Traktát o etatismu

Ale abych nezůstal jen u této třídy, která se nechá vézt na účet společnosti a ještě přitom účinně sype písek do soukolí (dodnes jsem nepochopil, zda z osobní zlomyslnosti, anebo jenom prosté hlouposti), narůstá i třída profesí a oborů zcela neužitečných, které se v tržním prostředí samy o sobě uplatnit nemohou, protože společenský požadavek po jejich dovednosti je buď zcela nepatrný, anebo doslova žádný.

.

Pro příklad mějme třeba současné vysoké školství s agendami zcela obskurních odborností, ze společenského hlediska zcela nepoužitelných, nepraktických, které společnost neposouvají k vyššímu pokroku, rozvoji blahobytu, ale pouze k destrukci stávající společnosti, k relativizaci jejích kulturních a společenských hodnot a v důsledku toho k záměrnému rozkladu společnosti. (Ano, hovořím zejména o takzvaném kulturním marxismu a jeho nástrojích, genderismu, exaltovanému feminismu apod.)

.

Ano i tato studia jsou formou parazitismu na společnosti a konzumováním blahobytu ostatních lidí k vlastnímu prospěchu, v podstatě bezpracné existenci, počínaje tím, že na celospolečenské náklady se odkládá okamžik zapojení se těchto jedinců do ekonomické produktivity nejen o dobu školní docházky, ale u řady oborů vede k parazitismu celoživotnímu.

Před několika měsíci mne poněkud šokoval článek jednoho pána, vědce, který uveřejnil jakýsi popularizační časopis. Šokující nebyl snad ani ten mravní základ jeho myšlenkového pochodu, ale to s jakou samozřejmostí jej veřejně a beze studu odkryl. Shrnu to jen do několika vět: Poté co ukončil základní a střední školu, zauvažoval, co by chtěl v životě dělat a „usoudil“, že se narodil do bohaté společnosti. Ano, připusťme si to; ve srovnání s valnou částí světa jsme skutečně velmi bohatou společností, a to i ti, kteří se nám zde jeví jako relativně chudobní. Takže pán zauvažoval, jakým způsobem by si mohl svoji bezstarostnou jízdu životem zajistit i do budoucna. Jeho primárním záměrem bylo, že vystuduje obor, ve kterém se nechá po celý život splečností živit.

Protože se mu ve škole zalíbila mapa hvězdného nebe, usoudil, že by mohl být hvězdářem, ale pak zjistil, že ze stovky uchazečů bývá přijat tak maximálně jeden, a usoudil, že jeho šance jsou mizivé. Poohlédl se tedy po jiném oboru (tuším, že ve finále padla volba na ornitologii) a celou řadu dalších let studoval tento obor. K jeho cti připusťme, že vystudoval úspěšně, ve svém oboru se etabloval a stal se skutečně světově uznávaným. Ale v závěru druhé třetiny života rekapituloval, že pokud se skutečně chce jakýkoliv vědec v tomto oboru (a patrně i v řadě jiných) dostat až na světovou špičku, musí mu obětovat naprosto všechno, včetně rodinného života a veškerého osobního času. Tím však bezděky poukázal na to, že drtivá většina jeho kolegů takového výsledku není schopna dosáhnout a jejich studia i produktivní život tím pádem vyšla dosti marně. Ale šlo mi hlavně o tu primární úvahu: společnost mě bude živit…

Na druhou stranu si položme otázku, nakolik je společensky přínosná jeho práce. Ano, možná, že se dozvíme v nějakém popularizačním, či odborném časopise něco o tom, že kukačky se nechovají tak, jak jsme si doposud mysleli, je nepochybně zajímavé, že běžní ptáci snáší svá vejce poměrně obtížně a dlouho, zatímco kukačka své vejce vyprdne do cizího hnízda za několik vteřin a na dálku, často tak, že se rozbije. Ale na druhou stranu se ptejme, nakolik užitečná je nám taková vědomost, kam nás kromě poznání jako takového posouvá? Ačkoliv jsem ochoten přijmout, že ornitologie je patrně o něco užitečnější, než například gender studies, přesto mám neodbytný pocit, že se jedná o plýtvání (ukořistěnými) prostředky bez hmatatelného (či jakkoliv měřitelného) přínosu.

Zformuluji to poněkud drsně, ale kdyby se tento (alespoň úspěšný) vědec měl vystavit tržnímu prostředí, tedy nabízet svoji odbornost a znalosti za soukromé peníze za podmínek vyrovnávání nabídky a poptávky, nemohu dospět k jinému závěru, než že by se patrně neuživil. Po jeho práci může sáhnout tak maximálně jiná státní instituce, taktéž existující jen na úkor společnosti.

Mohu se samozřejmě mýlit a mohl by se vyskytnout donátor či sponzor, který by mu takovouto činnost platil ze svých prostředků (a nebyla by to historická výjimka), ale to bych pokládal za naprosto čisté a poctivé řešení. Ten, kdo platí ze svého, má právo rozhodnout, jak budou tyto prostředky využity. To je věc, kterou právě stát (pod různými propagandistickými frázemi o veřejné prospěšnosti a s vějířem cizích, vykořistěných peněz v ruce) zamlžuje. 

Ano, řekněme si otevřeně, že velmi široká plejáda tzv. vědců se celoživotně v režii státu zabývá něčím, co je patrně baví a zajímá, ale ve velké míře neexistuje závislost jejich příjmu na vědeckém výsledku jejich bádání, nebo jej přinejmenším nejde ekonomicky obhájit. Žijí tak na úkor daňového poplatníka, aniž ten má z jejich činnosti nějaký měřitelný užitek. Až nápadně ta situace připomíná nechvalně známý institut garantovaného příjmu.

Nebo mějme příklad jiného člověka, který se včera na Facebooku mrzel nad svým osudem. Odhaduji, že je dnes zřejmě ve středním věku, je jakýmsi hudebníkem, ale jeho slovy: sám sebe pokládá za „schopného umělce“, ale „svět o něj nestojí“. A formuloval svůj požadavek směrem ke státu tak, že je povinností státu odhalit jeho nadání a dát mu „příležitost“, které se mu podle jeho slov nedostalo. A že by měl od státu dostat nějaké peníze za to, že pracně a namáhavě smolil mnoho hodin nějaké notičky na notový papír.

Obávám se, že se hluboce mýlí, protože stát mu nepochybně poskytl všechno jím požadované vzdělání tzv. „zdarma“ (tedy na účet veškeré společnosti), ale on přesto není schopen zhodnotit tyto vynaložené prostředky komerčně úspěšným způsobem a dožaduje se silné ruky státu, která mu má přidělit i úspěch.

Ano, jsem ochoten uznat, že startovní čára není vždy úplně spravedlivá a že cesta k úspěchu od kolébky se zlatou lžičkou je poněkud kratší, než od chudého stolu, přesto trvám na tom, že stát má lpět pouze na tom, aby nikomu nebylo bráněno v úspěchu administrativními překážkami, ale není úlohou státu tento úspěch garantovat, ani jej zaručit všem.

Právě spoléhání se na stát jako na jakési antické divadelní „deus ex machina“, které zařídí zázraky zdarma je tím zdrcujícím, co naši společnost nejvíce ničí a ochuzuje. Bohužel, právě lidé s levicovým smýšlením adorují nejvíce funkce státu, který bude podle jejich filozofie „trestat“ úspěšné lidi a „odměňovat“ lidi neúspěšné.

Ne, stát prostě není kafemlýnek na plošný blahobyt, u něhož zatočíme kličkou, a vypadne nám instantní granulované štěstí. Spíše naopak.

[ad#pp-clanek-ctverec]