1.12.2013
Redakce
0
Kategorie: Historie

Z knihy Milo Komínka „I pod oblohou je peklo“ (X. – Na hrad Mírov)

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 01|12|2013

Opět na Borech a shodou okolností na stejné cele č. 320, na které jsem byl před třemi lety s generálem Pelichem a později s majorem generálního štábu René Černým, kterého v r. 1950 popravili. Byl jsem přidělen jako konstruktér do zámečnické dílny, jejímž velitelem byl velmi slušný štábní strážmistr vězeňské stráže ministerstva vnitra, Václav Teleházi. Pamatuji si, že než jsem odešel z Borů do Jáchymova, byl v hodnosti vrchního strážmistra. Dověděl jsem se, že byl ve službě na komandě v kaolince v Horní Bříze a tam pouštěl v táborovém rozhlase vězňům vysílání “Rádia Svobodné Evropy”. Tehdejší šéfkuchař – vězeň ho udal vstrm. Matasovi a ten to okamžitě hlásil na ministerstvu (vrchní strážmistr Matas měl na svědomí v r. 1950 tzv. “borskou vzpouru”, jehož udání zapříčinilo smrt tří osob.) Pro Teleháziho přijela pohotovost OBZ, která ho zatkla a odvezla na vojenský garnizon do Plzně. Vojenský soud ho degradoval na strážmistra a vyřknul zastavení postupu. Přesto jeho vztah k nám vězňům byl stále velmi dobrý a pomáhal nám jak jen bylo možné.

 

[ad#hornisiroka]

 

Sám jsem byl mnohokrát svědkem, když mladému chodbaři ze zámečnické dílny Oldřichu Lexovi (z Ostravy) a mně řekl, aby jsme vzali “basu” (paleta s držadly pro dvě osoby) a šli do pekárny pro chleba. Tam byl velitelem zrovna takový dobrý typ jako byl náš Teleházi. Byl to bachař malé postavy, černých vlasů, původně vyučen pekařem. Naložil nám plnou basu chleba, který jsme donesli na dílnu a rozdali všem vězňům. Ti měli ráno za úkol, když byl na našem oddělení “samovazbě C 2” pro všechny nástup do práce a byly otevřeny všechny protější cely, vhodit chléb do každé cely spoluvězňům, kteří pracovali na jiných dílnách a měli nedostatek jídla. Náš velitel Teleházi úmyslně hlasitě odvolal do kanceláře velitele oddělení, což byl naučený povel pro naši dílnu, že nejsme nikým hlídáni, aby chom v tomto nestřeženém okamžiku vhodili chléb do protější cely. Byli jsme ubytováni asi na dvaceti celách a tak najednou letělo vzduchem přes chodbu dvacet i více vězeňských bochníků.

 

Václav Teleházi se narodil v Mukačevě na Podkarpatské Rusi. Byl vyučen kovářem. Presenční vojenskou službu prodělal v Čechách, zaměstnání dostal ve Škodovce a usadil se v Rokycanech, kde se také oženil. Když komunistický režim dělal v r. 1950 v továrnách nábor pro vězeňskou stráž, aby šli “hlídat vrahy”, přihlásil se. V trestnici na Borech se mu otevřely oči. Zjistil, že byl podveden, že tam nejsou žádní vrahové, ale odsouzenci Státním soudem a proto jednal podle svého svědomí.

 

* * *

Na Borech došlo i jinak ke změně. Sbor vězeňské stráže (SVS) podléhající ministerstvu spravedlnosti byl zrušen a bachaři byli přeřazeni do složky ministerstva vnitra. Také jejich dřívější tmavomodré uniformy a modré výložky byly změněny na tmavozelené – khaki a červené výložky. Brzy zase vnikám do všech tajů borské trestnice. Přestože předchozí fyzický teror se poněkud zmírnil, je zde hrozný nepořádek v zásobování. Vězňové jsou nestydatě okrádáni na všech základních dávkách potravin i na odměnách za práci v dílnách. Mám však možnost dostat se k různým novinám a informacím.

 

———-

9. září 1952 byli popraveni:

Josef Pavelka – úředník (* 8. 9. 1923)

a Karel Hájek – řezník (* 29. 6. 1924

———-

 

Využívám rivality ministerstva vnitra a ministerstva spravedlnosti a po mnohých pokusech legálními i nelegálními cestami dociluji toho, že na Bory přijíždí vyšetřovací komise ministerstva spravedlnosti. Jsou zjištěny hrubé závady a zdá se, že napříště bude dodržován v zásobování a odměňování přece jen určitý pořádek. Svoji stejně nevalnou pozici zde, jsem si ale velmi zhoršil, protože přece jen podléhám trestnici ministerstvu vnitra, jehož příslušníci kázeňsky postiženi za okrádání mě dávají znát, že mi tohle nehodlají zapomenout. Nezapomenu snad ani já a pro jistotu si raději jména zločinců z povolání, kteří slouží v uniformě ministerstva vnitra na Borech, několikrát zopakuji:

Bárta, Bartoš, Brabec, Czeithammer, Hlavatý, Klein, Kraml, Kratochvíl, Kuneš, Ladmann, Mašek, Matas, Nidrle, Nosek, Pečený, Potužník, Reithar, Růžička, Strojín, Šafarčík, Šámal, Špínka, Takáč, Tichý, Tokár, Trepka, Trpák, Walm a další.

 

———-

2. října 1952 byl popraven Přemysl Bulín – zámečník (* 24. 5. 1926).

11. října 1950 byli popraveni:

Vladimír Cerman – rolník (* 4. 7. 1925)

a Josef Kepka – profesor hospodářské školy (* 26. 2. 1902).

14. října 1950 byl popraven František Špiriak – velkovýrobce masových produktů (* 24. 12. 1920).

11. listopadu 1950 byli popraveni:

Ladislav Plšek – dělník (* 27. 3. 1925),

Boris Volek – drogista (* 26. 8. 1928)

a Josef Karolík – příslušník SNB (* 25. 9. 1930).

12. listopadu 1952 byli popraveni:

František Havlíček – příslušník SNB (* 2. 12. 1908),

Josef Robotka – ppluk. ČSA v. v. (* 25. 6. 1906)

a Václav Šnajdr – příslušník SNB (* 3. 8. 1911).

13. listopadu byli popraveni:

Ladislav Svoboda – důstojník ČSA (* 6. 1. 1893)

a Václav Ženíšek – škpt. ČSA (* 10. 9. 1917).

14. listopadu 1950 byl popraven Josef Kučera – škpt. ČSA (* 15. 1. 1916).

 

3. prosince 1952 komunistická justice popravila svých jedenáct krajských tajemníků, vysokých funkcionářů Ústředního výboru KSČ a pravověrných komunistů – židů:

Vladimír Clementis – ministr zahraničních věcí (* 20. 9. 1902),

Josef Frank (* 15. 2. 1909),

Ludvík Frejka (* 15. 1. 1904),

Otto Fischel (* 17. 8. 1902),

Bedřich Geminder – šedá eminence, člen kominterny, který vůbec neuměl česky (* 19. 11. 1901),

Rudolf Margolius (* 31. 8. 1913),

Bedřich Reicin – velitel obranného zpravodajství (OBZ) a generál ČSA (* 29. 1911),

André Simone-Otto Katz (* 27. 5. 1895),

Rudolf Sazlman-Slánský – generální tajemník ÚV KSČ (* 31. 7. 1901),

Otto Šling – krajský tajemník KSČ v Brně (* 24. 8. 1912)

a Karel Šváb (* 13. 5. 1904).

Tyto lidské bestie, které rozpoutaly vražednou ruletu smrti, nikdy v našem národě nevídanou, samy nakonec uvízly v oprátce kata. Každý z nich toužil po nejvyšší stranické a státní moci a proto odstraňoval jeden druhého! Básník Jan Neruda napsal více jak před sto lety v jedné své básni: “… had hada li nepozře, drakem se nestane …”

———-

18. prosince 1952 byli popraveni:

Alois Pokorný – student (* 3. 4. 1928)

a Vlastimil Železný – student (* 18. 4. 1928)

30. ledna 1953 byl popraven Pavel Babík – rolník (* 26. 1. 1924)

1. února 1953 byl popraven Vilém Knobloch – živnostník (* 24. 6. 1899)

3. února 1953 byl popraven Werner Ertel – dělník (* 27. 1. 1929)

19. února 1953 byl popraven Alexandr Rutkowski – (* 2. 1. 1930)

———-

 

 

 

Pondělí 9. března 1953

 

Je ráno. Jdu z kanceláře pracovní správy a oknem “z panské chodby” zahlédnu na stožárech československou a sovětskou vlajku, spuštěnou na půl žerdi. Jaký potentát to zemřel, že visí obě vlajky? Za malou chvíli jsem dostal zprávu, že zemřel v Kremlu jeden z největších zločineckých géniů, jaké zná lidská historie. Pravoslavný seminarista (Bohoslovec), nato zloděj koní, později vlakový lupič a od roku 1917 osvícený “velký ruský revolucionář”, Gruzínec Džugašvilli, dnes více známý pod jménem Generalisimus Josef Visarionovič Stalin. Chytrý a velmi obratný organizátor poválečného sovětského Ruska, nemilosrdný vrah miliónů lidí vlastní země i cizích národů, ješitný, krutý a falešný komunista. Teprve historikové budou moci zvážit tuto postavu, která hrála tak významnou úlohu ve dvacátém století. Pro nás ale zemřel ztělesněný symbol všeho našeho utrpení. Víme, že na jeho místo přijde jen další kat, ale tak nějak se nám zdá, že těžko už někdo může být horší. Po zemřelém Stalinovi se moci chopil jeho osobní tajemník Malenkov.

 

Úterý 10. března 1953

 

Z kanceláře výkonu trestu dostávám rozkaz sbalit si všechny své věci a mám jít na eskortu. Nejsem sám. Asi osmdesát vězňů nastupuje do dvou autobusů a převážejí nás z Plzně na Moravu, na starý hrad Mírov. Na prvním nádvoří, kde vystupujeme, je vypálený starý katolický kostel, úmyslně demolovaný příslušníky ministerstva vnitra, přestože budova byla chráněna československým památkovým úřadem a jednalo se o nádhernou historickou barokní stavbu.

 

U brány č. 3 nás vítají obávaná esa mírovské trestnice: Náčelník por. Stanislav Král (z Mohelnice), jeho zástupce ppor. Matoušek – (přezdívkou “Bimbo” nebo také “sloní mládě”), vstrm. Rohel (z Frýdku-Místku), šstrm. Apoštol, vstrm. Smrčka, šstrm. Šimara, šstrm. Jílek, šstrm. Volek, strm. Turek, podstrážmistři bratři Šánové, strm. Krejčiřík a další.

 

Mírov na mne od prvního pohledu působí tísnivým dojmem. Je to starý hrad, postavený asi před třista čtyřiceti lety jako pevnost proti Turkům. Později byl olomouckým arcibiskupem, knížetem Lichtensteinem odkoupen a změněn na klášter a nakonec rakouským císařstvím v trestnici pro vrahy. Tuto funkci plní přes sto let. V současné době je zde umístěno devětset až tisíc sto vězňů od Státních soudů s několika prominentními retribučáky, většinou členy bývalé protektorátní vlády, jako ministerským předsedou Dr. Fr. Krejčím, armádním generálem Janem Syrovým, ministerským předsedou Beranem, ministrem z první čs. republiky Jiřím Stříbrným, tajemníkem kominterny Sonenscheinem, rytířem Fouskem atd.

 

Asi dva, nebo tři týdny pracuji na šestém oddělení na veliké dílně společně se stošedesáti devíti římskokatolickými kněžími, kde dereme peří. Jsou to především vyšší hodnostáři, kteří museli být odstraněni pro vliv na široké vrstvy věřících. Pamatuji si ještě několik jmen: P. Dr. Moštěk – osobní sekretář p. arcibiskupa Matochy z Olomouce, P. Kavalír – profesor katolického gymnázia z Kroměříže, P. Antonín Huvar z Vizovic, P. Michal Petráš – jezuita z Piešťan, P. Josef Frkal (Ondřej) – představený kapucínského kláštera ve Falknovu, P. Zdislav Škrabal – farář z Frýdku-Místku atd.

 

Později, když byla vytvořena kněžská izolace, vážu ve sklepní místnosti pod kostelem na třetím nádvoří povřísla. Pak jsem přemístěn do ústavní prádelny a ubytován ve druhém oddílu, kde byl velitelem vstrm. Střelec. Ten mne dává na celu číslo 6, kde je ubytováno osazenstvo prádelny: vstrm. SNB Antonín Batlička (Warnsdorf), JUDr. František Klement (Břeclav), Josef Krejčí (spolumajitel pily a parketárny z Hlinska), František Synek (obchodník z Poličky), Jaroslav Knol (student z Kostelce na Hané), Josef Borýsek (kolář-pilář z Dolního Němčí), major SNB Rajmund Palásek (vedoucí pasového oddělení v Brně) a jiní. Po nějakém dnu přivádějí na celu sedřeného starého vězně, ve kterém jen stěží poznávám mně dobře známého Rudolfa Sýkoru z Paskova, bývalého majitele velké sodovkárny. Měl dva syny. Měl, dnes už má jenom jednoho. Po vykonstruované aféře poslankyně Dr. Milady Horákové, bylo zatýkání po celém státě a tím byla likvidována i skupina šstrm. SNB Jana Buchala na Ostravsku. Do ní byli začleněni a pak popraveni škpt. Miloš Morávek, major Ladislav Cee, Josef Polomský a Miroslav Sýkora. Sýkorův druhý syn Zdeněk dostal dvacet let. Jejich otec, který zde teď stojí přede mnou, dostal šestnáct let. Jeho věk dovršil šedesáti let a je na konci fyzických sil. Přivezli ho sem z ostravského komanda “Kamenolomu”, kde byly strašné pracovní podmínky.

 

Na našem “oddělení 2” dochází ke změnám v ubytování. Některé cely jsou přeplněné a jiné zase mají více kavalců než nocležníků. Proto nás, kteří jsme byli z prádelny půjčeni na dočasnou nárazovou práci ve stolárně, míchají s osazenstvem stolárny a kuchyně. Tak se k nám na celu dostává Karel Kalenda – řezník a uzenář z Vizovic. Jeho syn Karel, narozen v r. 1927, měl několik přechodů hranic – převáděl naše uprchlíky do Západního Německa. Byl také odsouzen Státním soudem na dvacet jedna let a v současné době je snad v pevnosti Leopoldov na Slovensku. Dále je se mnou na cele ubytován Ing. Josef Petr ze skupiny “Hostýnské hory”, který zásoboval za války partyzány a pracoval pro americkou zpravodajskou službu. Za nesmírné zásluhy byl oceněn a osobně vyznamenán velitelem spojeneckých vojsk armádním generálem Dwighem Eisenhowerem, pozdějším prezidentem USA. V dílně vedle mne pracuje František Rajnoch, jehož bratrance – strm. SNB Vladimíra Rajnocha popravili a švagra, nadlesního Rudolfa Sachra umučili v Leopoldově. Všichni byli odsouzeni se skupinou “Hostýnské hory”.

 

Pracuji opět v prádelně a mám tak možnost stýkat se s vězni z celé věznice, kteří k nám přicházejí pro čisté osobní prádlo a přinášejí špinavé. Pomocí nich se mi teprvé tvoří obraz poměrů na Mírově, které si v ničem nezadají s Bory. Likvidace, pokusy vražd a dokonané vraždy na vězních, je bilance hospodaření bachařů v tomto starém “klášteře”. Jedním z příkladů je pokus o útěk skupiny vězňů, ve které byl také Eduard Kusnierz z Třince. Všechny přípravy k útěku na podzim roku 1952, den a hodina útěku a řezání mříží v cele byly inspirovány bachaři a pod jejich dokonalou kontrolou přes udavače spoluvězně Chrasteckého. Zatímco poslední řezy pilky dělaly otvor v mřížích, bachaři, skrytí na hradbách za kulomety (vzor “dvacet šest”) přesně zaměřenými na okno cely, očekávali útěkáře a když se Ondrej Budko a Eda Kusnierz dostali oknem ven do prostoru věznice, bez jakékoliv výzvy zahájili palbu. Ondrej Budko byl zasažen zezadu čtyřmi ranami. Neštastný Eda měl kulometnou palbou prostřelenou nohu. Padl k zemi a potom ho těžce zbili do bezvědomí, při čemž utrpěl zlomeniny žeber, přeražení nohy a jiné pohmožděniny. Zřejmě bude nadosmrti mrzákem. Zato bachaři jsou povyšováni za přesné plnění povinností. Za nějaký čas, až nebylo vidět na vězních stopy mučení, byli za pokus o útěk v Zábřehu na Moravě odsouzeni na dvanáct měsíců: Ondrej Budko, Karel Lejsek, Eman Heinz a Vlasta Dědeček. Eda Kusznierz dostal osm měsíců. S ním se pak skoro denně vidím na vycházce, na které těžce kulhal, opíraje se o hůl.

 

* * *

 

V březnu téhož roku vzrušilo svoji nečekaností celou republiku a pochopitelně i nás ještě jedno úmrtí významného komunisty. Krátce po návratu ze Stalinova pohřbu umírá za podezřelých okolností, tak zvaný “první dělnický president republiky”, přezdívkou nefachčenko a ožrala, Klement Gottwald.

 

Člověk, jehož jméno, pro svou osobní bezvýznamnost, by zapadlo v dějinách národa, kdyby nebylo spojeno s obdobím teroru a krutostí, které rozpoutala komunistická strana, v jejímž čele stál oficiálně on. Jeho podíl na všech zločinech padesátých let je nesmazatelný a zvlášt si na ně mohou stěžovat jeho staří bojoví kamarádi z počátku komunistické strany Československa od roku 1921. Za jeho souhlasu nebo bázlivého mlčení, byli skoro všichni jeho spolupracovníci likvidováni. Zvláště se jednalo o interbrigadisty, kteří bojovali ve Španělské občanské válce. Klement Gottwald byl znám svým výrokem v parlamentě první Republiky, když na otázku, proč jezdí do Sovětského svazu, odpověděl:

 

“Jezdíme se tam učit, jak vám zakroutit krkem až vás budeme věšet!”

 

Zřejmě v této odpovědi měl poprvé ve svém životě stoprocentní pravdu.

 

———-

28. března 1953 byli popraveni:

Jaroslav Melkus – rolník(* 14. 4. 1900),

Gustav Smetana – stolař (* 23. 8. 1907)

a Pavel Valent – příslušník SNB (* 27. 7. 1914)

21. dubna 1953 byli popraveni:

František Bodnár – rolník (* 6. 9. 1914),

Bohumil Grubner – důstojník ČSA (* 4. 12. 1900),

Michal Mihok – rolník (* 18. 9. 1926),

František Mojžíš – strojní zámečník (* 20. 3. 1914)

a Jan Rešetko – poručík ČSA (* 4. 8. 1917)

3. května 1953 byl popraven Gustav Nemeth – horník (* 9. 11. 1929)

6. května 1953 byli popraveni:

Dvořák Jan – důchodce (9. 10. 1880),

Dvořák Jan – hostinský (* 27. 2. 1921)

a PlzákJaroslav – účetní (* 23. 9. 1926)

23. května 1953 byl popraven Stanislav Plichta – rolník (* 16. 11. 1931)

———-

 

Neděle 1. června 1953

 

Jsem velmi překvapen. Zničeho nic jsem odveden do návštěvárny. Mám návštěvu matky, od které slyším o právě provedené měnové reformě. Odpoledne je veliké vzrušení. Siréna ječí na poplach. Oknem vidíme, jak za hradbami pobíhají bachaři a civilisté. Nevíme, co se děje, až najednou zahlédneme, že z oblohy něco padá. Mrak nějakých malých letáčků, které bachaři a civilisté spěšně sbírají po poli. Co to je? Asi za dvě hodiny se otevře okénko ve dveřích naší cely a strm. Dvořák mi podává bankovku – “Hladovou korunu”, která před krátkou dobou spadla “z nebe”. Tak ty letáčky, to byly vlastně papírové peníze, s textem připomínající dnešní měnovou reformu. Hladová koruna byla v mnohamiliónovém množství shazována s velikých balónů, které vypustilo v Západním Německu české oddělení radiostanice “Svobodná Evropa”. Právě včera, t. j. v sobotu, mluvil v čs. rozhlase prezident Antonín Zápotocký a zdůrazňoval, že se říká, že u nás dojde k finančnímu krachu, k nějaké peněžní reformě:

 

“Ne, naše měna je tak pevná, jak dosud nikdy nebyla! Když někdo říká opak, je to lež!”

 

Jaká je však pravda? Dnes, druhý den po jeho projevu jsme svědky, že měnová reforma se uskutečnila! Prezident Zápotocký prokazatelně lhal celému národu a světu! Jedním škrtnutím pera vzniklo čtrnáct milionů chudáků. Všichni, kteří měli nějaké úspory v bance, přišli o všechno bez náhrady. Staří lidé, kteří po celý život šetřili na dobu stáří, se stávají žebráky. Proto mnoho lidí spáchalo ze zoufalství sebevraždu.

 

I nás vězně, reforma tvrdě postihla. Naše odměna – peněžní konta za dřinu v Jáchymově na různých komandech a ve věznicích jsou nám úplně škrtána nebo redukována na 1:50.

 

———-

15. června 1953 byl popraven Alois Jeřábek – drogista (* 16. 1927)

16. června 1953 byli popraveni:

Luděk Fajkus – úředník (* 20. 7. 1925)

a Josef Vašek – dělník (* 5. 12. 1921)

23. srpna 1953 byl popraven Miroslav Jurča – textilní mistr (* 2. 3. 1926)

26. srpna 1953 byl popraven Josef Vávra-Stařík (* 29. 10. 1902)

29. srpna 1953 byli popraveni:

Josef Krejčí – rolník

a Josef Matouš – dělník (* 7. 12. 1921)

 

 

[ad#velkadolni]

 

 

Autor této knihy, Milo Komínek, strávil sedmnáct let – to jest téměř celé své mládí v komunistických koncentrácích a věznicích. Podle soudní obžaloby za to, že se s ozbrojenou skupinou pokusil násilím změnit Ústavu republiky, přičemž spáchal čin za okolností zvláště přitěžujících.

 

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky