mučení zajatců a vraždu milionů čínských civilistů by byl Císař Hirohito odsouzen k smrti a japonský národ přestěhován na Kurilské ostrovy. Zoufalí a zhrzení Japonci by se po čase opět uchýlili k radikálním myšlenkám. Stejně, jako Němci po první světové válce by i oni chystali odplatu. Protože by ale jejich výrobní kapacity byly menší, než v minulosti, logicky by opět prohráli. Zákonitě by pak zkusili asymetrické řešení, jako jsou únosy a terorismus. Zavedení blokády Kurilských ostrovů by problém nevyřešilo, neboť příčina by zůstala pořád přítomná. A tak, kdykoliv by se etnický Japonec žijící jinde ve světě dostal k možnosti škodit, pravděpodobně by jí využil. Mohli bychom pokračovat dále a zavést segregaci etnických menšin – už teď ale asi tušíme, že tudy cesta nevede. Kromě amorálnosti není podobný plán v našem případě možný. Muslimů žije v Evropě podstatné procento a celý Izrael je obklopen muslimskými státy. Jaká je tedy alternativa?

Pamatujete si na teroristické útoky v Beslanu a v moskevském divadle na Dubrovce? Sebevražedné Čečence schopné zabít dvě stovky dětí? Dnes už se naštěstí zdá, že jsou v Rusku podobné útoky minulostí a snad jí i zůstanou. Čím to je? Srovnejme Grozný v roce 2005 a dnes. Současná podoba města sice připomíná východní alternativu Las Vegas, přesto je to ale místo, ve kterém je možné žít. A nyní toto město srovnejte s Gazou. Proč ale v případě Palestiny k podobné obnově nikdy nedošlo?

Příčin bude bezesporu více. V první řadě Izrael nikdy nevyhrál natolik přesvědčivě, aby si oblast skutečně podmanil. To totiž malý stát zasazený doprostřed stovek milionů muslimů dokázat ani nikdy nemohl a benevolentní přístup proto logicky vyhodnotil jako příliš riskantní. Druhým problémem je, že Izrael leží na místech, která muslimové, židé i křesťané považují za posvátná a najít kompromis je velmi složité. Třetí příčinou je pak krvavá historie předcházející samotnému vzniku státu. V minulosti totiž Britové tuto oblast slíbili jak Palestincům, tak Židům. Když později vyšlo najevo, že svůj slib neplánují ani v nejmenším dodržet, započalo krvavé řádění teroristických skupin. Židovské organizace Irgun, Hagana a Lechi spáchaly celou řadu atentátů a bombových útoků z nichž největší bylo odpálené hotelu Krále Davida v roce 1946. Třešničkou na dortu pak byl židovský atentát na vyjednavače OSN hraběte Bernadotta. Paradoxní bylo, že zmíněný šlechtic v minulosti zachránil z koncentračních táborů tisíce Židů. Ačkoliv se Židé od tohoto atentátu distancovali, strůjci atentátu potrestáni nebyli a naopak se několik členů zmíněných teroristických organizací stalo hlavními ústavními činiteli nově vzniklého státu. A to je čtvrtá příčina – personální. Lidé, kteří považují teror za přijatelný prostředek nemají pro vymýšlení funkčního mírového plánu vlohy.

Minulost už ale nezměníme, a tak pojďme k událostem současným. Izrael dnes čelí něčemu, co by se dalo přirovnat k jedenáctému září a ze všech stran slyšíme, že odpověď musí být tvrdá a nekompromisní. Dvacet let války proti teroru nás zřejmě nic nenaučilo. Likvidovali jsme jednoho teroristu za cenu několika civilistů a utěšovali se myšlenkou, že efektivněji už operovat nedokážeme. Každá smrt nevinného člověka ale posilovala odhodlání druhé strany a přinášela jí nové a nové sympatizanty – bojovníky plné nenávisti, připravené udělat kdejakou zvrhlost, jenom, aby se pomstili za smrt matky nebo bratra, případně za svůj nuzný a posraný život. Ačkoliv se náš postoj od toho teroristického liší v tom, že likvidace civilního obyvatelstva je pro nás nechtěným důsledkem, není to tak dávno, kdy jsme uměli uvažovat jinak. Stačí si vzpomenout na bombardování během druhé světové války vyvrcholené jadernými útoky. Zatímco bombardování Drážďan byla čistá zvrhlost, Hirošima a Nagasaki měly alespoň svou logiku – pomohly ukončit válku a odvrátily nutnost invaze, při níž by zemřelo nespočet amerických vojáků. Co když ale Hamás používá podobnou logiku, byť v o něco perverznější formě? Co když vyměnil smrt tisícovky civilistů za možnost postavit se Izraelské armádě v hustě obydleném městě? Tím by bezesporu snížil poměr ztrát a zvýšil svoje šance na vítězství. Je ale porážka Izraele, státu, co má násobně silnější armádu, vůbec možná?

Přestaňme chvíli přemýšlet jako Evropané a podívejme se na logiku Asie. Největší čínský stratég, mistr Sun-c´ ve svém slavném Umění války radí v případě boje proti velké přesile následující: „Pošli muže na pozice, ze kterých není ústupová cesta a oni upřednostní smrt před útěkem. Pokud budou čelit jasné smrti, není nic, čeho by nemohli dosáhnout.“ Efekt této strategie je v případě Gazy posílen o fakt, že v obleženém městě nebudou smrti čelit teroristé sami. Do pozic mistra Suna budou nahnáni i obyčejní obyvatelé města. Ne každý má to štěstí, že při explozi bomby zemře rychle a tak se bude nejedno dítě s polámanými kostmi dlouhé dny dusit v sutinách. Jak se zachovají palestinská matka nebo otec, až jim civilizovaná bomba tohle provede s rodinou? Udělají úplně cokoliv, aby se pomstili.

Vyřešit problém civilistů zatažených do boje je bohužel těžší, než se zdá, protože Egypt o uprchlíky z pochopitelných důvodů vůbec nestojí. Dobře si totiž pamatuje, jak palestinská migrační vlna po šestidenní válce změnila demografii v Libanonu a vyvolala tím občanskou válku, jejíž plody sklízíme v podobě Hizballáhu dodnes. Obyvatelé Gazy tedy budou muset být svědky celé té apokalypsy. Hamás utrpí ztráty, možná bude i zničen, ale objeví se nové, ještě rezistentnější a agresivnější klony. Je to totiž metastazovaná rakovina a Izrael s ní plánuje bojovat tak, že použije subletální množství chemoterapie a vyřízne největší nádor. Za pár měsíců, nebo let bude řešit ten samý problém. A protože muslimů jsou na blízkém východě stovky milionů a mají lepší demografii, tak může stejný postup opakovat tak dlouho, až to nakonec jednou nevyjde a nesmrtelný mistr Sun-c´ opět zvítězí. My pak budeme mít o zábavu postaráno, protože muslimské procento v naší populaci neustále roste a po dlouhé válce s Izraelem bude ještě radikalizovanější a agresivnější, než je dnes.

Slíbil jsem vám moderní přístup k léčbě rakoviny a tady je: imunoterapie. Celý proces spočívá buď v lékové stimulaci imunitního systému, nebo v nasazení CAR-T buněk, což jsou v laboratoři upravené bílé krvinky. Cílem je přimět imunitní systém těla, aby rakovinné buňky sám vyhledával a sám je i ničil. A on to dovede. V případě CAR-T rychle, u lékové stimulace pozvolna, což pak vyžaduje součinnost se staršími, invazivními přístupy. Převedeno na společenskou teorii: Organismus je v tomto případě muslimský svět a imunita jeho umírnění členové. Analogii s CAR-T buňkami je možné napasovat na Čečensko a jeho Kadyrovce, skupinu, která byla ruským vedením vyhodnocena jako vhodná k potlačení rebelie a uměle dosazena k moci. O něco podobného usilovali i Američané v Iráku a Afghánistánu, ale nikdy se jim nepodařilo zasadit životaschopnou buňku. Americký postup byl málo vynalézavý a společnost byla příliš nestabilní a chudá.

Proto by bylo vhodné zmíněnou léčbu kombinovat s přístupem druhým, pozvolným, který by pracoval na vytvoření vrstvy spokojených obyvatel. To bývají zpravidla lidé, kteří vedou život naplněný prací a rodinou, a proto je prosperita Palestiny první premisou úspěchu. Dát Palestincům blahobyt je ovšem úkol asi tak složitý, jako je uzdravit padesát let kouřícího alkoholika. I tak je ale potřeba někde začít a prvním krokem je zbavit se škodlivých návyků. V případě Izraele to je nezákonná okupace Západního břehu Jordánu. Teprve poté bude moct vzniknout palestinský stát, který bude mít alespoň nějakou šanci fungovat. V něm se postupně vytvoří vlivná skupina obyvatel, která nebude mít na válce zájem, což izraelským tajným službám usnadní infiltraci a sběr informací o nebezpečných aktivitách protistrany. Aby se omezilo financování radikálních skupin, bude pro Izrael současně s tím důležité napravit komunikaci se svými sousedy, a to bez mezinárodní pomoci nezvládne. Má ale karty, které by on a jeho spojenci mohli zahrát. První je návrat Izraelem okupovaných Golanských výšin, druhou je omezení sankcí směřujících proti Íránu. Ten je jednou z hlavních pokladniček protiizraelského odboje a může si to dovolit proto, že vzhledem k již zavedenému totálnímu embargu nemá co ztratit.

Otevřením trhu by íránská společnost naopak zbohatla, a to by bylo jenom dobře. Radikální islám se totiž nebojí války, ale vlivu západního konzumu. Prosperita je mocný živel, který bez problému obrousí ostré hrany každé společnosti. Z té naší už dokázal udělat plochý oblázek. O tom ale zase někdy příště.