Traktát o byrokracii (a tak trochu o Svobodných)

„Komentář Josefa Kálese, patřičně lživý a nenávistný, je podle mého názoru v tuto chvíli pro Svobodné tím nejlepším vysvědčením. Snad nikdo soudný si nemůže myslet, že Libor Vondráček má ideově cokoliv společného s SPD. Je to tedy jen nenávistný plivanec od člověka, který svým působením v předsednictvu a svým hlavním vlivem na koncepci naší parlamentní kampaně v roce 2017 dokázal Svobodné poškodit tak, že je stále ještě otázkou, zda se z toho někdy vzpamatujeme. Josefe Kálesi, děkujeme.“

Snad bych se neměl k vnitrostranickým záležitostem Svobodných ani tak dalece vyjadřovat, členem nejsem, jen je mi líto, jaký obrat u nich nastal v posledních letech a stali se tak (nejen) pro řadu původních členů zcela nevolitelnými.

O tom jsem ale vlastně ani psát nechtěl. Chtěl jsem zmínit něco, co bývalo v původním programu Svobodných uvedeno zlatým písmem. A co samozřejmě nebylo z programu vymazáno, pouze odsunuto na nějakou 67. kolej bezvýznamnosti. Jde o státní byrokracii a úřady vůbec.

Ocitujme si nejprve z nějakých komentářů, a jednu známou thesi: „Levice žije v představě, že čím více úřadů, tím lépe.“ (A zcela logicky se tyto snahy prosazují i v Evropském parlamentu. Tamní socialisté chtějí např. nový úřad pro boj s nezaměstnaností. Takové příšerné komunistické řešení.)

„Proč se zřizují nové úřady, ať už na národní úrovni nebo v Bruselu? Je to samozřejmě hlavně proto, že i ti úředníci jsou voliči, jejich známí a příbuzní také. A vytváří se tak další vrstva lidí, závislých na státu (či EU), tedy zároveň stát (EU) podporujících.

Je to vlastně stejné, jako s migrací — čím víc lidí, jakkoli zaháčkovaných na migrační byznys si stát (potažmo EU) zajistí, tím víc voličů probruselským stranám a potažmo i podporovatelů masové migrace bude. V takovém Německu už v tom jede tolik lidí (neziskovky, ubytovatelé, úklidové služby, dopravci, integrační pracoviště, jazykové školy, migrační úředníci… atd.), že si v pohodě zajistí i dostatek vítačů, kteří budou volit ty „správné“ strany především proto, že z toho mají vlastní prospěch. Připočteme-li k tomu mládež s vymytými mozky, sluníčkáře z podstaty a zástupce daných politických stran a jim poplatných médií a umělecké fronty, pak není divu, že je Německo (ale nejen Německo), tam kde je…“

„Nárůst byrokracie všeho druhu je důkazem strachu a nedůvěry vládnoucích vůči lidem. Jakákoliv činnost musí být zdokumentována nejlépe třikrát, aby bylo oprávnění zasáhnout a postihnout.“

„Další příčinou je raketový nástup neužitečně vzdělaných, pro které je nutno najít uplatnění. Práce, duševní či manuální je přece fuj a je jen posledním zoufalým pokusem o přežití. Ale pan/paní ouředník s kulatým štemplem je vládcem světa.

Mocní si jej pěstují, chrání jej zákony, nešetří veřejných peněz pro jeho náležité bujení. A ouředník je vytrvale volí, vzdor exesům a podrazům jimi páchaných. Dokonalá ukázka symbiózy, jak z učebnice přírodopisu. Když dáš volovi moc, vymyslí lejstro a razítko.“

„ČR má na všech úrovních (státní, krajská, okresní…) skoro 900 000 úředníků. To znamená každý pátý-šestý práceschopný občan je byrokratem. To by stát neutáhl, ani kdyby v Krkonoších objevili zlatou žílu jak na Klondiku.“

(Převážně citováno z diskuse na Pravém prostoru.)

Ať je to tak či onak, v každém případě jsou byrokrati vždy brzdou jakéhokoliv rozvoje a spontánní aktivity občanů. Navíc si ani nepřipouští, že za celou svoji kariéru nikdy nevyvytvoří ani korunu skutečně efektivního produktu. (Překlepem jsem napsal efektního, a to se jim ponechat musí, efekty skutečně vytvářet dovedou, efektivitu už nikoliv… ) Nikdy si nepřipustí, že jsou ve skutečnosti jen celoživotními parazity, kteří jsou vlastně od počátku až do konce svého života pobírači „důchodu“ na úkor jiných lidí, zejména těch pracujících a často ve skutečnosti jejich vinou chudobných.

Samozřejmě chápu, že stát potřebuje mít nějakou úřednickou vrstvu, která zajišťuje základní funkce státu, ale od takového fundamentu už jsme dneska světelné roky vzdáleni a téměř celá státní byrokracie, obdařená ze zákona nepostižitelností a nedotknutelností, se stala ve skutečnosti jakousi novodobou šlechtou, která píská, a zbytek nevolníků je nucen podle toho falešného pískotu skákat, uctivě žádat a děkovat — a ještě je živit. Zhusta ani netuší, kde stát na jejich prebendy bere prostředky…

Jestliže jsem před chvílí napsal pobírači celoživotního důchodu, pak to nebylo tvrzení vůbec od věci, protože vlastně absolvují školní docházku a vzdělání (na náklady daňového poplatníka), svojí profesní kariéru prožijí na nějakém více či méně zbytném úřadu (na náklady daňového poplatníka) a posléze ukončí svůj zbytečný život ve starobním důchodu (na náklady daňového poplatníka). Neskutečně marná existence, jejíž hlavní úlohou je vytvářet si (podle Parkinsonova zákona) zcela zbytečnou práci sami pro sebe a papírově ji množit tak, aby bylo nutno vytvářet další a další podřízené. Neboť, jak je známo podle jiného Parkinsonova zákona: „práce vyplní celou pracovní dobu, ať je její množství jakkoliv malé“. Nebude od věci, jestliže budeme tvrdit, že jsou už dnes celoživotními pobírači často zmiňovaného tzv. základního garantovaného příjmu, to znamená bezpracného zaručeného příjmu na úkor zbytku společnosti.

Vsuvka: Snad jediným a do jisté míry pochopitelným důvodem jejich existence je vlastně vytváření umělé zaměstnanosti, respektive administrativní ukrývání faktické nezaměstnanosti. Jiný účel, kromě již zmíněného parazitismu, nemají.

A zcela marná soudružka Venezuela Maláčová ještě vyplodí absurdní hlášku o tom, že čím více se státním zaměstnancům (a samozřejmě byrokratům, aniž by bylo jakkoliv možno změřit jejich přínosnost či efektivitu) zaplatí, čím vyšší budou mít platy, tím více odvedou na daních do státního rozpočtu a tím si státní rozpočet polepší. Absurdní pitomost tohoto tvrzení je zcela za hranou normálního, logického myšlení a jen dokumentuje duševní prázdnotu člověka, byť se honosí titulem z nějaké vysoké školy. Ne opravdu se lidé nebudou mít lépe, když bude více úřadů, ani když si polepší státní rozpočet. Lidé nežijí proto, aby naplnili státní rozpočet a zemřeli. Lidé žijí proto, aby užili plody své práce ve svůj vlastní prospěch a ve prospěch své vlastní rodiny, ne pro soudružku Maláčovou a její vlhké socialistické sny, ani pro soudruhy na úřadech.

Někdy před týdnem či 14 dny napsal kdosi článek o tom, co by udělal, kdyby „měl tu moc“ a zabýval se několika do značné míry (z mého hlediska) malichernými otázkami. Říkal jsem si, že napíšu nějaký alternativní článek, kde napíšu zase já, co bych dělal, kdybych měl tu moc… a když jsem tak o tom přemýšlel, dospěl jsem nakonec k závěru, že začít je třeba právě u toho už takřka milionu lidí placených ze státní kasy, přesněji lidí, které si vydržujeme, aniž bychom je chtěli a potřebovali. Problém, který se vleče vlastně už od devadesátých let, kdy jsme přešli od plně centrálně plánované a řízené ekonomiky, která nepochybně k tomuto plánování a řízení vyžadovala poměrně masivní byrokratický aparát, do režimu tržního hospodářství a soukromé produkce.

Očekával jsem, že v těch devadesátých letech dojde k masivnímu propouštění zejména lidí, kteří byli navyklí na tento centralizovaný systém, a bylo zřejmé, že se nebudou chtít vzdát své moci, kterou na těchto úřadech dosud zastávali. Ano úředně se zrušila vedoucí úloha Komunistické strany, ale jen velmi liknavě se rušila jejich chapadla, a venkoncem vlastně ta reálná moc. A tak nám až do dnešní doby, po celých 30 let, vydržela celá řada státních ministerstev a úřadů, obhajitelných v režimu centrálního řízení ekonomiky, ale zcela anebo přinejmenším z velké části zcela zbytečných v režimu tržního hospodářství. Po pravdě, dobrých jen pro masivní korupci, kupčení s dotacemi, pro lobbying a vymýšlení zbytečných regulací, zákonů a buzerací.

A samozřejmě nejen ministerstev ale i rozpočtových organizací a nejrůznějších vykutálených zašíváren za státní peníze. Například jeden z nejabsurdnějších úřadů, úřady stavební, které dodnes buzerují, povolují a zakazují zcela soukromé činnosti prováděné za soukromé peníze a na soukromých pozemcích a majetcích. Úřady, které neměly už nejméně tři desítky let vůbec existovat. A tak bychom mohli pokračovat dále a dále a dále…

Pokusím se tedy v několika článcích — abych se vrátil k původnímu tématu Svobodných — připomenout některé z jejich původních návrhů na tvrdou restrikci státní byrokracie a rozpočtových organizací, včetně rozbujelých ministerstev. Včetně vyčíslení, jakou škodu svojí existencí přibližně za tu dobu napáchaly, a kdyby se skutečně vážně uvažovalo o redukci státního dluhu a jeho splácení, kde jsou černé díry, do kterých zahučí každoročně nezměrné prostředky daňového poplatníka.

Autor: PeTaX