29.9.2016
Redakce
0
Kategorie: Politika

Už je nutné říci to natvrdo. Imigrace není v našem zájmu

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Kdysi dávno si Američané dovezli do Ameriky Afričany, jako levnou pracovní sílu bez lidských práv. Inteligentní zvířátka. A ta se jim pak začala stále více bouřit. Pak byli bílí donuceni spekulovat o tom, že jsou to možná také lidé, mají takové vnější znaky.

Protože to nebyla zvířátka, ale homo sapiens sapiens, jen s jinými zvyklostmi, jinou kulturou. A nechci to teď hrotit z nějakého rasového kontextu. Chci obyčejně zkonstatovat, že se jim ten problém dlouhodobě vymkl z ruky, nebo že se jim jej dosud nepodařilo uspokojivě vyřešit.

[ad#clanek-respo]

Vůbec netvrdím, že bílý muž je lepší, než černý, nebo horší a naopak. V tom totiž neleží jádro problému a vlastně ani jeho řešení. Černoši jsou prostě jiní, běloši z Evropy jsou prostě jiní. I Arabové, či Číňané jsou jiní.

Celý ten spor se při pokusu o řešení zadrhl v tom, že bílý muž v Americe požadoval, aby černý muž byl také bílý. Samozřejmě vůbec nejde o stupidní měřítko barvy kůže. Bílý muž požadoval, aby se černý muž CHOVAL jako bílý. U několika (desítek) procent se mu to povedlo. Někteří černí muži vystudovali, získali kvalifikace a dokonce překonali i tu předsudkovou bariéru barvy kůže, která nesouvisí nijak se schopnostmi.

Ale stali se tak vlastně bílými černochy, což je dodnes v Americe často slyšet a má to velmi pejorativní význam. Zejména od těch, kteří nebyli ochotni vzdát se svých kořenů, svých návyků, svých kulturních rámců.

Ano, ti bílí se snažili mnoha nástroji, včetně velmi nerozumné pozitivní diskriminace, zlomit ten předsudek, ale výsledkem bylo jen to, že do společnosti začlenili jen tu část „černých“, která si vzala za své hodnoty bílé civilizace. A mimo tuto skupinu nadále existuje obrovská skupina těch, kteří se nechtějí do bílé civilizace integrovat. Možná to poněkud neumí, a hlavně o to moc nestojí. To je jádrem a vejcem všech slumů, Bronxů a všech etnicky, rasově ohraničených enkláv.

Nejsou totiž ohraničeny rasově, etnicky, ale kulturním, civilizačním základem. Ten se dá po dobrém, nebo násilně, zlomit tak, že z nich uděláme bílé černochy (nebo Araby, Černochy, nebo Číňany, či Japonce).

Problém leží v málo pochopeném mechanismu. Je možné „obílit“ araba, černocha, či jiného, pokud žije osamoceně v jinak jednolité společnosti. Ono by to fungovalo i naopak, kdyby řekněme do arabské společnosti přišel běloch (anebo křesťan) a chtěl v té společnosti obstát. Patrně by dobrovolně/pod nátlakem okolností nakonec přejal dominující způsob života.

Ten naznačený problém spočívá v tom, že jakmile se seskupí více jedinců cizorodého kulturního prostoru, začne se ohraničovat a vymezovat proti té původní majoritě. Má silnou emoci a potřebu se seskupovat s podobnými jedinci (což je sociologicky dokázáno) a pochopí správně sílu kolektivu podobných. V Americe to vedlo ke vzniku ghett nejen černošských, ale dnes i latinskoamerických, mexických, jamajských a dalších, která žijí z koncentrace jedno-etnické populace.

A to je právě problém současné imigrace, kterou EU podporuje. Nepochopili, že stejně jednou bude nutné říci dost, než způsobí nevratné škody. Možná to má důvod v sebenenávisti, oikofobii, možná v nezměrném sociálním inženýrství. Problém neleží v tom, že sem masová vlna přichází, ale proč přichází. A v tom, že Evropa nemá nekonečnou kapacitu a možnosti.

Stokrát můžeme psát do různých deklarací, že lidé jsou si v právech rovni. Humanisticky to myslíme velmi dobře. Jde o to, že všichni humanoidi jsou si vnějškově velmi podobni, nejsou jedni horší druhých. Jen jsou různí. Civilizačně, kulturně. Tedy nelze použít hodnoticí mechanismus, která z těch skupin je lepší, ale pouze akceptaci tohoto faktu (samozřejmě můžeme hledat argumenty, kolik nobelistů bylo Židů a kolik Arabů, nebo bílých/černých).

Jsme nuceni se rozhodnout, že přes veškeré humánní úvahy, či měřítka, se dnes jeví anglosaská kultura (římská, židokřesťanská), tak, že dosáhla objektivně lepších výsledků ve vývoji a pokroku. (Ovšem jen z hlediska této kultury. Objektivní je totiž přijetí faktu, že jiná kultura možná pokládá televize, klimatizace, počítače a automobilismus za naprosté zešílení Bohů.)

Ale je vědecko-technický pokrok naší civilizace opravdu tak velkou výhrou? Ano, my to tak vidíme. A víme, že nám to přineslo snazší a blahobytnější životy. Ale co je blahobyt? Velké auto? Velká plazmovka? Ano, umíme si to vymyslet, vyrobit, pořídit, i na to (někdy) máme. Ano jsme rádi, že můžeme ty předměty vlastnit, líbí se nám, že můžeme (skrze jiné vlastněné předměty) být důležitějšími, než jiní. Dnes se ukazuje, že ten euro-americký pokrok narazil na určité meze a ekonomové se předhánějí ve vymýšlení, co musí tyto „pokročilé“ státy udělat, aby nezkolabovaly.

Multikulturalisté hovoří o nutnosti naředit tuto civilizaci, která naráží pomalu na svůj strop, nějakým jiným chemickým prvkem. Nepochybně také znají sociální mechanismy, kterými ji lze uplatnit. V malém objemu imigrace, mísení, přinese zbělení imigrantů. Ve velkém znamená tvorbu ghett s jinou mentalitou a kulturou, která dříve, nebo později, tu původní zničí, nebo vytlačí.

Jenže nevnímají, že je to sociální inženýrství. Pokud by byla západní civilizace opravdu totálně degenerovaná a zvrhlá, prostě zanikne proto, že v konkurenci s jinými neobstojí a vymře. Pláč nad nízkou natalitou je zase sociálním inženýringem. Ta natalita je důsledkem předchozích kroků či obracení hodnot násilím.

Ten, kdo se někde pokouší z tepla své kanceláře (kterou mu vytápí a platí právě ta „degenerovaná“ společnost) opravovat společnost, dosáhne jen toho, že vytvoří ghetta a nakonec vyvolá konflikt.

Ale zvát sem (a to doslova) ty, kteří současnou civilizaci (i vlastními socialistickými recepty nad propastí stojící) zničí ještě rychleji, je snad možné nazvat genocidou.

Chci se tou úvahou dostat k tomu, že objektivně má naše (euroatlantická) civilizace spoustu materiálních výhod, vyrábíme spoustu věcí, žijeme si možná v nějakém nadbytku, které jiné civilizační okruhy nemají. Ale ty výhody (řekněme majetnost) nevznikly samy. Nevzniklo to tím, že nějaký Manitou přišel a řekl, že Evropa bude bohatá se spoustou věcí, a Afrika bude chudá. Je to v tom, že Evropané si ten blahobyt vydobyli.

Ano, už zazněl argument, že zbohatli hlavně kolonialismem, že kolonizované země surovinově a hmotně vyrabovali. Kousek pravdy v tom jistě je, ale jen zlomek. I ty kolonizované státy tím získaly. Přinejmenším představu o tom, jak funguje výkonnější, efektivnější společnost. Jsem ochoten uznat, že ta dobyvačnost nebyla úplně mravná a určitě ne nezištná. Ale z druhé strany to můžeme vnímat, že se uplatnil jen přírodní princip selekce. Efektivnější tvorové byli mocnější.

Nemyslím jen primárně agresivnější, či vojensky zdatnější. (I když i ta vojenská zdatnost stála na schopnostech vyrobit lepší nástroje k válce.) A nakonec stejně téměř všichni kolonizátoři ustoupili a přestali tuto nerozumnou politiku uplatňovat.

Trochu na dokreslení problému použiji příklad Jihoafrické republiky. Kolonizátoři tam před mnoha lety vytvořili farmy a mj. zavedli systém apartheidu, rasové segregace a vlastně nepřijatelné agrese. Africký kongres proti tomu konceptu bojoval (i značně tvrdě a nevybíravě) a nakonec byl ten režim svržen, bílí farmáři vyhnáni, zbaveni majetku a „osvobození“ Afričané se ujali své vlády. A říkal jsem si, že to je dobře, je to jejich země. A neuteklo mnoho let a tyto vybudované, výkonné farmy, nejen schopné zásobit spousty lidí potravinami, živit i bílé farmáře a dát práci i těm původním obyvatelům, najednou nefungují.

Není správné napsat „dát jim práci“. Oni k ní byli donuceni silou, ačkoliv o ni vlastně vůbec nestáli. Stali se obětí. A zde je druhé jádro: Afričané (lhostejno v které části Afriky), nejsou uvyklí příliš pracovat. Jejich kultura vznikla na tom, že příroda poskytuje sama určité množství potravy. A když potrava je, populace roste. A když není, vymírá. Nezískali z nějakého důvodu povědomí, že přírodu je možné přetvářet, nebo o to spíše ani nestáli.

Jak to dopadlo v JAR? Černoši převzali bělošské farmy, a dokud na nich něco rostlo, užívali to. Nepěstovali, nehospodařili. A až farma zpustla, odešli a řekli nové socialistické vládě „dej“, farma je k ničemu. A vláda chvíli dávala a po pár letech jí došly peníze. A dnes jihoafrická vláda prosí původní holandské farmáře, jestli se nechtějí náhodou vrátit a znovu hospodařit, že jim dá daňové úlevy a dotace. A nepochopí, ani ta vláda, ani ti domorodci, že problém leží jinde: v té práci a hospodaření.

Pamatuji se dodnes například na srdcervoucí fotografie nahých, hladových dětí se vzdutými bříšky, někdy ze šedesátých let. Bohatá část světa tam pod tlakem těchto obrázků začala dovážet potraviny, vodu a další své výrobky. Jenže to bylo špatně. Já vím, jak ty fotografie dojímaly. Ale ta „pomoc“ byla strašlivou ničemností. Místo, aby Afričany učila pracovat, učila je jíst. I přivezená zdravotní péče byla kontraproduktivní: z lítosti jsme léčili jejich nemoci a zachovávali na životě i ty, které by přírodní výběr sám odstranil. Nemluvím o nějaké eugenice. Mluvím o přírodní síle.

Vyvezli jsme humanitu, jejíž důsledky jsme nedomysleli včas. Vyvezli jsme soucit, emoci, ale ne rozum. Neřekli jsme Afričanům, že tyto vymoženosti vznikly něčím úsilím, že jsou výsledky práce. Tedy jsme je naučili určitému socialismu. Stačí ukázat, jak jsem chudý, nemocný, slabý a někdo odněkud přijede a přiveze jídlo, vodu, ošetření, zabezpečení.

Ostatně vidíme to i v dokumentárních snímcích. Říká se, že dnes je to především boj o vodu. A uvidíte evropské inženýry, kteří navrtali studni kdesi v poušti, vybudovali ji ze soucitu a ve snaze pomoci, a Afričanka přijde, otevře kohoutek, naplní si kýbl, dá jej na hlavu a odejde. Nezavře kohoutek. Voda je vzácná, ale ona to neví. Strýček Helmut, nebo strýček Sam, nebo strýček Olof přijel a udělal vodu. Neví to proto, že ta voda nebyla dobyta její prací a znalostí, ale někým cizím, který s ní měl soucit a jí je to jedno. Až voda nebude, vezme to stejně fatálně. Voda už není.

A máme zpátky na talíři ten kousek, který se nám zdá nestravitelný. Z jedné strany tu myšlenku humanity, že lidé jsou si rovni a z druhé evidentní fakt, že nejsou.

Jádrem k řešení je tedy pochopení, že lidé nejsou stejní. Ani rozumem, ani bohatstvím, ani vzhledem. Liší se i preferencemi, kolektivními pravidly soužití, kulturou, nakonec i náboženstvím, ačkoliv jej pokládám za určitou úchylku od rozumového pojetí světa.

K čemu se chci dobrat: celá současná imigrační vlna má (až na nevelké procento válečných uprchlíků) podobnou podstatu, jako ten příklad z Jihoafrické republiky. Ti imigranti z většiny vidí, že někde je možné snadno žít, bez užití práce, bez vzdělání. Je jedno, jestli ten blahobyt dá Alláh, nebo jiný Višnu, nebo cizí, přepjatě sociální stát. (Ono je to vlastně v jistých rysech podobné.) Je mi stydno opakovat větičku z dávných hodin marx-leninismu, ale v tomto případě to platí: práce je základem života. Jen práce vede k pokroku a ke zvýšení blahobytu (ale na rozdíl od Marxe nerozděluji práci podle tříd).

Skoro si jsem jist, že tu imigrační vlnu někdo spustil a podvedl ty důvěřivé lidi, kteří sem pak přes tisíce kilometrů přišli. „V Evropě lidé žijí tak, že na rohu každé ulice je skříňka, která vydává lidem peníze. Stačí strčit kartičku a můžete si koupit cokoliv.“ Je to zcela stejné chápání, jako s tou vodou výše.

A je zhoubnou představou, že někam přijdu, nezván, nevítán, chaloupku si k sobě čelem otočím a budu předpokládat, že samozřejmě a bez práce získám jídlo i pití i šat i otop. A nejlépe ještě hurisky pro zábavu.

Ne, takhle to, soudruzi mloci, není a nefunguje.

[ad#clanek-respo]

ZDROJ: Petr Závladský

bloger_963

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (34 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Ať to dopadne jakkoliv…

    VIDLÁK Dnes opět obrátíme naše zraky za Velkou louži a budeme pokračovat v prokydávání velkého amerického chlívku. Troufal bych