Vyprávění starého pána aneb Dějepis pro komunisty

********

Vyrůstal ve velké rodině s jedenácti dětmi. Tehdy se děti přijímaly tak, jak je Pán Bůh rodičům dával. Jeho tatínek byl velmi poctivý a pracovitý muž, zásadový a spravedlivý chlap. Ctil odkaz svých předků a měl velký vztah k jejich duchovnímu i fyzickému dědictví. Fyzické dědictví představovalo rodinné hospodářství, kterému tatínek zasvětil svůj život. Dne, kdy ho Vaši soudruzi ukradli, se naštěstí nedožil. Duchovní dědictví pak představovala lidová zbožnost předávaná rovněž z generace na generaci. Tu také mohli zdeformovat a ukrást, nikoliv však víru, na níž byla založena. 

Život na venkově byl poklidný, udáván ročními obdobími a liturgickým kalendářem. Ve škole se mu dařilo, a tak i díky pomoci pana arciděkana mohl zdárně vystudovat osmileté gymnázium. Ještě jako abiturient poznal svou budoucí ženu a vzápětí se vzali. Tehdy se neotálelo. Manželku si přivedl zpět na rodný statek, kde se jim do roka narodil první syn, František. Po něm přišel Vojtěch, Jan, Ivan a nakonec – Marie. František se narodil ještě před válkou, Vojtěch a Jan za války, Ivan krátce po válce. Neměli se zle. 

Ačkoliv Vaši soudruzi s oblibou zobrazovali statkáře jako vyžrané práce se štítící vykořisťovatele, kteří ve volném čase týrali čeledíny a souložili nebohé děvečky, na venkově se pracovalo. Tvrdě, od Božího rána až do noci. Ale s láskou. Vztah k půdě se zde vytvářel stovky let. A jak pro dnešního člověka poněkud nechutně píše Jakub Deml, tento vztah byl stejně samozřejmý, jako nezaměnitelná vůně mateřídoušky, kravince a periodní krve žen:

“… musíme vědět, vidět a slyšet a také vlastníma ušima, vlastním jazykem, vlastníma očima, kolenama a rukama a vlastním srdcem a vlastní krví a duší zkusit, co je to píseň mariánská, Pozdvihování, růženec, Boží tělo, pout, co je to setí, co Aleluja, co letní bouře s přívalem, co krupobití, co noční požár celé vesnice, co jsou žně, co tažení kavek, co příchod a odlet vlaštovek, co píseň skřivana, co v železech smrt tchoře….”

Pak přišel den Vašeho vítězství; vítězství Vašich soudruhů. Statek byl znárodněn, tehdy sedmičlenná rodina (rodiče, maminka a čtyři děti) vyhnána do bývalých dělnických kolonií, do bytu o jedné místnosti. Babička s vnoučaty spala na manželské posteli, rodiče na zemi v kuchyni. Statek se mezitím čtyřicet let spokojeně rozpadal.

Byl poslán do závodů, které Vaši soudruzi rovněž ukradli, tentokrát nějakému továrníkovi. Ačkoliv byl úspěšný gymnazista a tehdejší osmiletá gymnázia byla opravdovou baštou inteligence a měla vysokou úroveň (než je Vaši soudruzi zrušili), mohl pracovat jen jako dělník. Jeho nadřízení měli obvykle jen obecnou školu, občas někdo měšťanku. Manželka musela jít pracovat do JZD. I tehdy byly mezi lidmi rozdíly. Frantíkovi se ve škole smáli, že má záplatované kalhoty. A matka nezřídka nevěděla, co svým dětem dát k jídlu.

Když se dozvěděl o Marušce, byl už ve vazbě. Letáky, o kterých sám nevěděl, známost s pár nevhodnými lidmi, jejich údajné výpovědi, které mu u soudu přečetli a on zjistil, že jsou plné polopravd a lží. Mohl však dokazovat, co neřekl a kde nebyl? Měl přece důvod toužit po převratu, byl buržoust, kulak, vzpurná povaha a katolík. V padesátých letech stačilo málo. Tresty, o nichž ti pánové hovořili, se pohybovaly v řádech desítek let. Vyslýchali jej v Bartolomějské, typickými způsoby. Zlomili jej a dostali do stavu, kdy by přiznal i vraždu vlastní matky. Do smrti se za to styděl.

Trest byl sice vysoký, ale přece ještě s vidinou života na svobodě. Nakonec to trvalo jen přes deset let. Leopoldov, Valdice, Příbram. Leopoldov roku dvaapadesát byl prý nejhorší. Maminka mezitím zemřela. Na její pohřeb nemohl. Měnová reforma už rodinu zlomit nemohla. Neměli ani na směnu. Maruška se narodila a začala vyrůstat bez otce, z Ivana se stal školák, z Františka, Vojtěcha a nakonec i Jana dospělí muži. Také oni mohli být pouze dělníky a režim jim nesvěřil do rukou zbraň. 

Když se jednoho dne otevřely dveře a vpadl do nich pohublý, fyzicky i duševně nalomený člověk, dcera Marie zůstala lhostejně sedět. Až mnohem později si uvědomila, co vše její otec přestál a že na něj může být pyšná. Až mnohem později si uvědomila, že by se měla stydět za den, kdy zůstala sedět.  Jeho žena na něj čekala. Čekala, zatímco mnohé nečekaly. Někteří spoluvězni se neměli kam vrátit. Nevyčítal jim to. Mohl by vyčítat ženě, že nevydržela sama všechny ty letité útrapy a rozhodla se sobě i dětem ulehčit život? Byl však šťastný, že ta jeho čekala. Vlastně o tom nikdy nepochyboval. 

Sladká šedesátá. Vojtěch získal práci s bytem, kam přivedl nejen svou ženu a dítě, ale i své rodiče. Každý měl jeden pokoj, což byl oproti poměrům z předešlých let nehorázný luxus. Janovi se nakonec podařilo na Slovensku, kde pracoval, při večerním studiu odmaturovat a získat lepší zaměstnání. Oženil se a zůstal žít v Žilině. Ivan zemřel při autonehodě krátce po svých osmnáctinách a František emigroval po příjezdu ruských osvoboditelů. 

Dalších dvacet let se odehrávalo v kulisách opráskaných šedivých paneláků. Snažili se na sebe neupozorňovat a asi se jim to i dařilo. Být ticho, každý den si oddělat svou osmičku, nepředřít se, vystát svou frontu, doma si v případě potřeby zabrblat, na chatce o víkendech okopávat záhonky a opékat s vnoučaty buřty. Pro někoho snad ráj na zemi. 

Ale pro člověka, který si pamatoval sedláckou hrdost, vůni vlastního sena, chleba i masa, všechny přikázané svátky a hlavně svobodu, to bylo málo. Pro člověka, co se rozhlížel okolo sebe a vždy těžce nesl nespravedlnost, která se dotýkala nejen jeho, ale i ostatních, který trpěl s mladým knězem bez státního souhlasu, studentem vyhozeným ze školy, s rodiči, jejichž děti emigrovaly, s Palachem, Zajícem a dokonce i s těmi smradlavými máničkami. 

Beran a syn svého otce, který se ještě za Rakouska porval v hospodě tak, že mu do smrti zůstala na tváři peyracovská vzpomínka. Tvrdá sedlácká palice. 

Přišel listopad a pak konečně vytoužená svoboda. Byli staří, on i jeho žena. Právě začínali 55. rok společného života. Polorozpadlý statek se jim sice podařilo restituovat, ale věděli, že sami už to nezvládnou. Přišla druhá rána. Uvědomili si, že komunistům se to přece podařilo. Podařilo se jim to prastaré rodinné pouto přetrhnout. Ne, jejich děti ani vnoučata už neměli k té ruině žádný vztah. Jediný z jejich potomků, který si život na statku pamatoval lépe, byl syn Frantík, který se v USA usadil natrvalo.

Prodej to, dědo, radil mu vnuk. Věděl, že má pravdu. Kupce našel lehce, podnikavců se tehdy vyrojilo dost. Peníze rozdělil poctivě mezi děti a vnoučata. S manželkou si nechali jen na pohřeb. Přišlo to brzy. Jeho paní zemřela tiše, doma, na sídlišti, po 61 letech manželství v dobrém i zlém. Přesně tak, jak to tehdy slíbila v kostele. 

Zůstal sám, ale nezatrpkl. Těšil se alespoň z radostí svých dětí a vnoučat. A někdy, tajně, i ze vzpomínek. Z několika štosů zažloutlých fotografií uschovaných v dřevěné truhličce, kde stále viděl svou maminku, oplácanou statkářku s velkým srdečným úsměvem, když si právě koupila nový klobouk, svého tatínka s fajfkou a knírem zakrouceným “po rakousku” stojícího před stodolou, sebe, malého blonďatého kluka, v bílých pumpkách s košíčkem v ruce na svátek Božího těla, svou mladou ženu ležící v trávě s dvouletým Frantíkem v námořnickém oblečku… 

Mnoho jsem se prohřešil, ale snad mi Pán odpustí, říkával s úsměvem faráři, který jej pravidelně navštěvoval v domově důchodců. Uměl dlouze a krásně vyprávět o dobách dávno minulých a moudře rozvažovat o současnosti. Ačkoliv už nemohl chodit, byl svobodný v pravém smyslu toho slova. Duševně. A když v požehnaném věku zemřel, neodcházel, věřím, se záští k žádnému z Vašich soudruhů.

********

Ale nejspíš by si nepřál, aby jeho pravnoučata musela ve školách poslouchat, že bylo vlastně fajn.

[ad#velkadolni]