Trumpův saúdský jaderný horor

Dohoda mezi Spojenými státy a Saúdskou Arábií o civilním využívání jaderné energie může představovat jednu z největších strategických chyb americké politiky na Blízkém východě v novodobé historii. Její zastánci ji sice představují jako mírové partnerství v oblasti energetiky, které má upevnit vztahy s klíčovým arabským spojencem, ale její dlouhodobé důsledky mohou být katastrofální. Tato dohoda může podkopat desítky let americké politiky zaměřené na nešíření jaderných zbraní, odstartovat závody ve zbrojení na Blízkém východě, posílit protivníky USA a vytvořit bezpečnostní hrozby, které už příští generace nedokážou napravit. (Poznámka překladatele: USA a Saúdská Arábie dohodu již podepsaly.)

Kongres i americká veřejnost by měli tuto dohodu odmítnout dříve, než vytvoří nebezpečný precedent, který by mohl podkopat celosvětové úsilí zabránit šíření jaderných zbraní.

Největší obavy vzbuzuje ustanovení, které Saúdské Arábii údajně umožní vlastní obohacování uranu, aniž by musela splnit dosud běžně požadované americké bezpečnostní podmínky. Přitom právě technologie určená k výrobě jaderného paliva pro civilní jaderné reaktory může být později využita i k výrobě vysoce obohaceného uranu pro jaderné zbraně.

Toto riziko není jen teoretické.

Saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán své záměry formuloval naprosto jednoznačně již v roce 2018: „Saúdská Arábie nechce vlastnit jadernou bombu. Jestliže ji ale získá Írán, tak jej budeme bezpochyby následovat a co nejrychleji si ji pořídíme také.“

Tato slova by měla jednou provždy uzavřít debatu o tom, zda Saúdské Arábii umožnit obohacovat uran na vlastním území. Dokládají totiž, že Rijád vnímá civilní jaderný program nejen jako energetický projekt, ale i jako strategickou pojistku pro případ střetu s Íránem.

Zastánci dohody tvrdí, že Saúdská Arábie zůstává blízkým spojencem Spojených států a že dohoda obsahuje dostatečné bezpečnostní záruky. Historie nám ale opakovaně ukazuje, že žádné spojenectví není trvalé. Vlády se mění, režimy padají, aliance se rozpadají a dnešní partner – třeba i signatář Abrahámovských dohod – se zítra může stát naším protivníkem.

Saúdská Arábie se opakovaně stala terčem útoků al-Káidy a Islámského státu. Je ale také rodištěm Usámy bin Ládina a jejími občany bylo 15 z 19 teroristů, kteří spáchali teroristické útoky z 11. září 2001. Přestože saúdská vláda jakoukoliv účast na těchto útocích důsledně popírá, tak historie království nám naznačuje opak.

Hrozba islamistického extremismu v Saúdské Arábii stále přetrvává.

V letech 2003 až 2006 vedla al-Káida v Saúdské Arábii krvavou ozbrojenou kampaň namířenou proti státním institucím, cizincům žijícím v zemi i kritické infrastruktuře. Islámský stát se přihlásil k útokům na mešity, příslušníky bezpečnostních sil i civilní obyvatelstvo.

Saúdským bezpečnostním složkám se sice podařilo tyto skupiny z velké části potlačit, ale jejich samotná existence připomíná trvalý fakt: islamističtí extremisté stále považují Saúdskou Arábii za bojiště i za kořist, kterou stojí za to získat. Nikdo dnes nedokáže odhadnout, jak bude země vypadat za dvacet nebo třicet let. Případná vlna nestability, nástupnická krize nebo kolaps režimu by mohly znamenat, že se citlivé jaderné technologie, zařízení či štěpný materiál dostanou do rukou sil nepřátelských Spojeným státům a jejich spojencům.

Největší hrozbou proto není saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán ani současné saúdskoarabské vedení. Největší riziko představuje nejistota ohledně toho, kdo bude království vládnout za několik desetiletí. Režimy se mění, jaderná technologie zůstává.

Žádný americký prezident nemůže zaručit, že rod Saúdů zůstane u moci navždy. Stačí politický převrat, vnitřní nestabilita nebo násilné svržení monarchie – a zařízení na obohacování uranu, jaderní experti, citlivé technologie i štěpný materiál vhodný k výrobě jaderných zbraní se mohou ocitnout v rukou islamistických teroristů.

Jakmile se citlivá jaderná technologie vymkne kontrole státu, tak ji už nelze jednoduše získat zpět. Teroristické organizace by mohly získané know-how nebo jaderný materiál samy využít, případně je prodat na černém trhu darebáckým režimům či jiným nestátním aktérům. Pro mezinárodní boj proti terorismu a snahy zabránit šíření jaderných zbraní by to znamenalo nevratnou katastrofu.

Tato dohoda navíc opouští „zlatý standard„, na němž americká politika spolupráce v oblasti civilní jaderné energetiky stála celá desetiletí. Když Spojené státy v roce 2009 uzavřely jadernou dohodu se Spojenými arabskými emiráty, tak se Abú Zabí zavázalo, že na svém území nebude obohacovat uran ani zpracovávat vyhořelé jaderné palivo, a přijalo důsledný mezinárodní dohled. Právě tato pravidla výrazně omezila riziko šíření jaderných zbraní.

Podle dostupných informací dohoda se Saúdskou Arábií řadu těchto ochranných mechanismů neobsahuje a údajně po Rijádu ani nevyžaduje, aby přistoupil k Dodatkovému protokolu Mezinárodní agentury pro atomovou energii, jenž inspektorům umožňuje provádět krátce předem oznámené kontroly i v nedeklarovaných zařízeních s cílem odhalit utajované jaderné aktivity.

Když Washington vyjde vstříc Saúdské Arábii, ostatní země budou nevyhnutelně chtít stejné podmínky.

Pokud Washington udělí výjimku Saúdské Arábii, tak stejné podmínky budou téměř jistě vzápětí požadovat i Spojené arabské emiráty, Turecko a Egypt. A Rusko a Čína budou moci tento americký precedent využít jako ospravedlnění pro zavedení méně přísných bezpečnostních záruk ve svých vlastních jaderných partnerstvích na Blízkém východě i v dalších částech světa.

Místo posilování mezinárodního systému nešíření jaderných zbraní, by jej Spojené státy oslabily.

Dohoda navíc výrazně oslabuje pozici Washingtonu vůči Íránu. Po celé roky Spojené státy tvrdily, že Írán nesmí bez přísných mezinárodních kontrol obohacovat uran, protože obohacování uranu je klíčovým krokem na cestě k jaderné zbrani. Pokud však stejnou možnost získá Saúdská Arábie za podstatně mírnějších podmínek, tak Teherán okamžitě obviní Washington z pokrytectví a dvojího metru.

Íránští představitelé už ostatně právě tento argument začali používat. Mluvčí íránského ministerstva vnitra Alí Zeinívand nedávno uvedl, že pokud na Blízkém východě začne závod ve zbrojení, bude mít Írán „volnější ruce než kdokoliv jiný“. Současně obvinil Spojené státy z diskriminace – některým zemím prý budovat jaderné kapacity umožňují a jiným stejnou možnost odpírají.

Jak mohou Spojené státy po Íránu věrohodně požadovat, aby se vzdal určitých jaderných schopností, když jsou současně tytéž schopnosti ochotny poskytnout Saúdské Arábii?

Tato dohoda může navíc odstartovat nebezpečné regionální závody v jaderném zbrojení. Írán dal opakovaně najevo, že na rozvoj saúdského jaderného programu zareaguje vlastními kroky. Turecko už dříve prohlásilo, že pokud Írán získá jaderné zbraně, tak o ně bude možná nuceno usilovat také. A pod podobný tlak by se nevyhnutelně dostal také Egypt.

Možná největším problémem celé dohody ale je to, že jadernou spolupráci posuzuje odděleně od širších diplomatických zájmů.

Trumpova administrativa chce využít spolupráci v oblasti civilní jaderné energetiky jako diplomatickou páku, která má napomoci normalizaci vztahů mezi Saúdskou Arábií a Izraelem v rámci Abrahámovských dohod.

Mír by se však nikdy neměl kupovat za cenu strategických ústupků, jež ohrožují mezinárodní bezpečnost.

Mír s Izraelem není odměnou, kterou mohou arabské a muslimské země nabídnout výměnou za ústupky. A Spojené státy by za něj neměly platit jadernými technologiemi ani jinými strategickými pobídkami.

Mír je především v zájmu samotné Saúdské Arábie. Mír znamená větší stabilitu v regionu, rychlejší hospodářský rozvoj, více zahraničních investic i vyšší bezpečnost pro všechny. Arabské a muslimské země by proto měly usilovat o mír s Izraelem proto, že je to výhodné pro jejich vlastní obyvatele, a ne výměnou za nebezpečné ústupky nabízené Washingtonem.

Jakmile se obohacování uranu rozšíří po Blízkém východě, tak bude již velmi obtížné tento proces zastavit. Jakmile regionální mocnosti začnou soupeřit o získání jaderných schopností, tak už nemusí být cesty zpět. Spojené státy by neměly stát u zrodu nových závodů v jaderném zbrojení na Blízkém východě.

Khaled Abu Toameh pracuje jako novinář v Jeruzalémě. Za svoji práci obdržel řadu ocenění.